Semkává?!?

Jaroslav Pavelka říká:
Dočetl jsem se: „Nevýdělečný vrtoch, leč semkává to rodinu“. Teď po ránu mi chvilku trvalo, než jsem si vzpomněl na výraz, který bych použil já: stmeluje. Funguje mi cit pro jazyk správně, nebo jsem zapškl? odpůrce novotvarů?
(Pravopis ověřen zde: http://pravopisne.cz/2014/12/vzpomnel-x-vzpomel/)

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

51 komentářů »

  1. Jirka říká,

    Září 12, 2015 @ 9:24

    Ten nedokonavý tvar působí opravdu divně, ale zase to může ozvláštnit sdělení, kupř. Kapitán Kid v písni o houslistce Věře Kočišové pěje „když hraje Daisy, plihnou mi pejzy“

  2. Jiřulka říká,

    Září 16, 2015 @ 2:52

    Bolí mě psycho

  3. Jiřulka říká,

    Září 16, 2015 @ 2:53

    „Bolí mě holení kosti.“
    „Tak si ji nehol!“

  4. Janinka říká,

    Září 19, 2015 @ 21:37

    „Babi uhni“
    … a babička uhnila….

  5. Jiří Kramář říká,

    Listopad 22, 2015 @ 16:26

    Vážení slovodníci,

    došel vám prach i broky? Na ránu marně tu čekám snad už roky!

  6. stařenka říká,

    Listopad 22, 2015 @ 16:51

    Ano, došly mi prachy, broky ke mně nikdy ani nedošly.A co kdybyste tedy, Jiří Kramáři, hodil (místo marného čekání) něco do placu sám? A nemusí to být zrovna rána- ta si čtu ve zprávách téměř pravidelně.

  7. stařenka říká,

    Listopad 22, 2015 @ 16:51

    Oprava: … ty si čtu …

  8. Jiří Kramář říká,

    Listopad 22, 2015 @ 18:58

    Sláva, třikrát sláva!

    Už jsem jsem se obával, že jste všichni vymřeli. Stařenko, podívejte se, prosím, ještě jednou. Tentokrát přes brýle. Pokud Vám ty prachy fakt došly – pak by tam někde měly být! Vím, že je to laciné a známé – ale když na mne všechno padá a nic lepšího mne nena nenapadá. A tak marně hloubám zda bude poetičtější první padající vločka nebo padající vláda.

  9. Jaroslav Pavelka říká,

    Listopad 23, 2015 @ 10:35

    Právě teď jsem se z rádia od Antonína Matznera dozvěděl drb, že si Billy Strayhorn „omylem popletl“ dva londýnské mosty a nazval svoji písničku Chelsea Bridge. A já se tážu: je možno něco si omylem poplést? Pravda, napadají mě jisté politické konotace…

  10. stařenka říká,

    Listopad 23, 2015 @ 10:43

    Pro mne, bohužel, ještě žádné brýle nikde nevyrobili – mírně
    koukám přes extra-speciál čočku (jednu – za druhou velmi
    ušetřím, neboť své původní vrozené druhé oko nosím pouze
    proto, že mi sluší). Řídím se tedy při hledání hlavně hmatem,
    a někdy skutečně vybalím z pavučin a chuchvalců prachu
    kovový peníz. Jenomže o TAKOVÝ prach nemám zájem, to dá
    rozum.
    Jak způsobíte, že padne vláda? Těším se na novou. Koho tam
    dáte? Potřebovala bych to brzo, abych si ještě stihla užít.
    Vločky oželím. Myslel jste sněhové, že ano? No, ovesné stejně nemá ráda

  11. stařenka říká,

    Listopad 23, 2015 @ 11:00

    Omlouvám se za nestardardní úpravu textu – to nebylo z touhy po originalitě, to se mi udělalo samo.
    Poplést si něco omylem je fajn, to si budu pamatovat – je to něco jako „zvláště pak naopak“. Nebo třeba mluvit o tragicky zahynuvším člověkovi jako o „poškozeném“, I když … vlastně … bepochyby poškozený je.
    Kruci, dnes mi to psaní půjde asi výborně, jsem samej překlep: „ovesné NEMÁM ráda“ jsem chtěla napsat.

  12. Věra Diblíková říká,

    Listopad 23, 2015 @ 13:01

    No a co nyní velmi oblíbený obrat „při nehodě se zranilo x lidí“ – zřejmě si vyvrtli kotník, jak spěchali čučet na ty, co byli zraněni. Omlouvám se za morbiditu, ani nemám chuť obvykle balzakizovat. BTW já zas nemám ráda skopové.

