137 odpovědí na “Bard”

  1. Vlastně by mělo být „za svého mlada“, ale myslela jsem tím „za dob jejího mlada“.

  2. Šuláková je přespříliš sofistikované, podobně jakowbgardenovy iljičoviny.
    Když bard, tak bardka (podle vzoru start-startka)

  3. Od Šulákové mě napadá jedno maskulinum, ale neuvedu ho tady, abych nepobouřil milovníky valašského folklóru.

  4. Kapitán Kid zpívával gangsterskou písničku Pancéřová dočka, ale to bylo o vozidle značky Dodge

  5. Po hlase bych Vás nepoznal, ale mám dojem, že tam zpíváte i souhlásky. Ale možná je to tím,. že vlastním desku na kazetě.

  6. Třeba by bylo lepší ji mít na CD nebo na DVD, příp. disku na desky ještě modernějším a ještě lepším – ale tam už se ani nepokouším alespoň držet stopu.

  7. Copak vokály, ale ty konsonanty, to je sakra těžký, to musí bejt teda fakt zpěvák, a zpívaj se jako „bé“, „cé“, nebo „b“, „c“ – a jak v druhém případě neprskat do mikrofonu?

  8. Zpět k tématu: na Starém městě býval bar Barberina, ona to byla možná vinárna – jaký je vlastně rozdíl? Jestli ne to, že v barech hrávalo bar-trio, zatímco dnes je reprorámus všude.

  9. Zpět k tématu a také pravopisu. Musím paní Diblíkové připomenout pravidla o psaní velkých písmen v složených názvech měst, ulic a městských částí. Takže: Staré Město.

  10. Zajímá mě, nejsou-li s bardem nějak spřízněné Pardubice – pomístní jména vznikají všelijak, viz Postoloprty (pův. Porta Apostolorum).

  11. Teorie, že název obce pochází z názvu tamního benediktinského kláštera Porta Apostolorum (česky Brána apoštolů) se ukazuje jako málo pravděpodobná, především proto, že název obce je údajně doložen dříve, než je doložen název zmiňovaného kláštera „Porta Apostolorum“ (založen před rokem 1121 nedaleko luckého hradiště Drahotuš, zničen husity roku 1420). Zpráva říká, že klášter byl založen v obci s názvem Postoloprty, a nesl název sv. Marie nebo Panny Marie (ne ještě Porta Apostolorum). Název Postoloprty se v různých obměnách (Postolopirth, Postoloprith, Postoloporth, Postolopret) vyskytuje také v Kosmově Kronice české (1119-1125). (Wikipedie)

  12. Zajímá mě přeměna zpěváka v barda – to jako že když už nevystačí s dechem na písničky rychlé a veselé, nebo stačí, aby si nechal narůst pořádné fousy? BARD je Hutka, a co Nohavica (a může být bard udavač, byť z Těšína?)? Musí mít bard čistý kádrový profil, nebo může být i pedofil?

  13. ad bard -včera jsem si poslechla povídání s Wabi Dańkem a už je mi to jasný: bard = dědek, i když ne každý, v sobotu byla ségra na koncertu Karla Gotta (poprvé v životě, a to je starší ségra, ne sice než Gott, ale než já) a byla nadšená, protože si tříhodinový koncert odzpíval i odkonferoval sám a z jeviště slezl jen, aby se převlékl, choť mu zpoza kulis podávala ňákou mindu, aby mu nevyschlo v krku a pod podiem poskakovaly jeho holčičky, prostě moc příjemný, slušný a úhledný starý pán – ZPĚVÁK, vyprodaná SazkaArena(!), a dnes jsem měla miloučkou návštěvu, 20letou téměřneteř, a ta jde na Gotta dnes večer – prostě multigenerační věčný slavík, ale bard to néni.

  14. Bardství samozřejmě nezávisí od věku, pohlaví ani sexuální orientace, bardové se liší od Karlů Gottů tím, že nezpívají plytkosti (potažmo wbgardenovy iljičoviny)

  15. Mohla by to být i zkratka pro Mirindu, což býval nápoj s chininem, ale Bůh ví, jak by to přeložil Zeman

  16. Překladatelská metoda pana Zemana je hodna pozoru a hluboce mě zaujala. Netrpělivě očekávám pokračování opusu Jak jsem se mýlil v politice pod názvem: Jak jsem se mýlil v překladu.

  17. Tak jsem si přečetla, co bylo před rokem. Trošku se nám za ten rok změnily okolnosti. Jak by ty změny přeložil Zeman, to raději ani nechtějme vědět. Ale něco k tomu bardovi: bard Hutka si tenkrát velmi pospíšil s vyjádřením svého mínění o Nohavicovi – to jsme si přečetli asi mnozí přemnozí. I to, že to o něm VĚDĚL vždycky. Nevzpomínám si ale, řekl-li co i poté, co se nad jakoukoliv pochybnost prokázalo, že to není pravda.
    A ještě snad něco: jestliže bardové nezpívají plytkosti. je Hutka bard? Nemůžu si za prase momentálně na žádnou jeho (a jím pěnou) neplytkost vzpomenout.
    Přeji všem bohatého Ježíška. Jéžiši (Jaroslave Pavelko, všimněte si, již to píši správně), Ježíš byl přece chud! A ani nechtěl být bohat!

  18. Stařenko, moje řeč. Bohatství vede k hříchu. Jak jsem starej, tak jsem blbej, ale já těm chamtivcům zkrátka nerozumím. Dobře tedy: potřebuju jachtu, nakradu si na jachtu. Potřebuju vilu na Floridě, nakradu si na vilu na Floridě. Ale potřebuju já tři jachty a dvě vily na Floridě? Jsou věci, Ransdorfe, které nechápu.
    Co Hutky se týče, jeho vystoupení jsme vždy vnímali (jestli Vás mohu zahrnout do cechu), jako svého druhu mši. Takové mystérium duší spřízněných ovšem nemá nic společného s umělecko – estetickým hodnocením daného artefaktu. Byli jsme účasníky celebrace a současně se nám všechny chlupy ježily nad obrácenými akcenty, primitivními rýmy, muzikantským neumětelstvím, nezvládnutou formou a vším tím, jak je to amatérské a blbé. Obecně vzato, už dlouho si nejsem jist, jak se to vlastně s uměním a neuměním má. Kdysi v dávnověku, na Silvestra, někdo sedl k piánu. Zahrál, a to mizerně, Addinsellův Varšavský koncert, (sračku jako prase, ani před tím ani potom bych to neposlouchal) a já na tu muziku dodnes, vědom si své tehdejší opilosti, vzpomínám jako na mystický zážitek. A včil mudrúj!

