Kdo je Ajba Čoba? V jakém vztahu je k Černému Okybačovi?
25 odpovědí na “Ajba Čoba, čo náš?”
Aj ba. – Čo ba? je nejspíš rozhovor dvou nedoslýchavých bačů před salaší, ale co ten černý ohybatel? No, dnes na pitomé nemravnosti jeden (jedna, ba i nevinné jedno) narazí kdekoli a zcela nečekaně, takže – prosím, nemějte mě za hambářku, ale osobu zkušenostmi poučenou. Co do nemravností jsem dosti pozadu, ale vždy ve střehu! Např. se mi poměrně často ve frontě u pokladny v naší superhyperbille stane, že si se zaujetím začnu prohlížet hezky balené a pomalované krabičky, než si s úlekem uvědomím, že UŽ ZASE civím na ochrany a odhodím to zpátky do regálku, div nerozházím vedlejší žvejky. Pokud se s tím ohybatelem mýlím, tak se velice omlouvám a pýřím.
(Snad moje delší vedení omlouvá, že jsem se provozování hudby vždy vyhýbal. Snad proto, že jsem už jako malý tušil, že tím paní hudbě prokážu tu nejlepší službu.)
Díky náhodnému kolemjdoucímu jsem konečně pochopila, že si mám přešlápnout a nestát si na vedení. V country a trampských písních je rovněž dost nedorozumění -„… ananas čeká jen spousta dřiny“ není o ovoci, leží žid za vanou = letí šíp savanou (žid se říká ve většině osad pokladníkovi) a jako malé dítě jsem šokovala rodiče domáhajíc se písně o Cancitelovi – ó psanci té… . O impotentním kováři už tady byla řeč.
Už jsem se velmi potřebovala aspoň trochu rozveselit, v poměrně velmi dlouhé poslední době jsem nikde nic takého nenalézala, ba co dím, furt pouze ba právě naopak. Tak jsem si – místo abych se hned pilně pustila do výdělečné práce – klikla s mírnou nadějí zase jednou na SlovoDne. Moc všem děkuju, já se směju každé hovadiině (a v situacích naprosto nevhodných a měla jsem s tím celý život potíže, zejména na povinných velmi hromadných schůzích), takže ananas už jsem nemohla pro slzy přečíst. Nyní, již vysmrkaná, vznáším prosbu: já jsem impotentního kováře prošvihla. Nemohl by ho sem, prosím, nějaký pamětník přičinit?
P.S.: Kriste Jéžiši, omlouvám se za ten výlev citů. Už blbnu, že se sama nemohu vynadivit. Že by na mne doléhalo stáří?
Už to nikdy neprovedu, čestné stařecké.
Také do téhle kategorie patří vransup, živící se pasením muky. A z dětství pamatuju, že Simonová s Chladilem zpívali, že donky chod u kopí zlámal hrot. Já tehdy znal z Chodů jen Kozinu, tak jsem z toho měl v hlavě zmatek
Ano, a můj syn, tehdy čtyřletý, zpíval se zanícením „Je krásná jak četník a štíhlá jak dlaň.
A já, kdysi dítě, jsem zpívala sokolskou „a kdo se odrodí, křepelem v tu zrádnou hruď“. Křepel = křepelčin manžel, „čepel“ mi nic neříkalo. Ostatně, mělo tam být „čepelí“ ne?
Vransupa jsem nepochopila, ať to převracím jak převracím. Holt stařenka, no!
A Jarku, děkuju, početla jsem si. i kováře našla. To je ten, co zavedl postatné jméno „lahor“, když marně zpíval „Chodímeee chodíme hore pooo dědině ……. vstávaj milá hore,už sa rozednívá“.
Semo tamo slýchávám z rádia téměř anatomický hlavolam – plešatý učitel na čelo …
A někde prý zase u stánků dávají nálevnou krásu …
No v dobách kdy jsme museli staříčka nazpaměť, tak jeho zběsilý veršík – ej ztepilí šuhaji v čižmáhvy – mě vždy spolehlivě přivedl k dumání, kdepak asi ty čižmáhvy leží ?