  13. Jirka říká,

    Listopad 23, 2015 @ 13:33

    Já skopové mám rád a je to tak dobře, kdyby je měli rádi všichni, tak bychom se o ně prali. Když jsem prvně v životě tak kolem čtyřicítky kupoval a v obchodě marně hledal ovesné vločky, přišla ke mně prodavačka, co že to hledám. Sdělil jsem jí, že obecné vločky a když jsem to chtěl napravit, tak jsem řekl, že ovesné vložky. Naštěstí to paní pochopila…

  14. Jaroslav Pavelka říká,

    Listopad 23, 2015 @ 13:46

    Jojo, taky jsem jednou z lístečku a bez brejlí nakupoval. To dvoje nebo troje balení ovesných vloček máme myslím ještě doma.

  15. Jiří Kramář říká,

    Listopad 23, 2015 @ 22:25

    Stařenko, omlouvá se Vám absolvent internátní školy pro slabozraké – momentálně i s pocitem určité slaboduchosti. Budiž Vám chabou útěchou, že ti, kteří viděli daleko do budoucnosti, bývali obvykle zcela beze zraku. Například mi velmi sympatický Teresiás.
    Co se týče padání vlády, tak realizovatelný plán bych měl. Z pochopitelných důvodů nelze mi ani naznačit jaký. Ovšem už nyní musím řešit problém co potom. I o padlou vládu je třeba pečovat, aby se nám situace neopakovala. V úvahu přichází katolický ústav padlých dívek – U kláštera Křížovníků s červenou hvězdou kousek od Karlova mostu, jenž funguje už od roku 1990 – nebo po další nezbytné rekonstrukci budova Tereziánského ústavu šlechtičen – tedy Rožmberský palác. Tato alternativa je nákladnější, ale předpokládám, že pro blízkost hradu a pro historii paláce by u padlých politiků zůstal zachován pocit šlechtické výjimečnosti a dotyční by se nezbytné internaci tolik nevzpouzeli. I když na druhé straně ta červená hvězda alespoň v názvu první instituce by byla zase bližší srdcím určité části „politického spektra“. Je to na pováženou, poněvadž ve skutečně demokratickém státě, jenž se stará i o kdejakého plcha, „Ústav padlých vlád“ nesmí přece chybět.

  16. Věra Diblíková říká,

    Listopad 25, 2015 @ 19:17

    To podle toho, jak, případně kam by padla, potažmo dopadla. Na hlavu padlá – to známe, jinak při defenestracích byl dopad všelijaký, od na pozdvižená kopí či vidle při defenestraci staroměstské, či kupu hnoje v podhradí v případě Slavaty a Martinice. Víc by se mi líbil ten hradní přístup, jednak z vrozeného snobisimu (nóblesnosti), druhak se mi krveprolévání nijak moc nelíbí, kór v poslední době.

  17. Jiří Kramář říká,

    Listopad 25, 2015 @ 20:35

    Paní Věro, tak mne napadlo, že tím pádem vlády – tedy vyloučenou formou jeho provedení – se nápadně shodujeme. Odpor k dalšímu krveprolévání tudíž semkává či stmeluje naše zatím jednočlenné řady – stejně jako vrozená touha po noblese.
    Usuzuji tak z toho, že i mým uším zní neskonale lépe celý název potřebné instituce „Ústav padlých vlád – koncentrační palác“. Ten často užívaný anglicky snobský vynález – tedy koncentrační tábor – je už natolik zprofanován, že by nepochybně internované urážel. Tábory jsem ve svém vrozeném a životem utuženém individualismu znenáviděl už ten první den, kdy mne co jedenáctiletého dali do tábora pionýrského. Víckrát se to již neopovážili, neboť jakožto vzdálený potomek táboritů (i vnoučka mám dnes Prokopa – zatím skutečně Holého) jsem se nepřátel nezalekl a zaujal kruhovou obranu proti všem. Nyní však, jsa stále pod vlivem, naštěstí na rozdíl od jistého našeho ministra, pouze výchovy mé dávno již zvěčnělé katolické babičky, musím organizačně propracovat samosprávu té převýchovné instituce tak, abych zbytečně jiným nečinil čeho sám nerad.

  18. Věra Diblíková říká,

    Listopad 26, 2015 @ 0:14

    Bodejť, noblesse oblíže.