  19. Zahrnutí do cechu si považuji za velkou čest. A s tím ostatním velice souhlasím, přesně tak to je. No – s tím přítomným časem si nejsem jista, ale přesně tak to bylo. Bývalo. A není to nostalgie – tu neumím. Ale ta mystika – to sedí. Přesto, že jsem neznaboh. A s tím uměním a neuměním: Kdo to opravdu ví, ať se přihlásí! Těch, co si myslí, že to ví (dříve vědí), je hodně přes moc.

  20. Měla jsem strýčka Otička, žil téměř celý život (s přestávkou odsunu – Češi peši do Prahy a Akademie v Praze) v Bratislavě, tramp Dunajčík – v Mladém (malém?) něčem – cestovateli, čtenáři nebo tak – měl mnoho pokračování, jak na kajaku sjížděli Dunaj až dolů k moři, dokud neskončili v rákosí někde v deltě – dnes bychom mohli říct komix – prostě pérovky a textíky – žádný rozevlátý šéngajst, docela drsňák.V Praze se svým profesorem Nejedlým (KRAJINÁŘEM!!) rádi vyráželi malovat do plenéru. Strýček pak zpátky na Slovensku jakž takž přežíval ve spořitelně, kde maloval různé zhovadilosti jako na prvního máje Stalina přes celý barák – trochu mu šilhal, Banskou Bystrici k SLOVENSKÉMU POVSTÁNÍ – to ale vždycky vyhrál ňákej partyzán (nejlépe umírající nebo aspoň zkrvavenej), pak se ale chytil a jeho obrazy – zejména z Pienin, Tri koruny a ten divoký kraj Trojmezí – visely (nejspíš dosud visí, krajinky nemají politické ambice) pomalu v každém hotelu a lázních po celém Slovensku. Zase jsem se zakecala – promińte – No a ten, když jsme horovali o Dalim nebo Picassovi říkal, že je to všechno je vypočítaná póza – pokud se nejedná o diagnosu. Já mám na umění názor zcela měšťácký – co se mi líbí, to se mi líbí a o moderním nebo spíš post-moderním umění si myslím, že jeho smysl je v šokování (bohužel, jiní šokovali víc a dřív – již skoro před sto lety byl ten slavný pissoir v Salonu) a teď jde hlavně o to, jen aby to probůh! nebylo hezký nebo srozumitelný. Ovšem invence k tomu potřeba je, a to s více fazetami. Občas si říkám, že jsem už stará, morous, nikam nepřijdu, tak nemám přehled, no taky se mě nikdo na můj názor neptá, naštěstí.

  21. Milá Stařenko, zkuste si vybavit Studentské koleje, nebo Pravděpodobné vzdálenosti, potažmo tu o katu Mydlářovi, teď mi vypadl název (když nevezmou smrt ode mě, tak na ně pošlou kata z Vídně) A jistě by se našly i další. A s tím uměním a neuměním je to individuální ( po našem někdo vdolky, jiný holky, vznešeněji každý trhá ovoce krásy z těch větví, ke kterým doroste). Prostě to každej vnímáme jinak a asi je to tak dobře. Mé dceři se líbí píseň Chci líbat tě na tvoje ústa a dráždí ji, když zpívám chci líbat tě na dědovu lopatku.
    Všem účastníkům Slovadne příjemnou vánoční pohodu a šťastný vstup do nového roku.

  22. Nedá mi to a furt musím rejpat: formální (nezaměňovat s obsahem, ač poezii si takto věru nepředstavuju) ubohost písně Pravděpodobné vzdálenosti jsme tu a tam rouhavě obnažovali tím způsobem, že jsme verzi zpívali (recitovali – tento melodický útvar se zpívat nedá) na libovolný text čtený z Rudého práva, vojenských Řádů a podobně. Pak následoval refrén „Jen pravděpodobnej žal…“ a opět sloka, opět refrén a tak dále, dokud na nás nezačali házet popelníky.

  23. Už jsem se nutně potřebovala něčemu zasmát a pořád nikde žádnej důvod, tak jsem si (před znechuceným započetím práce) otevřela SlovoObčasu a tam taky nic, přejela jsem tedy sloupeček vpravo a narazila jsem pod nejčtenějšími slovy na vánoční cukroví. A richtik richtik, bylo to tam! Dámy se tam hezky rozjely. Tři (3) překlepy v jedné větě? Cha!. Nejen překlepy! Všelikého cukrovýho, a co je nejlépe dělat před spaním, a kolik druhů dříve a kolik nyní … Doporučuji nahlédnout. Mně se nejvíc líbila ta paní, co dělá Sandokanovi oči. Jestli mu ještě slouží, tak třeba by byla bývala udělala i mně? Aspoň jedno!
    Jirko, Vaše dědova lopatka je dokonalejší než „cizí ústa“, jejichž zazpíváním jsem – bohužel a bez rozmyslu – naštvala dívku, jež byla u mne s rodiči na návštěvě a se syknutím nás požádala nábožně o ticho v okamžiku, kdy z rádia tahle píseň zazněla.
    A pokud jde o mršení budovatelských textů: ve škole jsme si za oněch časů založili „soubor“, bylo nás devět a úspěšně jsme opatřovali budovatelské melodie drzými a každopádně cenzurovatelnými texty, s nimiž jsme pak v době vyučování oficiálně a na údajná pozvání chodili na „kulturní brigády“ do domovů většinou již hluchých a patrně pospávajících důchoců (nedělám si srandu z těch důchodců, bylo mi letos 79). Myšlenka na tuto činnost v nás vznikla proto, že jsem byli jako nesvazáci podrobeni kritice za to, že nevyvíjíme žádné politické aktivity, dokonce ani pravidelnými svazáckými týdenními schůzkami.
    Silných stránek nemajíc, nemohu mezi ně zařadit ani umění vyjádřit se stručně.

