SlovoDne.cz

Nejen jídla mají neobvyklé názvy; o některých jsem již podal ctěným Slovodníkům raport. Setkal jsem se ale i s neobvyklými názvy nápojů. A také nádob, z nichž se pijí.

Pivu například říkají někteří jeho vyznavači pívo, pivko, pivčo, pívínko, piviště, všelijak; a taky bahno nebo bahýnko.

Když jsem se za války učil v tiskárně typografickému řemeslu, posílali si mě páni metéři pro bahno, nebo pro bahýnko. Říkali: „Tady máš žbrďol a skoč mi naproti do Klasu pro jedno bahno (pro ujasnění: žbrďol = docela hezky tvarovaný džbánek, vypadal jako dědeček z pohádky). Ale nikde se nezdržuj, ať mu nespadne pěna. Bahno bez pěny se nedá pít.“

V Klasu šenkovali střídavě pan Svoboda a pan Maxa. Ač byli oba zkušení výčepní, pěnu neudělali, nemohli. O pěně nemohlo být tenkrát ani zdání, za války se vařilo pivo řídké a to nepěnilo. Já jsem si ale věděl rady. Než jsem vešel s pivem ve žbrďolu do sazárny, musel jsem projít šatnou. Tam jsem vzal klacík, který jsem měl zastrčený mezi skříňkami, v pivu s ním zašmrdlal, objevilo se na něm pár bublinek vzduchu, a pak honem k panu metérovi, než ta náhradní pěna spadne. Někdy jsem si za ni dokonce vykoledoval pochvalu a šesťák od cesty.

Takové pivo s náhradní pěnou se stejně nedalo s chutí pít, ale rozhodně bylo lepší než nápoj zvaný pivolín. Ten měl nahrazovat pivo a za války se vyráběl i prodával; měli ho třeba u Mariánského obrazu v Hybernské ulici. Pivolín byl chuti mdlé, na první pohled odpudivého špinavého vzhledu, chutnal, jako když se nabral rovnou z necek, na něž svítilo celé půldne sluníčko.

Ale co naplat, pilo se to; byla válka. Někteří dobrodružně založení jedinci si ho dokonce zkoušeli vařit sami doma podle návodu, který si lidé množili přes kopírák a nechávali mezi sebou kolovat. Výsledek ale nebyl nic extra, mnohdy končil v nápoji pro kozu, která potom porodila šilhavá kůzlata, která místo mekání říhala.
/Haryk