  19. stařenka říká,

    Listopad 27, 2015 @ 15:37

    Jiří Kramáři, můj vnuk zůstal Prokopem Holým, i když je mu už přes třicet. Přečkal s tím bezvadným jménem i nové příjmení své maminky, jež se v jeho ještě velmi útlém dětství podruhé provdala, přesto však mně (ani jemu) (a vlastně ani mému synovi) tenhle fór nezkazila.
    S tou vládou to, prosím, moc nezdržujte, název příslušného pobytového zařízení vymyslíme potom. Čeština je jazyk bohatý a šikovný. „Koncentrace“ a „soustředění“ přeložíme nastejno, ale česky to zní rozdílně. Něco jako „ekonomické hospodaření“. O slovesu „semkávat“ už tu kdysi vzrušená diskuse proběhla. Mně se to líbí. Prostě se něco semkává a semkává … a semkává, až je to úplně semknuto a vůči rozemknutí rezistentní. Co je, prosím, za předmětných okolností přesně myšleno slovem „samospráva“? „Autonomie“ by mi vadila.

  20. Jiří Kramář říká,

    Listopad 28, 2015 @ 10:25

    Stařenko, tu samosprávu má dokonce i nejeden kriminál. Takže díky ní se pak zloději okrádají navzájem a to velmi kvalifikovaně, neboť do té samosprávy se „demokraticky“ vetřou jen ti nejlepší. Tento sociální darwinismus mají naše vlády už zažitý, je jim sympatický a v případě kriminálu vypadá nóbl pedagogicky. Nevidím důvod, proč by se našim padlým vládcům nemělo poskytnout to, co považují za nejlepší pro nás, kteří se musíme bránit pouhopouhou solidaritou – tedy semkáváním se. Bohužel, až když jsou škody veliké – až když je téměř pozdě a to semkávání se děje na základě společné nenávisti.
    “Ústav padlých vlád – koncentrační palác”, vybavený samosprávou koncentrovaných, by – krom nemalé škodolibé radosti nevyvolených – poskytl našim vyvoleným padlým možnost každý den večer před usnutím zpytovat svědomí. Když v mládí neměli jako já moudrou babičku, tak jiné cesty k uvědomění si vlastní špatnosti nevidím.
    Předpokládám, Stařenko, že si – Vy pouze teoreticky a na základě svých životních zkušenosti – umíte odvodit, jak by ta samospráva prakticky fungovala a jak by naše padlé výtečníky nutila myslet a k semkávání se motivovala.

  21. stařenka říká,

    Prosinec 1, 2015 @ 11:55

    No dobře, ale kde ti lidi vezmou najednou svědomí? Myšlenka, že by je něco takového mohlo trápit (neřku-li hryzat) mi připadá absurdní. Natož aby to zpytovali. Nejste Vy, Jiří Kramáři, nakonec idealista? „Uvědomění si vlastní špatnosti“! Cha! (to není podpis, to je citoslovce posměchu.)

  22. Jaroslav Pavelka říká,

    Prosinec 1, 2015 @ 12:21

    Pokud nejsou morální měřítka dána výchovou, je možnost jejich osvojení v pozdějším věku sporné. Pokud je poškozen prefrontální kortex mozku, je nemožné.

  23. Jaroslav Pavelka říká,

    Prosinec 1, 2015 @ 12:22

    sporná

  24. Jaroslav Pavelka říká,

    Prosinec 1, 2015 @ 12:22

    nemožná

  25. Jaroslav Pavelka říká,

    Prosinec 1, 2015 @ 12:28

    Nevycházím z úžasu, jak se zdejším balzacistním přispěvatelům může dařit sepsat jedinou větu, aniž by v ní nasekali aspoň dvě chyby!

  26. stařenka říká,

    Prosinec 1, 2015 @ 15:09

    Jaroslave Pavelko, napsal jste to krásně a ještě jste mi těmi chybami udělal radost – cizí chyby jsou mi vždycky útěchou, protože ve mně vzbouzejí (podle nového pravopisu vzbouzí) povzbudivý (to se mi fakt povedlo) pocit, že v tom nejsem sama. Některé překlepy ve mně najdou zalíbení a já je pak dělám furt. Dvě chyby v jedné větě není zas až tak kór vysoké číslo, klidně vyjděte z úžasu. To „vycházení“ je ale stejně srandovní slovo – nevycházím z úžasu, ačkoliv jsem tam nevešla, s někým vycházím dobře, s jiným nevycházím vůbec, často mi něco nevychází, nevycházím s penězi přesto, že jsem je měla při odchodu z domova u sebe a tím pádem jsem s nimi přece vyšla … v životě mi vyšlo máloco a to ještě ani nevím, kam to šlo … no, to vlastně vím.