  24. Našel jsem jen tohle:
    Další lži o Nohavicově bezúhonnosti

    V pořadu ČT24 Před půlnocí 10.9.2012 se ‚marketingový specialista‘ Milan Kaplan nepravdivě vyjadřoval ke spolupráci Jaromíra Nohavicy s komunistickou StB. Milan Kaplan tam tvrdil, že ihned po zveřejnění svého jména v seznamech ‚které byly zveřejněny‘, se Nohavica před obecenstvem (dle jeho slov zřejmě na Slovensku) přiznal a své selhání vysvětlil. Neexistuje záznam, ani o takovém šokujícím přiznání neproběhla zmínka v masmédiích. Protože by šlo o senzaci, je prakticky nemožné, aby o tom nikdo neinformoval. Ani Nohavica nikdy o takovém přiznání nemluvil, tudíž je Kaplanovo sdělení zřejmě lživé.
    Nohavica navíc nebyl v tzv. Cibulkových seznamech zahrnut, protože jeho spis byl skartován. Neztratily se spisy vedené na občany, kteří byli StB sledováni, ani na ty, které by StB ráda získala, ale nespolupracovali a dokonce ani na řadu informátorů, kteří byli ke spolupráci donuceni. StB ale stačila skartovat část spisů a ničila je v pořadí dle důležitosti.
    Na otázku ohledně jeho spolupráce v polovině 90. let, kdy se v jednom z dodatků Cibulkových seznamů objevilo Nohavicovo jméno, mně Nohavica osobně odpověděl: „Všechno je to špína.“ Nepřiznal se a až po letech jsem v LN zjistil, že špinavě se choval i Nohavica. Spolupracoval pod krycím jménem Mirek, dříve to však bylo neprokazatelné, protože původ dodatků Cibulkových seznamů byl ještě nejasnější než samotný seznam, v němž chyběly desítky tisíc jmen.
    Nohavicova spolupráce vyšla najevo až porovnáváním spisů a byla prokázána dokumentem ze spisu vedeného na Karla Kryla. Až v roce 2006 Lidové noviny zveřejnily faximile, z něhož vychází najevo, že Nohavicova schůzka s Krylem byla iniciována i částečně financována StB. Moderátorka pořadu Před půlnocí Šárka Bednářová nepravdivě uvedla, že bylo prokázáno, že Nohavica spoluprací nikomu neuškodil. Naopak už z prvních archivních fragmentů vyšlo najevo, že velmi přesně informoval o Karlu Krylovi, přičemž každá podrobná informace předaná Státní bezpečnosti byla škodlivá. Navíc v roce 2007 vyšly najevo informace o Nohavicově udáních směřujících i k osobám žijícím v tehdejším Československu.
    Kaplan v pořadu dále prohlásil, že lidé, kteří mají Nohavicovi zazlé, že nepromluvil, jsou podle něj ‚vyzývači‘ a sledují tím marketingové cíle. To je opět lež. „Nohavica je formát, osobnost, jediné, co mi vadí – že nepromluvil o své minulosti,“ napsal o Nohavicovi jím postižený Karel Kryl v době, kdy neznal ještě další fakta, která dokazují, že Nohavica udával. „Ale o čem jsem měl mluvit? Měl jsem tvrdit, že jsem nikoho neudal? Spis byl skartovaný a já se neměl čím hájit, neměl jsem s čím polemizovat,“ řekl Nohavica v roce 2006 Respektu na Krylovu výtku.
    Až teprve roku 2006 pod tíhou odhalení přiznal Nohavica, že spolupracoval, ale promluvil jen k informování o Krylovi. Roku 2007 vyšlo ale najevo, že udal lidi, kteří mu v lednu roku 1989 přinesli podepsat petici za propuštění Václava Havla. Je tedy zřejmé, že jeho spolupráce byla hlubší a škodlivější. Protože přiznal vždy jen to, co bylo odhaleno v dochovaných spisech, mohla být jeho spolupráce mnohem nebezpečnější.
    V archivu ministerstva vnitra v Kanicích u Brna byly podle LN objeveny i záznamy takzvaných Zvláštních finančních prostředků, kam StB zapisovala náklady na pohoštění agentů. Z nich vyplývá, kolik schůzek zpěvák se svým řídícím důstojníkem, který platil útratu, absolvoval. V letech 1987 a 1988 jich bylo minimálně patnáct, píše list. Nohavica nabídku Lidových novin na rozhovor odmítl a k věcem se nevyjádřil. Nohavica přes ujišťování o opaku dodnes tato udání nevysvětlil.

    Vladimír Měrák, 11.9.2012

    Vážený pane Měrák, my ten Váš dopis zveřejníme, to není problém. Jinak těch schůzek měl Nohavica 24, začalo to 13. února 1987, pak to šlo pravidelně každý měsíc a poslední byla 20. listopadu 1989. Na to se našly doklady v účtárně, na Nohavicovi neměli velké útraty, bylo to vždy kolem dvaceti korun. Předpokládám, že oba jeho spisy (Sólista a Mirek) měl k dispozici ten jeho estébák a po převratě je stopil, pravděpodobně zničil. A že se o Nohavicovi mluví jako o neviňátku mě nepřekvapuje, české národní srdce má větší pochopení pro zbabělce než pro hrdiny. Jelikož nemám televizi, tak mě tyhle věci už moc nevzrušují …
    mějte se hezky – Jaroslav Hutka

