Stockohlm, sobota, 17.00. Tma jako v pytli, zima jako na Sibiři a práce jako na kostele. Hraju piškvorky hry.cz, bohužel hraju jako ponocný. Při hře jsem hluchý jako poleno a mlčím jako vrba. Jako, jako a jako. Kam na ta přirovnání čeština chodí? Někdy je to jasné – opravovat chalupu bylo jednodušší než kostel. Koho však napadla hluchota polena? Hostující profesor Jan Jakovlev Burian se snaží obohatit jazyk o další příměry:
Má oči jako kaviár
a ústa jako briošku
a z ňadérek jí sálá žár
chtěl bych si říci o trošku
Pas má jak slanou tyčinku
a tváře v barvě ořechu
já běhám přes plot pro činku
a někdy taky na střechu
Ta buchta vám je k sežrání
a mě k šíleství dohání
že když je sama pláče hned
slzy sladké jako med
a pak zase za chviličku
připomíná koroptvičku
zázračný je zkrátka pro ní svět
Třese se jako z aspiku
a taje jako zmrzlina
když kamarád je v baliku
a když jí pozve do kina
Já přemýšlívám čím to je
a bůh ví v čem to nevězí
že když se potom usměje
je její úsměv hovězí
Poznámka: pokud si mistr řekl o trošku toho žáru z ňadérek, dostal asi slovy Jardy Hutky ránu jako když kopne kůň nebo prostě facku jako Brno, případně jako řemen.