  27. Věra Diblíková říká,

    Prosinec 1, 2015 @ 19:02

    Já taky (z vlastní zkušenosti).

  28. Jiří Kramář říká,

    Prosinec 2, 2015 @ 4:03

    Nejste sama, Stařenko, kdo si mého idealismu všímá. Naše dospělé děti nám – tedy také mojí manželce – poměrně nedávno, je tomu sotva dvacet let, vyčetly idealismus v jejich výchově. No a ani já nevycházím z údivu. V těchto dnech – obvykle nad ránem – dokonce už sám na sobě začínám životu prospěšný idealismus pozorovat. Zdává se mi totiž, že jsem určitým lidem dal možnost zpytovat svědomí a polepšit se – ale když jí nevyužili, tak jsem s nimi rychle vyběhl. Aniž bych zkoumal, zda měli nebo neměli prefrontální kortex mozku poškozen zanedbanou výchovou v útlém věku. Jako účinný urychlovač toho běhu se mi vždy jeví samonabíjecí brokovnice Saiga 12 K s patnácti „broky“ ráže 8,4 mm v jedné nábojnici. Ovšem upřímně řečeno, velmi se obávám, aby se ty mé sny pro idealismus jiných nestaly brzy realitou.

  29. stařenka říká,

    Prosinec 3, 2015 @ 14:21

    Nerozumím. Nerozumím, jako ach! – tak často! – Nerada se k tomu přiznávám a činím tak až po drahné chvíli, promarněné usilovným čuměním na poslední větu Jiřího Kramáře, přičemž jsem se poctivě a ze všech sil snažila myslet. A taky jsem se zamotala do prefrontálního kortexu, neboť mi to evokovalo občas vypuklé debaty o věrných a nevěrných překladech z čehokoliv do češtiny. Mezi mnoha nabízenými možnostmi českého vědeckého vyjádření téhož (hledala jsem „prefrontální“, nikoliv tu kůru, i když „prefrontálního cortexu“ je taky hezky skloněno ) mne nejvíc zaujalo populárně vědecké řešení: „Je předfrontální přední kůra mozková sídlem kauzality?“ Čeština je fakt jazyk přebohatý a neustále se purifikující, aby byla co nejčeštější.

    Věro Diblíková, na rozdíl od Sokrata tedy obě víme, že něco víme. Zato nevím, proč všichni věříme, že Sokrates prohlásil „vím, že nic nevím“, když nikdy nic nenapsal (nebo se alespoň žádné jím psané slovo nenašlo) a všechno o něm psali jiní.
    Jéžiš, omlouvám se, já se zas raději na pár dní odmlčím.

  30. Věra Diblíková říká,

    Prosinec 3, 2015 @ 14:25

    Dovoluji si upozornit, že sajga tatarská byla na začátku minulého století téměř totálně vybita (a to ještě ty upersuper brokovnice nebyly). Vlastnictví zbraní u civilních obyvatel je dost napováženou, i kdyby je nechtěli (byť pouze proklamativně, doufám) použít proti názorovým odpůrcům, zejména když uvážíme, že rok co rok jen myslivci omylem zabijí dost svých spoluspolkařů. Takoví hasiči, například, neupálí snad jediného kolegu, zahrádkáři s lopatkou či rýčem také nejsou okolí moc nebezpeční, tak bych vám ráda doporučila jiného koníčka.

  31. Věra Diblíková říká,

    Prosinec 3, 2015 @ 14:30

    U toho Sokrata je mnohé vysvětlitelné jeho potížemi v manželství – pro paní Xantipu mám jisté pochopení a tak chápu, že po jeho sebevraždě všechno vyhodila do kontejneru a asi tenkrát tolik udřených hladovějících v těch odpadcích neslídilo, takže …