  25. Hutku i Nohavicu jsem tady už hájil i sepsouval, Je několik věcí, co JH nahrál u mě doma a moc se mi líbí, zkuste si zadat http dvojtečka dvě lomítka www tečka xjim tečka cz lomítko jarhut tečka htm
    a přehrajte si české stíny, ztracený příběh, goa, hampi, cadakeš, úsměv sochy, listopad,
    škoda, že jsme zatím nepokračovali

  26. Jiřulko, holt mne potkalo další zklamání. Já jsem měla kdysi – v jednom úplně starém počítači – stažeý Cibulkův seznam, jehož původ (seznamu, ne Cibulky) je mi ještě stále nejasný. Ten seznam už nemám. Tenkrát to šlo stáhnout ze stránek MV velmi snadno. Pak jsem měla nový počítač, a než došlo k přetažení obsahu z tamtoho do onoho, půjčil si můj vnuk na čestné slovo ten starý, aby jej mohl půjčit dívce svého srdce („jenom na týden, babi, to vydržíš, ona se tvejch věcí ani nedotkne“), jenomže během toho týdne svá vzájemná citová pouta prudce zpřetrhali a ona mu odmítla počítač vrátit.
    Ono mě snad ani tak nezklamalo to, že tam ten Nohavice ty aktivity pilně vyvíjel, jako spíše to, že se I POTOM projevil jako zbabělec. V tom jsou asi Slováci lepší než my – pár jich veřejně přiznalo, jak to s nimi bylo, a to dřív, než se vůbec Cibulkův seznam objevil. Mimochodem, Ještě než se s ním Cibulka vytasil, stihl si vymazat maminku. Ale fuj, co to tu vyvádím, stačilo.
    A díky za tipy, přehraju si ráda, jenom co na mně přestanou moji přátelé páchat milosrdenství v domnění a v dobré vůli, že se nesmím cítit osamělá (a ještě ke všemu i o vánocích), z čehož už blbnu, neboť po osamění marně toužím. Oni to všichni myslí opravdu dobře a to je ta hrůza, protože teď je mi navíc hrozně líto, kolik jsem jich pozurážela, ať jsem se snažila o opak, jak jsem nejvíc mohla, protože si toho přitom opravdu moc vážím.
    No, tak jsem si postěžovala. Inkognito je to snadné.

  27. Jiřulko, Hutku jsem si vyhledal a poslechl a líbilo se mi to. Jen podle přiložené fotky jsem zjistil, že jsem žil v bludu, neb Jarda je TA Hutka. Ale sluší jí to.
    Pane Pavelko, nebuďte papežštější papeže, formu sloka-refrén-sloka-refrén přece používá kdekdo. A zparodovat se dá kdeco. Kdysi Zdena Lorencová s Janem Přeučilem vyslali do světa šílenost Proč žiješ rád, zatím co ona nyla, on recitoval a působilo to jako projímadlo. Pak to přepsal F.R.Čech na Proč šiješ rád a jakémsi krejčím a prý to měli předvést v silvestrovském vysílání s Jiřím Schelingerem, jenže to umělkyně nepovolila. Škoda.

  28. Jen pro úplnost, ať se já laik nepouštím do odborných debat: neměl jsem na mysli formu písňovou, ale formu verše, úroveň jazyka. Rytmické schema, rýmy, obrácené akcenty, nepřirozené slovní inverze a tak. Pardon…

  29. Já taky pardon, neboť jsem měla na mysli totéž, pouze jsem to nedokázala tak srozumitelně vyjádřit. Měla jsem to na mysli pokaždé, když jsem Hutku VIDĚLA zpívat, nic jsem s tím nenadělala (s tím nenadělám) a štvalo mě to natolik, že už mne nadzvedl i jeho pouhý smích. A protože jsem zbabělec, přiznávám se tady i k tomu pouze inkognito. A lidská svóbóóda mne to … no … štve dosud a nikdy jsem nebyla štont vyjádřit souhlas s ústřední myšlenkou tím, že bych to byla zazpívala s ostatními. Natož bez ostatních.
    Zdenu Lorencovou s Janem Přeučilem jsem tenkrát zažila. A taky josefa Laufra, jak zpívá statečnému chlapíkovi. Holt už jsem toho zažila dost. Bromův major Gagarin, zgruntu přepracovaný Janem Vyčítalem a Vlastou Parkanovou na uvítací (radaropodpůrný) hold Bushovi, řadím rovněž mezi skvosty. Ale to už je vlastně současnost bezprostředně minulá.

  30. Všechno závisí na situaci a atmosféře společného sdílení. Bez souvislostí hodnotili artefakty strukturalisté, moc jsem se od nich naučil a nedám na ně dopustit. A pak slyším, a právě, Stařenko, VIDÍM Hutku, a všechno je jinak. Pro strukturně pojatý artefakt, to jest pro objektivní posouzení kvality uměleckého díla, nemůže existovat objektivní kritérium. Každé umělecké dílo existuje jen v interakci se společenským děním a s indiviuálními dispozicemi a naladěním jedince. Ale bacha! I strukturně (řemeslně) bezchybné výtvory nemusejí být vždycky košer. Příklady k přemýšlení:

    1. Je Modlitba pro Martu kýč nebo monumentální skladba?

    2. A co takhle Ktož jsú boží bojovníci – je to monumentální skladba nebo kýč?

    3. Je Bachovo Air kýč? Nebo se stalo kýčem až prostřednictvím nesčetných úprav?

    A tak podobně: Nedvědi, Hašler, Čajkovskij… Tvrdím, že kýčovitě může být recipováno cokoli. Od produkcí Evy a Vaška přes Messiaena, Joyce až po pohřeb Václava Havla furt do nekonečna.

  31. Dyť povídám, že já taky pardon. Máte recht, dneska se mi to kecá. Zejména s tím velkým časoým odstupem. Obávám se, že už se řadím k těm, co jsou dnes úžasně moudří (a navíc se obávám , že to není jen mým věkem), a že zapomínám na situace, okolnosti, lidi kolem, sílu okamžiku a na další faktory, které mne někdy – dávno i nedávno – rovněž strhly, dostaly, vzaly za mé kamenné srdce a hnuly mojí téměř cynickou myslí. Máte recht. Ani na vkus nemám patent.
    Ale Evu s Vaškem jsem nemohla a nemůžu. Zato „Běž domů, Ivane, tady tě holky nemilujou“ jsem zpívala s gustem, z plna hrdla, kdekoliv, s kýmkoliv a kdykoliv. Mělo to fakt krásný slova.

