Šunkofleky

Šunkofleky nabízím jako vhodné téma uprostřed léta. Díry v atmosféře nás prokazatelně ovlivňují. Pan prezident nevidí černé peníze, pouze modrou planetu, já osvícen ultrafialovým světlem dostávám choutky z dětství – šunkofleky. Recept na šunkofleky lze jistě nalézt v kdekteré kuchařce, ale kde najít původní suroviny? Těstoviny z Vitany, která vaří za vás? Nemluvě o kouscích masa neznámého původu podávaných jako šunka v šunkoflecích ve školních a závodních jídelnách. Nejoblíbenější část šunkofleků byly kousky připečené ke kastrolu.

Původní požitek z chroupání šunkofleků je neopakovatelný – svádět chuťové halucinace na díry v ozónu je výraz letní neschopnosti vymýšlet pro SlovoDne intelektuálně konvertibilní příspěvky 🙂

Espresso

Na letišti v Ruzyni vám po objednání espressa bez mrknutí oka za 100 kč naservírují hnědou břečku. V centru Prahy je kvalita i cena espressa obdobná. Pro milovníky dobrého espressa doporučuji návštěvu Coffee Company ve Francouzské 84. Za pětadvacet korun vám naservírují espresso jako v Římě 🙂
Pro kávomilné jazykovědce ze SlovDne přidávám varování. Brynda / břečka se v nápojových lístcích jmenuje: presso, stretto, piccollo a pod.

Těsto

Těsto is crust. You have a těsto on a pizza, a piece of bread and even knedlíky. Těstoviny is therefor “cruststuff” that you eat.
… těstuje naše znalosti Fred

Osolit

Co má společného chlorid sodný s okopáváním soupeře při fotbale? Osolit lze i potravu, kterou chceme uchovat (nasolení), pokud ji nezavaříme. V souvislosti s fotbalem je zavaření způsobeno například osolením, za které je nařízena penalta. Solícímu hráči nepomohou sladké řeči ani mazání medu kolem úst sudího.

P.S. Jaký je rozdíl mezi osolením a zmasením?

Ležák

Neposeda neposedí ani nepostojí, zůstává tedy poloha vleže – ležák. Ležák je i označení piva které stojí na polici v samošce, tedy stoják?

Pivko

Nejen jídla mají neobvyklé názvy; o některých jsem již podal ctěným Slovodníkům raport. Setkal jsem se ale i s neobvyklými názvy nápojů. A také nádob, z nichž se pijí.

Pivu například říkají někteří jeho vyznavači pívo, pivko, pivčo, pívínko, piviště, všelijak; a taky bahno nebo bahýnko.

Když jsem se za války učil v tiskárně typografickému řemeslu, posílali si mě páni metéři pro bahno, nebo pro bahýnko. Říkali: „Tady máš žbrďol a skoč mi naproti do Klasu pro jedno bahno (pro ujasnění: žbrďol = docela hezky tvarovaný džbánek, vypadal jako dědeček z pohádky). Ale nikde se nezdržuj, ať mu nespadne pěna. Bahno bez pěny se nedá pít.“

V Klasu šenkovali střídavě pan Svoboda a pan Maxa. Ač byli oba zkušení výčepní, pěnu neudělali, nemohli. O pěně nemohlo být tenkrát ani zdání, za války se vařilo pivo řídké a to nepěnilo. Já jsem si ale věděl rady. Než jsem vešel s pivem ve žbrďolu do sazárny, musel jsem projít šatnou. Tam jsem vzal klacík, který jsem měl zastrčený mezi skříňkami, v pivu s ním zašmrdlal, objevilo se na něm pár bublinek vzduchu, a pak honem k panu metérovi, než ta náhradní pěna spadne. Někdy jsem si za ni dokonce vykoledoval pochvalu a šesťák od cesty.

Takové pivo s náhradní pěnou se stejně nedalo s chutí pít, ale rozhodně bylo lepší než nápoj zvaný pivolín. Ten měl nahrazovat pivo a za války se vyráběl i prodával; měli ho třeba u Mariánského obrazu v Hybernské ulici. Pivolín byl chuti mdlé, na první pohled odpudivého špinavého vzhledu, chutnal, jako když se nabral rovnou z necek, na něž svítilo celé půldne sluníčko.

Ale co naplat, pilo se to; byla válka. Někteří dobrodružně založení jedinci si ho dokonce zkoušeli vařit sami doma podle návodu, který si lidé množili přes kopírák a nechávali mezi sebou kolovat. Výsledek ale nebyl nic extra, mnohdy končil v nápoji pro kozu, která potom porodila šilhavá kůzlata, která místo mekání říhala.
/Haryk

Škubánky

Harykova kuchařka III, jak jinak …. opět ze středního Polabí:
Kucmoch, také kucmouch, mezi vzdělanci známý jako škubánek, nebo škubánky. Jak ten název vznikl se asi přesně neví. Výkladů je více: jeden z nich – prý z německého „etwas gut´s machen“, ale věřte tomu. Nesporná je jedna věc. Ať už posypané mákem nebo tvarohem, někdy také tzv. pracharandou, to jsou sušené a rozdrcené křížaly, je to chuťová balada. A co teprve, když si to, co v poledne zbylo, večer opečete na sádle. K tomu pak pasuje i pivo a spíte natotata, ani vám nevadějí ty boule za ušima, ke kterým jste při konzumaci vzácné pochoutky přišli. Ale pozor! Při vaření nezapomenout na deset šťouchů do kucmouchu. Tedy dobře propracovat; tak udělejte raději patnáct.

Uhlířina

Harykova kuchařka II, opět ze středního Polabí:
Hoď bidlo přes bidlo. Nebo hoďbidlopřesbidlo? V lepší společnosti se tomuto jídlu snad říká uhlířina, také grenadýrmarš. Je to směs těstovinových noků a brambor, posypaná osmaženou cibulkou a dobře omaštěná vepřovým sádlem. Nic pro zastánce zdravé výživy, ale požitek pro gurmány. Utlouct by se po tom člověk mohl. A také si pěkně nacpat teřich. Je ale nutno uvařit si tuto vzácnou lahůdku doma. „U modré kachničky“ to ke škodě pověsti podniku nevedou.

Kulajda

Harykova kuchařka ze středního Polabí:
Zablabuňky. Někde jim také říkali zablafuňky, obojí mi připadalo dosti legrační. Bylo to jednoduché jídlo, snad se mu dnes říká kulajda nebo je dnešní kulajdě podobné. Prostě: hustá polévka nebo řídká omáčka příjemné barvy a sametové chuti. Někomu se může zdát trochu nakyslá, a taky je, ale podotýkám – příjemně. Byla sytá, protože obsahovala mléko a smetanu, také natvrdo uvařené vejce a brambory nakrájené na kostičky. Jako děti jsme se jí dokázali hrozně nacpat. Jedla se samozřejmě lžící a přímo z velkého kastrolu. Ten se mohl při sezení na židli držet i mezi koleny.
Mňam.

Podnos

Podvýbor SlovaDne pro opravu vadných slov svolává konferenci na téma podnos. Jedná se o podnos na kterém je podávána strava (*). Podnos je předkládán strávníkovi pod ústa a nikoli pod nos. Komise navrhuje podvýboru změnit podnos na podpusu, případně podústa. Název podnos bude zachován pro tác s vonnými látkami, podávanými nikoli za účelem pojídání.

(*) Stravu si ponecháme na příště