  32. stařenka říká,

    Prosinec 3, 2015 @ 15:39

    Pro Xantipu mám pochopení veliké. Moc si nepamatuju, co jsem si o Sokratovi a Xantipě kdy přečetla, snad jen to, že dožraný Sokratův tatínek, který vrazil nemalé částky do svého synka, aby se sakra něčím konečně vyučil – když ne sochařem, tak kameníkem, když ne, tak aspoň hrnčířem, až ho nakonec aspoň – mám pocit že už jako dobře padesátníka – oženil se čtrnáctiletou Xantipou, pocházející ze spřátelené rodiny. To muselo být radosti! Sokrates pak radostně zůstal filosofem, hrnec se po něm žádný nedochoval, prachy tím pádem domů nenosil, zato si tam vodil tehdejší zlatou mládež a hněval se na svoji zlou a hašteřivou ženu, že je nepohostinná a vůbec málo k lidem. Hodně hovořil po ulicích a vůbec s ním prý byla sranda, jak prý vyplývá ze soudních spisů (což, zdá se mi, psal pochvalně Plinius? Nebo kdo). Dodatečně posmrtně a dle ústních popisů vysochaný Sokrates vypadá jako neurostlý bambulonosatý skřet a milovník vína. Vín. Tehdejších krabicových.
    To jsem se rozjela! Tak je to holt s mými sliby. Už mlčím.

  33. stařenka říká,

    Prosinec 3, 2015 @ 15:55

    Blbost Plinius! Jak jsem přišla na takovou pitomost? Platón. Zkrátka někdo na „P“. Nebo Xenofón.

  34. Jiří Kramář říká,

    Prosinec 3, 2015 @ 17:32

    Paní Věro Diblíková, obávám se, že mi neuvěříte. Jsem totiž svým založením pacifista a naši dva synové tudíž neměli ani jako hračku nic, co by připomínalo střelnou zbraň. Jenže pro bezbřehý idealismus některých a tupou netečnost mnohých se časy změnily natolik, že častokrát nemohu usnout v novém velikém domě, obývaném nejen mojí po mozkové mrtvici ochrnutou manželkou. Abych ji potěšil, tak o ní a o tom domě občas recituji: V chaloupce rozdrané na konci vesnice sedmkrát trestaná bydlela světice. Jí je do smíchu. Jenže občas jsem v noci v tom velkém domě sám jediný muž a pak to já o sobě říci nemohu. Vesnice pod námi a les s krchovem tak perspektivně blízko. Na jižní Moravě – necelý kilometr od usedlosti, kterou jsem zavčasu prodal – už občas auta stopují z Rakouska zbloudilí uprchlíci. Nejspíš to jsou ti skuteční chudáci, kterým selhala GPS navigace.
    Mým koníčkem a profesí se stala elektronika už v počátcích svého vzniku. Co úspěšný konstruktér jsem ctil zásadu, že každý obvod musí být navrhován pro nejhorší možný případ, jenž by mohl v jeho provozu nastat. I v osobním životě ctím tuto užitečnou zásadu – i když v životě profesním mi ji kolegové občas vyčítali. Jenže oni své výtvory, na rozdíl ode mne, museli po zkušenostech z praxe „inovovat“. Z mého úhlu pohledu je lepší být potencionálním zločincem, jemuž jsou zásady humanity cizí, než idealistou, jenž zemřel „předčasně“ a nepochopen.
    Nic Vám, paní Věro, nevyčítám. Považuji se stále za primitivního vesničana, jenž se mnohokrát přesvědčil, že z Prahy vypadají všechny věci poněkud jinak.

  35. Věra Diblíková říká,

    Prosinec 4, 2015 @ 14:02

    Heč, u nás v hlavním městě je zločinnost xykrát vyšší než ve vašem zapadákově (a to nemluvíc o zločincích z politického povolání). Ale na samotě u lesa nebo v naší zahrádkářské chatičce, občas navštívené pokladů(?!) chtivými bezdomovci a jinými nepřizpůsobivými pakáží jsem ráda, že mám Lucinku (dokonce může být se mnou v posteli, což se doma NESMÍ), i když štěká na každého kolemjdoucího kocoura, ježka nebo slimáka. Její příspěvek k mé bezpečnosti by sice spočíval v umazlení dotyčného narušitele do bezvědomí, ale kdyby neměl rád pejsky, třeba by se jí lek. S vaší hromovou brokovnicí bych si nejspíš vážně ublížila sama, než by mi ji dotyčný laskavě odebral a odebral by se i s ní k nejbližší nonstop zastavárnoherně.

  36. Jaroslav Pavelka říká,

    Prosinec 4, 2015 @ 14:51

    Zásada Jiřího Kramáře navrhovat obvody pro nejhorší možný případ má obdobu v silnoproudé elektrotechnice. Kabely s jmenovitým napětím 750 V jsou testovány zkušebním napětím žil proti plášti 4 kV, 50 Hz. Je to obdoba pevnosti charakteru (nepateticky: slušnosti člověka) v krizových situacích.
    Odbočka tvaroslovná:
    Stařenčino „Jéžiš“ chápu jako citoslovce zvolání. Vokativ substantiva Ježíš je „Ježíši!“, v kruzích vojenských pak „vojín Ježíš!“. Zdá se mi ale, že jsme zde odlišnost tvarosloví v civilním a vojenském prostředí již probírali.