  32. Stařenko, na vkus nemá patent asi někdo, neb vkusů je nejmíň tolik, kolik je lidí. A když se Vám nelíbí svóbóóda, co říkáte na věérnéé míílóováání? Myslím to z árie, ne z partnerského soužití.
    Prostě každému se líbí něco a asi je to tak dobře. Pokud jste Alice, tak všechno nejlepší. A jestli ne, tak taky

  33. Tak jsem koukala, že když „vem to nešť“, tak co nebo kdo je nešť. A dověděla jsem se, že se tak říkalo neštovicím v dobách, kdy se na ně umíralo. Takže jsem z toho laň i nadále: vezměte to neštovice? Nebo jak teda? Jdi mi k šíbku (nikoliv tedy k šípku) bych brala, to je že jako k šibenici, ale s těma neštovicema jsem to holt zase nepochopila.
    Nejsem Alice, avšak každopádně dík. Ostatně – taky přeju všechno nejlepší, Alicím, Nealicím, Jirkům i Nejirkům. Ne že by moje přání nějak fungovala, ale rozhodně to myslím upřímně. Jeden kamarád (oba jsme neomylně předpovídávali změny počasí a přírodní katastrofy o dva dny dříve, než oficiální profesionální meteorologové) mi vždycky přával stálé počasí. V dobách, kdy vůkol znělo Čest práci! jsme na sebe téměř denné volávali Stálé počasí!
    Tak přeju všem stálé počasí.

  34. Vem to nešť -(dík za vysvětlení, z čeho to pochází) je podobné jako (jdi s tím) k čertu, tedy „pryč s tím“. Původ rčení mě velice baví, třeba že na kýchnutí se říká Pozdrav Pánbůh, protože při epidemii kýchavného(!) moru nebyl žádný lék, jen víra v uzdravení. Poláci zase mohutně cholerují, to je snad jejich nejběžnější kletba, kdysi jsme byli ve Wroclawi na plošinovém MS a stadion zněl, jako když na scéně Národního sbor huhlá REBARBORA, rebarbora. Co do stálého počasí – beru, ale jen některé, třeba to pršení ve 2002 mohlo být trochu kratší, a krásné počasí před třemi nedělemi taky nic moc, před Bulovkou vykvetly sborem jakési švestky (či co), ty narašené pupeny na ovocných stromech (nejen na nich, samosebou) asi šmahem zmrznou, ptáci už už hnízdili – taky u vás máte tolik strak? Dřív byly sojky slyšet jen, když jste vešli do lesa, dnes jsou jich plné parky a pořád se hádají – aspoň to tak zní.. Poštolky už nemají ty zanedbané půdy, kde se živily holoubaty, tak jich ubývá, ale zato jsem v létě slyšela při nočním venčení Lucinky slavíka, poprvé v životě, žel, až na stará kolena. (Tak koukám, co jsem zase vytvořila – ejhle, Balzac! jako obvykle – omlouvám se .)

  35. Myslím, že to byl Luděk Nekuda, který v jedné básni slyšel tlouci slavíky. Tak šel blíž a opravdu: Jezeďáci tam tloukli slavíky.

  36. Dík za připomínku Rady a Žáka, Bohatýrská Trilogie byla svého času kniha, která u nás na jízdárně kolovala a byla kradena a znovu do oběhu dávána nejvíc, víc než díla jako Věčná Ambra a Jih proti Severu. Ani Muž se srdcem kovboje na ni neměl. V létě na jižní Moravě ovšem tloukli (spíš stříleli) špačky, kdo mohl, Valihrachům doslova sežrali vinici. Potměšilý krčmář došel dějinného zadostiučinění. Dnes jsem narazila na termín Legacy of clichés (dědictví klišé) a říkám si, že klišé zamořují dějiny nonstop a naširoko. Moc postrádám dějepis – přehled nebo (maxi)tabulku souběžných dějin aspoň Evropy, páč mnohdy žasnu nad souvislostmi, které mi dodnes unikaly a o nichž se dočítám jen tak mimochodem třeba v beletrii. Pokud o něčem takovém víte, dejte vědět, samozřejmě mi jde o holá fakta – ideologii si dodám vlastní.

  37. Občas napíšu kousek divadelní hry: Jana a Marta – Fraška jakoby historická, ale fakticky pohádková. To když se jeví, že by někdo šel do realizace. Jenže pak se zase jevit přestane a …
    Přivedlo mě to k vyguglání historických map a novších dějepisných přehledů (jen ne českou wiki=hrůza!) a jsem z toho úplně pryč, co všechno nám ve škole v dějepse utajili. Taková třeba mapa Evropy před třicetiletou válkou . . .

  38. Zdá se, že Jiřulkovo jen tak mimochodem sdělení, že je autorem divadelní hry,vzalo všem slovodníkům dech a překvapením si polili klábosnici nejmíň kafem. Mně vyschla nejdřív – PRGA!!!