Prý je to bažina poblíž pešti.
No a na závěr trocha ryzi mongolštiny. Tehdy mi to tak aspoň připadalo.
Gura lučiti něžal ….
Takže dobrou.
Inu bať, dyť jo, větrala jsem, větrala, až jsem provětrala, úspěch se dostavil Děkuju. Zkusím větrat častěji.
Ale to určitě není mongolština. Mně při tom větrání vytanula vzpomínka na jeden z mnoha (ach, tak mnoha) „světových“ předplyšákových u nás pořádaných kongresů a – i když je to tady mimo mísu – dovolím si: Na tomhle kongresu se nečekaně objevil významný mongolský delegát, a protože žádného simultánního tlumočníka tohoto jazyka nebylo poruce (bylo-li vůbec), přednesl svůj příspěvek rusky, tedy v jazyce jemu cizím. Očividně se tím cítil velmi svázán, nemohl se pořádně rozmáchnout a vůbec mluvil srandovněji, než se domníval – naše tehdy ve škole povinná ruština hadra (ruštinářka sklidila náš virtuální potlesk vestoje, zvládla to s vážnou tváří). Již se blížím k jádru věci: poslední den, věnovaný oficialitám, kdy každý každému květnatě děkoval, si mongolský delegát přivedl mongolskou dívku, jež tu již celý jeden rok studovala a navíc předtím absolvovala intenzivní tříměsíční rychlokurz češtiny, takže uměla bezvadně „ř“. On si byl zřetelně jist, že to bude bezva. A že ne simultánně, ale že on chvilku a potom ona chvilku. Takže si pamatuju mongolštinu jako jazyk velmi sonorní, silně chrčivý, nutně doprovázený názornými výraznými gesty a podepřený hrdinským rozkročeným postojem. Volal vysokou rychlostí, chrče a mávaje rukama, asi pět minut, a pak na ni energicky kývl hlavou, že jako může. Ona, v těch okamžicích již s tváří světlounce bledězelenou, upřela zrak do neznáma pod stropem a pustila se do toho: „On řřřřiká, že to bylo šecko pěkně udelaný, a řřřiká, že musí byt šecko pěkně udelaný a že sme se šikni moc toho naučili do toho, aby ve světě. Řrrriká, že dekuje, protože to bylo tak dobřřře udelaný, i to šecko tady.“ On opět dlouho hlasitě chrčel a potom zase kývl. Ona: „On řřřiká, že zase se to bude tak dobřřře udelat negde, protože to bylo dobřřře udelaný tady. On řřřiká zase, že vy šikni v této cimřřře ste taky pěkně udelaný.“
Omlouvám se, končím, proslov byl dlouhý, jen ještě: byl tam taky tlumočník znakové řeči, jednoduše úžasný, a ten jediný to bravurně a doslova přetlumočil, aniž by hnul jedinou brvou, snad proto, že nemusel mluvit. Zkuste mluvit a zvládat přitom nezvladatelný záchvat smíchu. Pustili jsme si to pak ze záznamu, on nám to tlumočil z té znakové řeči zpátky normálně hlasem a fakt to sedělo – se všema těma blbostma. Vo slovenčině sa to počúvalo tiež pekne. Pašák!
Ještě jednou se omlouvám, slibuju, že zase udělám dlouhou pauzu.
Připomělo mi to anekdotu, taktéž ni zbla nesouvisející s naším tématem: strýček kamarádky a nevlastní příbuzné (představuje mě jako druhou ženu svého prvního muže) byl primářem porodnice Na Štvanici a vyprávěl: jedna jejich pacientka – mladá maminka porodila fyzicky zdravého a pěkného, leč mongoloidního chlapečka. Když to mamince opatrně sdělovali, rozchechtala se, div si nepotrhala šití. Tatínek byl 1.atašé mongolského vyslanectví.