  37. Jiří Kramář říká,

    Prosinec 4, 2015 @ 15:29

    Jsem opravdu rád, paní Věro, za Váš přístup nejen k mé zmínce o Praze. Doufám proto, že se snad semkneme i v náhledu na poměry v našem zapadákově, kde pokrok nezastavíš a kde i naši zapadlí přívlastenci téměř dokonale zapadají do obrazu svých kolegů v hlavním městě. Už nyní i my – na dálném východě daleko od Prahy – začínáme být „světoví“.
    Po řadě obdobných případů si docela nedávno naši zapadlí přívlastenci přivlastnili také všechny přenosné cennosti z novostavby našeho nejbližšího souseda. Vysledovali si okamžik, kdy u nich a ani u nás nikdo nebyl doma. Škodu za téměř tři stovky tisíců zvládli za dobu od 13:30 do 14:50 LSEČ – jak stojí v policejním protokole. Nám se ti dobráci vyhnuli, poněvadž už co dokončovaná stavba je náš dům hlídán infra i jinými čidly s výstupem nejen na sirénu, ale i na mobilní telefony a pult centrální ochrany ve městě. Na doporučení těch „Pomáhat a chránit“ psa zatím nemáme, neboť tu němou tvář otráví zapadlí přívlastenci preventivně ve vhodném předstihu. Nás už dokonale otrávili a proto preventivně se tu všichni semkváme raději kolem té brokovnice. Už i nejstarší osmiletý vnouček střílí zatím ze vzduchovky – ale všechny rány do černého.

  38. Jiří Kramář říká,

    Prosinec 4, 2015 @ 16:48

    Pane Pavelko, Jéžiši, že Vy budete nakonec z nějakého příbuzného oboru! Váš příměr stran elektrické pevnosti mi velice lichotí, neboť zdroj zkušebního napětí 4 kV 50 Hz 500VA typového označení KV4 jsem elektronickými obvody vybavil já. Vyráběl se beze změny téměř patnáct let a při snaze o inovaci státní zkušebna povolila pouze náhradu displeje z 25-ti LED diod několikařádkovým diplejem, jenž je řízen mikroprocesorem. Vlk modernizace se nažral a koza bezpečných elektronických obvodů zůstala celá.

  39. Jaroslav Pavelka říká,

    Prosinec 4, 2015 @ 19:41

    Elektroprojektant a fušerský opravář v pravěku elektronkovém a tranzistorovém. Vyjadřuji Vám, kreativní vývojáři, hlubokou úctu.

  40. Jiří Kramář říká,

    Prosinec 4, 2015 @ 21:18

    Takový projev od kolegy vždy potěší. Začínal jsem stejným způsobem už ve dvanácti letech svého věku – leč krom verbálního ocenění jsem se v dobách dávno i nedávno minulých málokdy dočkal opravdového vděku. Snad se semkneme kolem názoru, že jedinec milující svůj obor – a v něm pochopitelně vynikající – má proti sobě vždy armádu závistivých nepřátel, která vysoce „přečísluje“ tu hrstku skutečných přátel. Společenské zřízení na tento jev nemá podstatný vliv.
    Jen díky přátelům jsem se pár let před odchodem do důchodu mohl živit – co odpad kapitalistické společnosti – jako provozní elektrikář čistírny odpadních vod. Její nedůvěřivý šéf si na přezkoušení pochybné slaboproudařské existence, která se najednou chce živit mimo svůj obor, pozval „přísného skutečného odborníka“ – revizního technika. Ten mne před novým šéfem uvítal slovy: „Jé, to jste vy, pane Kramář! Co já jsem se vás nahledal! Potřeboval bych poradit.“

  41. Jiří Kramář říká,

    Prosinec 4, 2015 @ 21:30

    Vás, paní Věro, prosím o vyjádření, zda je Vaše Lucinka způsobilá pro vyšlechtění nové obranářské rasy. Zalehnutí narušitele přibližně stokilovým mazlíčkem a olizování narušitelova čenichu za zábavu vděčnou a proto slintající němou tváří je pro mne přijatelnější řešení, než výstřel z brokovnice. Navíc takováto němá tvář velice stmeluje či semkává rodinu. Už proto, že výživa a chov té němé tváře je určitě mnohonásobně dražší než brokovnice.