  39. Nojo, ne že bych byla žrala bolševikům všechno i s navijákem, ale po 89. člověk teprve žasnul (a žasne doteď), jak ten svět vypadá doopravdy (seděly žáby v kaluži…), i s tím, že jsou na něm stejní (i horší) pitomci, i když měli víc možností nebýt (tak) blbí, i s tím, že vlastně na tom nejsme tak špatně, jak jsme si mysleli (třeba vzdělání, nebo jen gramotnost – jak ona ta Marie Terezie byla geniální s povinnou školní docházkou! a nejen s ní, atd). Ten dějepis, to je teda něco, co my máme tak zkreslené, jako bychom existovali někde v paralelním vesmíru, kde trčí Čechy a čačtí Čechové jak patník odjakživa a buď je omývá a omílá moře nepřátel, nebo ochcává (dámy prominou) kdejaký vořech. Fakt bych chtěla nějaké přehledné srovnávací dějiny aspoň Evropy, třeba jen kdo kdy s kým zároveň vládl (s kým, proti komu a proč bojoval ten slepý Jan u Kresčaku a kde to vlastně je?/v Belgii, Crécy/). ATD ATD atd atd … a taky jak je u nás krásně a jak krásná je Praha a jak ta politika a světa běh je jinak, než by jeden, jedna jedno chtěl a nic s tím nenadělá, ani pro ty vnoučátka milovaný…

  40. Věro, ty přehledy už jsou, odkazy sem nedám, je jich moc, ale mocný gugl jich najde moc, stačí na začátek zadat třeba historické mapy, ojoj to je šok. Před 30letou válkou země koruny české od Baltu po Jadran, 95% protestanti, všeobecná gramotnost, poddaní si mohli svobodně vybrat vyznání nezávisle na své vrchnosti, kostely převážně gotické, obyvatel odhadem 4 miliony, zhruba tolik měla tehdy Anglie a taky Francie, Německo a Posko nebylo, jen drobné státečky. Po válce osekané území na zhruba dnešní stav, zbyl asi 1 milion obyvatel, ale protestantská šlechta a kněží zlikvidováni, vyhnáni a majetky opuštěny. Prakticky úplná likvidace osídlení v pohraničí, tehdejší armády neměly jiné zdroje jídla a potřeb, než vyrabování místních zdrojů. Majetky zabrány a obsazeny německou šlechtou a katolickou církví. Ti si sem přivedli německé poddané, od těch dob je v Sudetech většina obyvatelstva německá. Hlavně církevní stavby byly obsazeny bez převodu vlasnictví v pozemkových knihách. Církev stavěla okázalé kostely, ale místo češtiny všude jen latina, aby věřící nerozuměli obsahu víry a byli ohromeni něčím tak nadřazeným jejich životu, aby se neodvážili vzepřít. To je důvod, proč češi nepřijali tuhou katolickou víru za svoji. To se táhne dodnes, máme největší procento nevěřícíh obyvatel a církevních staveb bez jasného vlastnictví, část během času stát (oprávněný správce opuštěných majetků) dal do užívání církvím, část si na sebe nechal napsat Hitler, když za dob ochrany Čech a Moravy (naše země se neúčastnila války proti nacistickému Německu), tam kde to stihnuli, nahradili němečtí úředníci české matriky a pozemkové knihy nepřesnými opisy a chybnými místními i osobními údaji. Proto tak klopotně probíhaly církevní restituce, nejednalo se o majetek zabraný komunisty, ti se o majetek nedrali, okázalé budovy ničili (konečně vzpoura nevolníků proti vrchnosti) a vykrádali, hospodářské budovy a pozemky neuměli využít a fungujcí krajinu poškodili melioracemi a rozoráním mezí (proč asi máme povodně v místech, kde nikdy nebyly?) a říkali tomu zúrodnění. Pokud zabavovali majetky cíleně, šlo jim víc o odstřel velké osobnoosti, než o zisk z jeho výnosů.

  41. To už jsem trochu přeskočil dobu temna a Rakousko Uherské říše, ale musím zmínit, že rakouské vlády záměrně směřovaly podporu průmyslu a rozvoje do Čech. Z jednoduchého důvodu, z východu s Rakouskem sousedila Osmanská říše a bylo nebezpečno, v Čechách turek tolik nehrozil. Když v roce 1918 vznikla ČSR, bylo v Čechách víc než 60% průmyslu bývalého Rakouska – Uherska, ale nebyla to naše zásluha. Nebyla to ani naše vina, že Slovensko a Zakarpatská Rus byly zanedbané. ČSR byl mnohonárodnostní stát, ale díky ČS legiím měl obrovskou mezinároní autoritu.A opět intezivní rozvoj průmyslu i v evropském kontextu. Takže v nás Anglie a Francie začala cítit nepříjemnou konkurenci. Když pak Hitler začal sudetskou otázku, vůbec mu nezáleželo na obyvatelích Sudet. Ty částečně zastrašil, částečně zneužil. Přesto se při mobilizaci až 90% sudetských němců postavilo na obranu ČSR proti Německu. Spekulace jestli bychom se proti Německu ubránili, jsou dost liché, Německo mělo čtyřnásobek vojáků, ale podél všech svých hranic, asi by mělo problémy jinde, kdyby je mělo přemístit. Fakt ale je, že naše zbraně likvidovaly německé tanky a německé zbraně na naše opevnění a naše zbraně byly neúčinné. Sice by nás celkovou převahou převálcovali, ale to by opanovali zpustošenou zemi. V té době byl Hitler ještě dobrý stratég a manipulátor. Přece si léta nechystal Sudety jen tak. On nechtěl zničit ČSR, on potřeboval bez boje a bez poškození získat chemický, zbrojní a ocelářský průmysl. Většina byla právě v Sudetech. (Náhoda? Ne, Sudety byly nejdál od Turka a rozložené rozprostřeně. To bylo i pro ČSR strategicky výhodné.) Hitler při jednání s Chamberlanem (GB) a Daladierem (F) blufoval a oni také. Oba měli sice dostatek informací, takže od svých tajných služeb i z dlouhodobých hospodářských styků měli ověřeno, že Německo nemá nijak nebezpečné zbraně, protože nemá dostatek legovacích přísad do oceli, ani dostatečné zásoby potravin, stavebnin, léků, lékařů, a dalších materiálů, aby se brzy nezhroutil vnitřním vyčerpáním, takže je fakticky nemůže ohrozit, no a když mu dají Sudety, oni se zbaví nepříjemné konkurence, protože ten průmysl pro něj bude výrobu sabotovat, v tom se nespletli. A pak už nebude mít kam sáhnout a bude klid. S klidem si vytřeli .. spojeneckými smlouvami s ČSR a kromě budování Maginnotovy linie se na válku ani nepřipravovali. Ale Hitler je přeblufoval. Když obsadil Sudety a tak elegantně učinil zbytek ČSR neubránitelný, ani kdyby nám na základě probuzení chtěla F a GB přece jen pomoci. Ani se neprobudily. Bez obav a bez odporu obsadil Čechy a Moravu a začal nás ochraňovat, a my zbabělci se nebránili. Slovensko se svévolně od ČSR odtrhlo a s Hitlerem se dalo do spolku, takže je ta Praha už nebude šidit.