My máme v Mongolsku jako neoficiální vyslance stádečko Převalského koní, zřejmě smíšený majetek Przewalských, pražské ZOO, ČR a Mongolska – ještě štěstí, že nemusejí mít pas, s občanstvím a národností by mohl být problém.
Jednou nám v liliářském klubu přednášel o Mongolsku jakýsi botanik, který se právě odtamtud vrátil a říkal, že tam je takové sucho, že běžně nemají kanalizaci, ale po celou dobu jejich pobytu tam lilo tak, že houby rostly i na Gobi.
Omlouvám se, že jsem se nechala unést, ale věřím, že moji Slovodníci mi rozumějí a vezmou toto extempore s chápavým úsměvem. Koneckonců v Saturninovi je o tom hezká zmínka.
Trochu se zpožděním se mi k tomuhle tématu vybavila písnička „Partyzán“ (ačkoliv nevím, zda se přesně takhle správně opravdu jmenuje). Tu měla naše hudebkářka velmi ráda a tak jsme ji pěli (či v mém případě skřehotali) docela často.
Jakožto pilný čtenář mayovek jsem byl dost dlouho poněkud zmaten spojením „Rudý partyzán“. Hlavou mi navíc vrtalo, proč se Rudí a Bílí střetli tak daleko od Divokého západu a proč jsme se o takové velkém střetu, který probíhal od Baltu až po Tichý oceán, nedozvěděli v hodinách dějepisu.
Rovněž nám nikdy nevysvětlila, co za strašnou zbraň je ten „eskadron“, který pařil Bílým a který tam tak řádil. Určitou dobu jsem měl zato, že to byla nějaká hrozná nemoc — podobně jako neštovice a chřipka, které zavlekli bílí conquistadoři a kolonisté do Ameriky…
Jednou jsem se pokoušel si to vyjasnit. Nejen, že jsem se nedočkal kloudné odpovědi, ale strašně mě tenkrát tahle učitelka seřvala. Shodou okolností to bylo takhle na podzim ’89 a z nějakého důvodu pak za několik měsíců tahle píseň náš repertoár opustila. Vzpomínám si, že zhruba ve stejnou dobu zmíněnou pedagožku začalo urážet oslovení „souško učitelko“…
Partyzánská – v originále: Priamurskije partyzany. Autor: anonymní. Pochází údajně z roku 1922, kdy se za Velké Vlastřenecké Války vyklubala v myslích dobrovolníků generála Čerňachovského. Oblíbil jsem si ji nejen já, ale i další členové jednoho malého neformálního masochistického pěveckého sdružení. Akorát že souško učitelko nikomu z nás nikdy nikdo neřekl.
Jaroslave, já vlastně výraz „souško učitelko“ (na rozdíl od některých spolužáků) nepoužíval a vlastně tenhle termín používám až zpětně s odkazem na zmíněnou učitelku, u níž mám pocit, že si ho zasloužila.
Abych předešel nedorozumění, nechci tím vůbec tvrdit, že jsem byl jako dítě nějakým malým bojovníkem proti komunismu. Rodiče se doma spíš báli před námi dětmi mluvit o některých věcích otevřeně a tak jsme s bráchou v některých ohledech vyrůstali asi do desíti ve sladké nevědomosti, i když jsem mnohé rozpory ve světě kolem sebe částečně vnímal. Ale automaticky pro mně prostě byly dospělé ženy „paní“ a přece jen v osmdesátých letech už moc lidé na veřejné deklaraci soudružství v každém oslovení netrvali. Alespoň já jako ročník ’79 jsem se s tím ve škole nesetkal.
A navíc mi ta předpona „sou-“ ve slovu soudruh už jako dítěti intuitivně evokovala určitou symetričnost popisovaného vztahu, a mě nikdy žádná učitelka „soudruhu žáku“ neřekla… A druhá část slova, tedy „-druh/-družka“, mi ve vztahu k učitelce přišlo taky trochu nemístné.