  42. stařenka říká,

    Prosinec 5, 2015 @ 17:59

    Samozřejmě, Jéžiši! – jsem měla zvolat. Nesměle doufám, že jsem bouřlivou – vpravdě předvánoční – diskusi něčím nepodnítila já. Ano-li, chce se mi opět něco zvolat, ale zmítám se v dilematu: je správně „no těbůh“? Nebo „no, Tě Bůh?“ Možná by tam nějak patřilo „Bože“? (Pozdrav, Bože!) Kýchnuvšímu se říkávalo (a možná i říkává) „Pozdravpámbu!“. Znělo mi to vždycky jako přání něčeho dobrého, ale pochopení jsem se nedobrala. Ale, prosím, je mi to ve skutečnosti fuk, já jen tak prudím. Ne že bych byla se svým IQ spokojena, ale nějak už to s ním doklepu.
    A mimochodem, že je pes němá tvář je taky blbost. To třeba taková žirafa – to jo, ta teda jo.
    Vánoce mají být prý svátky míru, ale já si taky žahnu: pamatuju-li si to dobře, Lucce do metráku skoro šedesát kilo chybí. Ale střílet se z ní nedá, to je fakt. Zato vtipů o psech obranářích je spousta. Třeba ten o jezevčíkovi: za zadní nohy a točit se dokola …. Se mnou žilo ve společné domácnosti dobrovolně pěkných pár psů (resp. fenek), užili jsme si vzájemně spoustu srandy a mnozí z nich se projevovali jako výrazbě terapeutičtí. Pes mi moc chybí, brokovnice nikoliv. Ani kulobrok. I když jsme měli obé doma.
    Což nic nemění na tom, že před odborníky hluboce smekám a jejich pocity hořkosti a křivdy mám za bezesporu pochopitelné.
    A už zas mlčím.

  43. stařenka říká,

    Prosinec 5, 2015 @ 18:02

    Výrazně, ne výrazbě.

  44. Věra Diblíková říká,

    Prosinec 5, 2015 @ 20:41

    ve vazbě o ražbě. Lucinka štěňátka mít nebude, už proto, že jsem se domnívala, že odstraněním jistých orgánů z ní bude dáma, nikoli štěkna a hudrmanice, jak se začala projevovat hned po pubertě. Byl to samozřejmě omyl, jak jinak, logicky: nejsou dámské náležitosti, dáma se nekoná. Lůca je již 9 let po celém okolí pomlouvána jako notorická vražednice fen a štěňat zblízka i z dáli. Marno vysvětlovat majiteli k smrti vyděšeného sametového buřtíka, že je to normální chování vládkyně smečky, protože vlčí smečka uživí jen jeden vrh v příslušném období, cizí feny a štěňata jsou nejen zbytečné, ale všechny ohrožující a Lucinka dosud nikoho nejen že nesežrala, ale kousanců bylo jen pár, pouze když narazila na stejnou dračici, jako je ona sama, jinak se spokojí v vyjádřením bezvýhradného poddanství. Taky představa, že bychom měli třeba deset štéňátek neurčitého původu a vzhledu (Lucinčina mater, krásná bělostná čuvačka se srstí jak od kadeřníka, certa ((u nás čerta)), pater – neznámý zákazník kunratického autoservisu, asi pointer) ale předvídatelné velikosti, dát někomu CIZÍMU, se nám nelíbila. Z toho plyne, že bychom chodili s trvale se rozrůstající stádem (Lůca byla pátým štěnětem z druhého tohoročního vrhu své třináctileté matky, která pilně střežila ten autoservis až do smrti v devatenácti letech) čtyřiceti- (u kluků více-) kilových bestií. Rozhodnutí bylo jednohlasné. Tak nic.