  42. Omlouvám se, že vytrhuji ze souvislosti, ale bez toho by byly polemiky na knihu – prostě chybí napřed znalosti (u mě i obecně) a pak i diskuse k tomu, co si myslíme, že víme a k tomu ani není nikdo, kdo by posoudil a objektivně rozsoudil. Mě vadí (např.) to tehdy absolutní zbožnění legií (nic proti jejich hrdinství, to teď chybí), ale co ti, co bojovali podle své přísahy a umírali za císaře pána a krom těch pomníků na návsích a náměstíčkách po nich pes neštěkne a jejich spolubojovníci, kteří prožili hrůzy války a hrdinství je jim upřeno, protože se nevzdali nebo ani nemohli? Tam vidím počátek nestatečnosti, podpořený marnou mobilizací – no a td.
    Teď jsem užasla, že Camelot, Merlin, Artuš byli v Bretani – tuhle jsem si říkala, kde to v Anglii bylo. Koupila jsem si krásnou knížku (bichli) 1000 let potýkání mezi Francií a Anglií od angličana, žijícího ve Francii – velice vtipné a čtivé (v angličtině) a nestačila jsem se divit, kam se hrabem s Němci! Jo, s tím gůglením jsem docela naštíru (to je výraz, co? dohromady nebo zvlášť? a jaký druh štíra? nejspíš větší, jízdní – nebo mrňavý, jaký doopravdy žije třeba na jihu v Italii?), páč to neumím, tak se mi to ekluje.

  43. P.S. docela se mi líbí ty Vondruškovy detektivky, je to bezva, že je to z jednoho konkrétního místa a doby, ale zase na druhou stranu by bylo skvělý, kdyby to bylo širší a ve větších souvislostech – asi jako kdyby když jdete k zubaři, tak by vám předepsal i mastičku na revma v kolenou a náplast na kuří voči atd. Holt baba nevděčná. A oni ani Přemyslovci nebyli Češi (prý, podle posledních antropozkoumání). To vás, Jiřulko, jako geneticky prokouknutýho skrz nakrz, nemůže překvapit

  44. Hitler tak získal, co potřeboval. Téměř dokonalou kontrolu nad téměř nepoškozenou železniční sítí. Začaly jezdit „ostře sledované vlaky“. Neučili jsme se ve škole, CO se v nich vozilo. Tak nějak si všichni řeknou, no nejspíš asi materiál a vojáky na válku s Ruskem. Ne, vozily do Německa obilí, legovací přísady do oceli, trvanlivé potraviny, uhlí, benzin a další suroviny, které v Německu chyběly, takže konečně mohli začít vyrábět odolné tanky, zásoby konečně umožnily začít válku, na rozdíl od toho, co o nich zjistily tajné služby za dob podpisu Mnichovské dohody. Odkud to vozily? Ze sojuzu, tedy Sovětského Ruska. Svět to bral jako zradu, že se dva protichůdné režimy spojily. Oficiálně šlo o pakt Ribbentrop-Molotov, o neútočení. Jenže nebyly protichůdné pro Hitlera byl Stalin velký vzor jak získat absolutní moc, až po detaily, jak stavět koncentráky, Stalin naoko Hiiterovi sice pomáhal, ale počítal s tím, že vývozem surovin německo finančně vyčerpá a pak kohoutky přiškrtí (v této strategii pokračují i další vlády), takže ani on se na válku nepřipravoval. Když Hitler zaútočil. měl něrušimij obrovské ztráty. Přes ukrajinu se po stalinem řízených hladomorech vezli vermachti. Stalin neželel ani obrovských ztrát rudoarmíků, to nebyli rusové, ale jiné nepohodlné národy a jejich území dosídloval svými. Takové složení měla krásná armija i v 68. Ti vojclové, kteří uvízli v slepé silnici, když jsme tenkrát co účastníci dobrovolně povinné chmelové brigády v noci přeondili směrové cedule, a my jsme s nimi mluvili-oni uměli rusky hůř než my a nevěděli ani, že jsou ve skutečné akci a není to cvičení jako každé jiné. Ze svých ruských velitelů měli šílený strach. Ti byli schopni vojcla na místě zastřelit nejen za náznak neposlušnosti, ale i za dotaz.

  45. No a než najdu a vkopíruju pokračování připraveného textu, už je vložen komentář. Plně správnej. To guglení: Nič nie je jednoduchší. Téměř vždy se na obrazovce vyskytuje okénko hledat, do něj stačí napsat třeba historické mapy a zmáčknout entr. Pak ignorovat nabídky cihly s nějakým Karlem čtvrtým zušlechtěné ryzím stříbrem a všechna hesla, která začínají nějak jako přírodní, tisíci let zkušeností ověřená novinka.

    Vondruška píše nejen detektivky, Třeba Přemyslovská epopej (zatím jsem v půlce druhé knihy, tu první knihu jsem ještě nečet) je přímo psaná jako popis okolností a souvislostí i s výkladem smyslu a dopadu .

  46. Nevím, jak Vondruška píše své historické romány, ale detektivky začíná šít horkou jehlou a příliš je po sobě nekontroluje, například: Panoš Ota zvedl pochodeň vysoko nad hlavu a řekl: Pozor na hlavy, urození pánové. A nebo teď v Mrtvém poslu: Bakalář Petr si v běhu natáhl kalhoty….To by snad nedokázal ani David Copperfield

  47. Při troše dobré vůle by se dalo „v běhu“ (lépe „vběhu“) chápat jako příslovce způsobu ve smyslu „rychle“. Co se kontroly hlav týče, neznám kontext, ale živě si dokážu představit, že by mohl panoš Ota varovat před podivným nebo strašidelným úkazem, nad nímž zůstává rozum stát a posléze se znovu rozběhne, ale nežádoucím směrem.