Já si pamatuju ze školy dost protivné vřeštění žalobníčků „souškóó!“, tu učitelku si obvykle nechávali pro sebe. Já jsem byla dost přísně vedená, takže po celá padesátá a kousek léta jsem pečlivě artikulovala „paní učitelko, pane učiteli“ ke zjevnému pohoršení soudružek a nepříliš tajené libosti skutečných učitelek a učitelů, jichž nebylo málo. Třeba paní učitelka Krylová, ruštinářka(!) nás 7. března l.p. 1957 upozornila na Masarykovy narozeniny a část hodiny o něm vyprávěla. Některé děti o něm slyšely poprvé – do naší školy chodilo hodně dětí komunistických hodnostářů z Molochova – to byly velmi moderní a tenkrát luxusní domy, v nichž před válkou bydlívali bohatí Židé z Preissovy banky, ale po válce už ani ti, co přežili, ne. No, dnes zase děti, které doma neučí pořádně mluvit, vřeští „pančelkóó“ a učitelé se pomalu bojí je napomenout, jako tenkrát.
Věro, to přetrvalo až do mých školních časů. Jen dodnes nechápu, že se neurazily ani ty, které se býti soudružkou samy cítily. Pokřikovat na někoho „uschlý kuse dřeva!“, to asi není poklona za žádného režimu a považoval bych to za drzost i v tom smutném případě, kdy tak dotyčná opravdu vypadá.
Ad TrB: Jako nápověda může posloužit vyhledávání (vlastní, zde, přímo na místě, nemusíme ani gůglit 🙂 viz komentář výše 🙂 Na dotaz SlovoDne ochotně nabídne jednak odkaz na toto téma samé, druhak odkaz na sice starší, nicméně stále pěkné téma Podpora, a dále odkaz na ještě starší a půvabné téma Žbrdlinky. Doporučuji pečlivě pročíst, nejen ze studijních důvodů (jen si nachystejte zásobu kapesníků na utírání slz 🙂 Jinak, to půrko, vzhledem k svému mondegreenovémupůvodu odkazuje na lesní pych 🙂
Dík za doporučení Urban dictionary, skoro jsem na něj zapoměla. BTW je tam nejen slovo dne, ale slovo roku – vzhledem k obobčasnosti témat by bylo lze uvažovat o přejmenování.
Dnes jsem zahlédla informaci o jakési mininovelizaci (zřejmě pouze kosmetické) pravidel č.j., a jako první bylo uvedeno slovo LIŽINY – probůh, od kdy se lyže lížou? Možná ale, že bylo míněno oddělení zmrzlin a lízátek v samoobsluze. To půrko je zřejmě hlavním nástrojem a zaměstnáním (Gabriel jistě napoví, jak se tento souběh funkcí správně jmenuje) jazykových půristů (podle vzoru tůristů) ÚJČ, a provádí se trefením hozeného topůrka do některé z variant hrubých chyb, napsaných na tabuli – samozřejmě se zavázanýma očima a s roztočením jako u krajně nekorektní a diskriminační dětské hry Na slepou bábu. Případně potrefení půristé by byli předurčni jako kádrová rezerva na ředitele zmíněného (nejspíš důkladně oploceného) ústavu.
Aj ba. – Čo ba? je nejspíš rozhovor dvou nedoslýchavých bačů před salaší, ale co ten černý ohybatel? No, dnes na pitomé nemravnosti jeden (jedna, ba i nevinné jedno) narazí kdekoli a zcela nečekaně, takže – prosím, nemějte mě za hambářku, ale osobu zkušenostmi poučenou. Co do nemravností jsem dosti pozadu, ale vždy ve střehu! Např. se mi poměrně často ve frontě u pokladny v naší superhyperbille stane, že si se zaujetím začnu prohlížet hezky balené a pomalované krabičky, než si s úlekem uvědomím, že UŽ ZASE civím na ochrany a odhodím to zpátky do regálku, div nerozházím vedlejší žvejky. Pokud se s tím ohybatelem mýlím, tak se velice omlouvám a pýřím.