  45. Jiří Kramář říká,

    Prosinec 5, 2015 @ 20:47

    Stařenko, doufám, že nás dva stmelí pohled na psa ve smyslu historického poznání a jazykozpytu – tedy lingvistiky. To potom každá arabská či jiná machometánská tvář – stejně jako ta psí – bude německá do té doby, než promluví alespoň obecnou češtinou nebo pokud my se nenaučíme tu příslušnou parodii na jazyk. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že my dva – amatérští canis familiaris filologové – řeči němé psí tváře rozumíme, neboť pro ostatní – v tomto oboru nevzdělance – je pes i při velmi hlasitém štěkotu němý – jako ten Němec.
    I když se Lucinka paní Diblíkové co výchozí šlechtitelský materiál příliš nehodí pro svoji malou hmotnost, přesto se zaobírám myšlenkou na vyšlechtění specifického obranářského plemene, jež jsem si pracovně nazval „pražský diblík“. Tento pes – přesněji ještě štěně – ihned po přechodu na pevnou stravu bude živen výhradně vepřovým masem na rozličný způsob a napájen zásadně vícestupňovými pivy. Jeho výcvik bude zaměřen k vyhledávání mužů s plnovousem, jimž po hlubokém sklonu své hlavy očichá levou ruku. V případě pozitivní pachové stopy své přibližně centové tělo opře o vystopovaného jedince a počne mu projevovat svoji hravou náklonnost. Již při výcviku bude kladen mimořádná důraz na hojné a hlavně vlhké olizování tváře na zemi ležícího znehybněného figuranta. Vidím to jako reálný velice perspektivní podnikatelský záměr.

  46. Věra Diblíková říká,

    Prosinec 5, 2015 @ 20:58

    m mi někde vypadlo. Co se stravování týče – Lůca sice papá ráda a vzorně, ale sem tam nám zelí, někdy dokonce i knedlík, nechá.

  47. Jiří Kramář říká,

    Prosinec 5, 2015 @ 20:58

    Paní Věro i tak Vám děkuji. Připomenula jste mi spolužáka našeho staršího syna, jenž nedaleko Košic vlastní nádherně sněhobílého a skvěle urostlého čuvače vynikajících vlastností. K vůli nim musí být často zavírán, neboť jen co už z dálky zvětří spoluobčana tmavší pleti, tak své desítky kilogramů hravě přehoupne přes dva metry vysoký plot a má snahu si svoji snadno ulovenou kořist dopravit domů.

  48. Jirka říká,

    Prosinec 6, 2015 @ 11:16

    Kreativní pacifista s brokovnicí pan Kramář mi připomněl starý vtip: Jaké národnosti je Amor? RUs. Má holou prdel, stříli po lidech a říká tomu láska

  49. Jiří Kramář říká,

    Prosinec 6, 2015 @ 12:35

    Kreativní pacifista s brokovnicí pan Kramář se, milý jmenovče, pobaveně usmívá, neboť onen Amor – alias Cupido – je ve skutečnosti starořecký Erós a je bůh lásky i sama láska; dle některých znalců syn boha války Area a bohyně lásky a krásy Afrodíty – jež však sluje celým jménem Afrodíta Kallipygos, tedy Afrodíta Krásnoprdelatá.
    Pokud ten Rus z anekdoty má holou prdel, pak je to velmi dobrý a symbolický atribut, poněvadž už v první zaznamenané soutěži krásy Afrodíta Kallipygos zvítězila nad svými konkurentkami teprve tehdy, když se k Paridovi otočila zády. Pokud by dnešní Rus měl skutečně holou prdel, tak by střílet nemusel. Skutečný Rus by však mohl být symbolickým bohem lásky k vlasti, jelikož pro svou vlast je nejeden z nich schopen střílet až do těch pověstných holých prdelí a i vlastní život je mu u prdele. Jirko, děkuji. Doopravdy jsem se pobavil, neboť ten vtip je skutečně starý – téměř tak jako já – a proto jsem se mohl zasmát připomínce vlastní mladické a realitu zjednodušující naivity.

  50. stařenka říká,

    Prosinec 6, 2015 @ 19:16

    No jo no. Všechno jednou končí, zdá se, že i SlovoDne skomírá (Gabriel mu to ostatně předpověděl už před časem) a ubírá se na své poslední cestě jakýmsi smutným a nepěkným směrem. Slovodníků ubylo, škoda jich. Přeju všem Slovodníkům (těm zbylým i těm ubylým otráveným) klidné vánoční svátky a lepší zdraví v dalším roce. Možná i lepší náladu? A děkuji všem za těch několik let prima zábavy, hezkého čtení a několika kopců srandy, kterou si uměli dělat sami ze sebe i z jiných, aniž by skutečně CHTĚLI jiného účastníka urazit.

  51. Jiří Kramář říká,

    Prosinec 7, 2015 @ 2:35

    Stařenko, Vašemu povzdechu nad skomíráním SlovaDne snad rozumím. Velmi Vás však prosím o vysvětlivku onoho závěrečného „skutečného CHTĚNÍ jiného účastníka urazit“. Abych se mohl případně, jak se sluší, řádně omluvit – pokud bych byl já příčinou Vašeho a tím pádem i mého smutku.

Napsat komentář