Ještě, že máme strýčka gůgla, jinak bych se nechytal. Pro podobně nechápavé: http://cilichili.cz/blog/30-pisnovych-nesmyslu-aneb-syndrom-okybaca/
(Snad moje delší vedení omlouvá, že jsem se provozování hudby vždy vyhýbal. Snad proto, že jsem už jako malý tušil, že tím paní hudbě prokážu tu nejlepší službu.)
Ajba Čoba Černo Okybača jedno jsou. Podobných příkladů lze najít spoustu, nedávno jsem slyšel nýt nějakého zpěváka text…malejba líčekčoko lády….
Díky náhodnému kolemjdoucímu jsem konečně pochopila, že si mám přešlápnout a nestát si na vedení. V country a trampských písních je rovněž dost nedorozumění -„… ananas čeká jen spousta dřiny“ není o ovoci, leží žid za vanou = letí šíp savanou (žid se říká ve většině osad pokladníkovi) a jako malé dítě jsem šokovala rodiče domáhajíc se písně o Cancitelovi – ó psanci té… . O impotentním kováři už tady byla řeč.
Už jsem se velmi potřebovala aspoň trochu rozveselit, v poměrně velmi dlouhé poslední době jsem nikde nic takého nenalézala, ba co dím, furt pouze ba právě naopak. Tak jsem si – místo abych se hned pilně pustila do výdělečné práce – klikla s mírnou nadějí zase jednou na SlovoDne. Moc všem děkuju, já se směju každé hovadiině (a v situacích naprosto nevhodných a měla jsem s tím celý život potíže, zejména na povinných velmi hromadných schůzích), takže ananas už jsem nemohla pro slzy přečíst. Nyní, již vysmrkaná, vznáším prosbu: já jsem impotentního kováře prošvihla. Nemohl by ho sem, prosím, nějaký pamětník přičinit?
Milá stařenko, po vepsáni prošvihnutého do políčka (okénka) pro hledání (skoro dole v sloupci napravo) nabídne SlovoDne pěkné téma Vrdlouhat 😉
P.S.: Kriste Jéžiši, omlouvám se za ten výlev citů. Už blbnu, že se sama nemohu vynadivit. Že by na mne doléhalo stáří?
Už to nikdy neprovedu, čestné stařecké.
Také do téhle kategorie patří vransup, živící se pasením muky. A z dětství pamatuju, že Simonová s Chladilem zpívali, že donky chod u kopí zlámal hrot. Já tehdy znal z Chodů jen Kozinu, tak jsem z toho měl v hlavě zmatek
Ano, a můj syn, tehdy čtyřletý, zpíval se zanícením „Je krásná jak četník a štíhlá jak dlaň.
A já, kdysi dítě, jsem zpívala sokolskou „a kdo se odrodí, křepelem v tu zrádnou hruď“. Křepel = křepelčin manžel, „čepel“ mi nic neříkalo. Ostatně, mělo tam být „čepelí“ ne?
Vransupa jsem nepochopila, ať to převracím jak převracím. Holt stařenka, no!
A Jarku, děkuju, početla jsem si. i kováře našla. To je ten, co zavedl postatné jméno „lahor“, když marně zpíval „Chodímeee chodíme hore pooo dědině ……. vstávaj milá hore,už sa rozednívá“.
Semo tamo slýchávám z rádia téměř anatomický hlavolam – plešatý učitel na čelo …
A někde prý zase u stánků dávají nálevnou krásu …
No v dobách kdy jsme museli staříčka nazpaměť, tak jeho zběsilý veršík – ej ztepilí šuhaji v čižmáhvy – mě vždy spolehlivě přivedl k dumání, kdepak asi ty čižmáhvy leží ?
Prý je to bažina poblíž pešti.
No a na závěr trocha ryzi mongolštiny. Tehdy mi to tak aspoň připadalo.
Gura lučiti něžal ….
Takže dobrou.
Milá stařenko, jen provětrejte vzpomínky – přece dost napásla se naší muky vransupů hejna kroužící…
Inu bať, dyť jo, větrala jsem, větrala, až jsem provětrala, úspěch se dostavil Děkuju. Zkusím větrat častěji.
Ale to určitě není mongolština. Mně při tom větrání vytanula vzpomínka na jeden z mnoha (ach, tak mnoha) „světových“ předplyšákových u nás pořádaných kongresů a – i když je to tady mimo mísu – dovolím si: Na tomhle kongresu se nečekaně objevil významný mongolský delegát, a protože žádného simultánního tlumočníka tohoto jazyka nebylo poruce (bylo-li vůbec), přednesl svůj příspěvek rusky, tedy v jazyce jemu cizím. Očividně se tím cítil velmi svázán, nemohl se pořádně rozmáchnout a vůbec mluvil srandovněji, než se domníval – naše tehdy ve škole povinná ruština hadra (ruštinářka sklidila náš virtuální potlesk vestoje, zvládla to s vážnou tváří). Již se blížím k jádru věci: poslední den, věnovaný oficialitám, kdy každý každému květnatě děkoval, si mongolský delegát přivedl mongolskou dívku, jež tu již celý jeden rok studovala a navíc předtím absolvovala intenzivní tříměsíční rychlokurz češtiny, takže uměla bezvadně „ř“. On si byl zřetelně jist, že to bude bezva. A že ne simultánně, ale že on chvilku a potom ona chvilku. Takže si pamatuju mongolštinu jako jazyk velmi sonorní, silně chrčivý, nutně doprovázený názornými výraznými gesty a podepřený hrdinským rozkročeným postojem. Volal vysokou rychlostí, chrče a mávaje rukama, asi pět minut, a pak na ni energicky kývl hlavou, že jako může. Ona, v těch okamžicích již s tváří světlounce bledězelenou, upřela zrak do neznáma pod stropem a pustila se do toho: „On řřřřiká, že to bylo šecko pěkně udelaný, a řřřiká, že musí byt šecko pěkně udelaný a že sme se šikni moc toho naučili do toho, aby ve světě. Řrrriká, že dekuje, protože to bylo tak dobřřře udelaný, i to šecko tady.“ On opět dlouho hlasitě chrčel a potom zase kývl. Ona: „On řřřiká, že zase se to bude tak dobřřře udelat negde, protože to bylo dobřřře udelaný tady. On řřřiká zase, že vy šikni v této cimřřře ste taky pěkně udelaný.“
Omlouvám se, končím, proslov byl dlouhý, jen ještě: byl tam taky tlumočník znakové řeči, jednoduše úžasný, a ten jediný to bravurně a doslova přetlumočil, aniž by hnul jedinou brvou, snad proto, že nemusel mluvit. Zkuste mluvit a zvládat přitom nezvladatelný záchvat smíchu. Pustili jsme si to pak ze záznamu, on nám to tlumočil z té znakové řeči zpátky normálně hlasem a fakt to sedělo – se všema těma blbostma. Vo slovenčině sa to počúvalo tiež pekne. Pašák!
Ještě jednou se omlouvám, slibuju, že zase udělám dlouhou pauzu.
Připomělo mi to anekdotu, taktéž ni zbla nesouvisející s naším tématem: strýček kamarádky a nevlastní příbuzné (představuje mě jako druhou ženu svého prvního muže) byl primářem porodnice Na Štvanici a vyprávěl: jedna jejich pacientka – mladá maminka porodila fyzicky zdravého a pěkného, leč mongoloidního chlapečka. Když to mamince opatrně sdělovali, rozchechtala se, div si nepotrhala šití. Tatínek byl 1.atašé mongolského vyslanectví.
My máme v Mongolsku jako neoficiální vyslance stádečko Převalského koní, zřejmě smíšený majetek Przewalských, pražské ZOO, ČR a Mongolska – ještě štěstí, že nemusejí mít pas, s občanstvím a národností by mohl být problém.
Jednou nám v liliářském klubu přednášel o Mongolsku jakýsi botanik, který se právě odtamtud vrátil a říkal, že tam je takové sucho, že běžně nemají kanalizaci, ale po celou dobu jejich pobytu tam lilo tak, že houby rostly i na Gobi.
Omlouvám se, že jsem se nechala unést, ale věřím, že moji Slovodníci mi rozumějí a vezmou toto extempore s chápavým úsměvem. Koneckonců v Saturninovi je o tom hezká zmínka.
Já jsem zapomněla napsat, proč se to hezky poslouchalo i ve slovenštině – on ten znakový tlumočník byl Slovák.
Ještě jsem si vzpomněl na píseň Nedělejte ze mě chudïnku: … azpíva lasemsi soz věnou
Trochu se zpožděním se mi k tomuhle tématu vybavila písnička „Partyzán“ (ačkoliv nevím, zda se přesně takhle správně opravdu jmenuje). Tu měla naše hudebkářka velmi ráda a tak jsme ji pěli (či v mém případě skřehotali) docela často.
Jakožto pilný čtenář mayovek jsem byl dost dlouho poněkud zmaten spojením „Rudý partyzán“. Hlavou mi navíc vrtalo, proč se Rudí a Bílí střetli tak daleko od Divokého západu a proč jsme se o takové velkém střetu, který probíhal od Baltu až po Tichý oceán, nedozvěděli v hodinách dějepisu.
Rovněž nám nikdy nevysvětlila, co za strašnou zbraň je ten „eskadron“, který pařil Bílým a který tam tak řádil. Určitou dobu jsem měl zato, že to byla nějaká hrozná nemoc — podobně jako neštovice a chřipka, které zavlekli bílí conquistadoři a kolonisté do Ameriky…
Jednou jsem se pokoušel si to vyjasnit. Nejen, že jsem se nedočkal kloudné odpovědi, ale strašně mě tenkrát tahle učitelka seřvala. Shodou okolností to bylo takhle na podzim ’89 a z nějakého důvodu pak za několik měsíců tahle píseň náš repertoár opustila. Vzpomínám si, že zhruba ve stejnou dobu zmíněnou pedagožku začalo urážet oslovení „souško učitelko“…
Snad ještě doplním, že místo partyzána jsme pak často zpívali „Kde ty kytky jsou“ a „Jednou budem dál“ (mimochodem, zda-li pak už tam jsme?).
Partyzánská – v originále: Priamurskije partyzany. Autor: anonymní. Pochází údajně z roku 1922, kdy se za Velké Vlastřenecké Války vyklubala v myslích dobrovolníků generála Čerňachovského. Oblíbil jsem si ji nejen já, ale i další členové jednoho malého neformálního masochistického pěveckého sdružení. Akorát že souško učitelko nikomu z nás nikdy nikdo neřekl.
Jaroslave, já vlastně výraz „souško učitelko“ (na rozdíl od některých spolužáků) nepoužíval a vlastně tenhle termín používám až zpětně s odkazem na zmíněnou učitelku, u níž mám pocit, že si ho zasloužila.
Abych předešel nedorozumění, nechci tím vůbec tvrdit, že jsem byl jako dítě nějakým malým bojovníkem proti komunismu. Rodiče se doma spíš báli před námi dětmi mluvit o některých věcích otevřeně a tak jsme s bráchou v některých ohledech vyrůstali asi do desíti ve sladké nevědomosti, i když jsem mnohé rozpory ve světě kolem sebe částečně vnímal. Ale automaticky pro mně prostě byly dospělé ženy „paní“ a přece jen v osmdesátých letech už moc lidé na veřejné deklaraci soudružství v každém oslovení netrvali. Alespoň já jako ročník ’79 jsem se s tím ve škole nesetkal.
A navíc mi ta předpona „sou-“ ve slovu soudruh už jako dítěti intuitivně evokovala určitou symetričnost popisovaného vztahu, a mě nikdy žádná učitelka „soudruhu žáku“ neřekla… A druhá část slova, tedy „-druh/-družka“, mi ve vztahu k učitelce přišlo taky trochu nemístné.
Já si pamatuju ze školy dost protivné vřeštění žalobníčků „souškóó!“, tu učitelku si obvykle nechávali pro sebe. Já jsem byla dost přísně vedená, takže po celá padesátá a kousek léta jsem pečlivě artikulovala „paní učitelko, pane učiteli“ ke zjevnému pohoršení soudružek a nepříliš tajené libosti skutečných učitelek a učitelů, jichž nebylo málo. Třeba paní učitelka Krylová, ruštinářka(!) nás 7. března l.p. 1957 upozornila na Masarykovy narozeniny a část hodiny o něm vyprávěla. Některé děti o něm slyšely poprvé – do naší školy chodilo hodně dětí komunistických hodnostářů z Molochova – to byly velmi moderní a tenkrát luxusní domy, v nichž před válkou bydlívali bohatí Židé z Preissovy banky, ale po válce už ani ti, co přežili, ne. No, dnes zase děti, které doma neučí pořádně mluvit, vřeští „pančelkóó“ a učitelé se pomalu bojí je napomenout, jako tenkrát.
Věro, to přetrvalo až do mých školních časů. Jen dodnes nechápu, že se neurazily ani ty, které se býti soudružkou samy cítily. Pokřikovat na někoho „uschlý kuse dřeva!“, to asi není poklona za žádného režimu a považoval bych to za drzost i v tom smutném případě, kdy tak dotyčná opravdu vypadá.
Tak jsem všechno pročetl, a to půrko nikde nenašel. To jsem byl vážně jediný?
Ad TrB: Jako nápověda může posloužit vyhledávání (vlastní, zde, přímo na místě, nemusíme ani gůglit 🙂 viz komentář výše 🙂 Na dotaz SlovoDne ochotně nabídne jednak odkaz na toto téma samé, druhak odkaz na sice starší, nicméně stále pěkné téma Podpora, a dále odkaz na ještě starší a půvabné téma Žbrdlinky. Doporučuji pečlivě pročíst, nejen ze studijních důvodů (jen si nachystejte zásobu kapesníků na utírání slz 🙂 Jinak, to půrko, vzhledem k svému mondegreenovému původu odkazuje na lesní pych 🙂
Dík za doporučení Urban dictionary, skoro jsem na něj zapoměla. BTW je tam nejen slovo dne, ale slovo roku – vzhledem k obobčasnosti témat by bylo lze uvažovat o přejmenování.
Dnes jsem zahlédla informaci o jakési mininovelizaci (zřejmě pouze kosmetické) pravidel č.j., a jako první bylo uvedeno slovo LIŽINY – probůh, od kdy se lyže lížou? Možná ale, že bylo míněno oddělení zmrzlin a lízátek v samoobsluze. To půrko je zřejmě hlavním nástrojem a zaměstnáním (Gabriel jistě napoví, jak se tento souběh funkcí správně jmenuje) jazykových půristů (podle vzoru tůristů) ÚJČ, a provádí se trefením hozeného topůrka do některé z variant hrubých chyb, napsaných na tabuli – samozřejmě se zavázanýma očima a s roztočením jako u krajně nekorektní a diskriminační dětské hry Na slepou bábu. Případně potrefení půristé by byli předurčni jako kádrová rezerva na ředitele zmíněného (nejspíš důkladně oploceného) ústavu.