  48. eště ad Jiřulka: s tou latinou se to podle mě má spíš tak, že to byla lingua franca až do převálcování anglinou v půlce min.století, že se s ní domluvil celý gramotný svět – Maďaři (např.), Poláci do toho spolu s Rusy pletli francouzštinu, ale v každé vísce byl kostel, fara a velebný pán, který (byť i jediný) se spolehlivě domluvil. Co se týče domorodých jazyků, mějme na zřeteli chorvatštinu – jejich slovník je větší sranda než Saturnin, a hrdost na ni… kam se hrabem. Bacha na to. Zlatá latina, a k tomu péče církve o vzdělání – i když valnou většinou ku své vlastní slávě a prospěchu – ale který stát o svůj prospěch (o slávu tak leda Putin) dbá v kontextu delším než od voleb k volbám? Ale naopak mám podezření, že MUDři latinou zakrývají to, že kdybychom jim rozuměli, tak bychom je nebrali tak vážně, vzdělaný zahrádkář má na skalce anemone sylvestris, za plotem pouhé sasanky, a jeho brokolice je poloviční než sousedova, který by brassicu nepoznal, ani kdyby ho načutla.

  49. Milý pane Pavelko, v knize je vskutku napsáno v běhu, takže se to nedá brát jako příslovce. A teď jsem našel jednu internetovou zprávu, nad kterou taky nevím, jak ji chápat: Gateshead– Vběhu na 400metrů překážek byla druhá Zuzana Hejnová. V Záhřebu skočila Vlašičová 208 cm.
    Zdroj: http://www.denik.cz/atletika/spotakova-kralovala-vykonem–metru-v-gatesheadu-.html.
    A panoš Ota nevaroval před úkazem, jen dotyčné upozorňoval před vstupem do jakési podzemní chodby. A podle předcházejících popisů to nebyl žádný nanista, nýbrž urostlý mladý muž.
    Stejně milá paní Diblíková, s tou latinou to je tak, že byla universálním jazykem, tak jako dnes angličtina. To umožnovalo učit najednou Němce, Vlachy včetně Karla, Francouze i Čechy, o psu nemluvě. Navíc latina hýří jednoslovnými výrazy pro spoustu nemocí i tělesných součástek, což urychluje komunikaci – třeba fibula a kost lýtková, nebo anthrax a snět slezinná. A pokud Váš lékař bude chtít, abyste ho brala vážně, jistě Vám vše vysvětlí česky a ne polo vičatě, ale polo patě

  50. a vcuku (im zug?) letu a na to ta ta ta ta. Latinsky (trochu) umím, takže si leccos (zejmena v medicině /lékaři latinsky obvykle neumějí, když můj tatínek (tehdy 93) blahopřál našemu Honzíkovi k PhD latinsky, většina přítomných stěží tušila, o čem je řeč/) dovodím, proto si troufám tvrdit, že v medicině je to stejné, jako když Horníčkovi spadl šteft do trýbu a šamanské formule – je to cechovní slovník nebo zednářská tajná znamení, aby to nezasvěcení neprokoukli, což je v medicině jistě žádoucí, už takhle je všelikých kutilů na tomhle poli dost – nejrůznější šmejdi a šarlatáni využívají nemocné zcela nestydatě, natož (na tož, což?) kdyby lidi tušili, o co se jedná a pustili se do samoléčení s českou diy invencí. To by měl Láďa Hruška žně!

  51. Vzpomene si někdo na starý vtip o receptu „DBP 6, TS. PČ“, kterému nový lékárník vůbec nerozuměl?

  52. Ten vtip neznám. člověk holt všechny vtipy znát nemůže. Ale o lékařských hlavolamech vím své. Před lety, ještě v dobách psacích strojů, bývaly lékařské nálezy někdy obestřeny těžko proniknutelným tajemstvím a obsahovaly spoustu zkratek, z nichž některé se ukázaly býti překlepem. PP znamenalo pravou plíci, to mi vyplynulo z kontextu, ale co je, kristejéžiši, LL? „No přece levá plíce, vy nikdy neuděláte překlep nebo co?!“ Překládajíc kdysi lékařské potvrzení člověku, jenž chtěl vyjet do zahraničí za prací, narazila jsem na zkratku JPS. „Jazyk plazí středem“, odpověděl zplacu kamarád lékař, kterého jsem používala jako poradce, neboť jsem drze využívala svých přátel – odborníků v oborech, jež byly v tom kterém čase předmětem mého snažení, protože jediné jakž-takž spolehlivé odborné slovníky tenkrát existovaly pouze v angličtině a ruštině (což mi platné nebylo) a internet byl ještě v nedohlednu.
    Potvrzení potvrzovalo v závěru, že ten člověk je schopen a poslední věta, uvedená na extra řádku, zněla: Veškerá měření byla provedena v L:
    Ani kamarád lékař nevěděl. „Fakt velký L“ „Jo. Fakt velký“.
    Protože toho člověka měřili na výšku, na šířku i na hloubku, kolem pasu i na vrstvu podkožního tuku, zavolala jsem do toho špitálu: „Prosím, já překládám … nález pana XY …, … kdybyste byla tak hodná, poslední věta …velké L …“
    Sestřčka to velmi nevrle našla v kartotéce: „A s tím nás tady zdržujete? Jak můžete vůbec překládat, vždyť to patří k všeobenému vzdělání! I žák základní školy ví, že jsou to litry! Ale ještě jsem si stihla potvrdit, že LL je fakt levá plíce.

  53. Ale to, co jsem napsala, se nijak nedotýká úcty, kterou k českým (československým) lékařům chovám, ani zaslouženého uznání, jehož se mnohým (ba přemnohým) z nich dostává celonárodně i celosvětově.
    Avšak, želbohu, u nás nemnohým i oficiálně. Čímž nemyslím ten obdržený metál, nýbrž to finanční ohodnocení.
    Ale fuj, zase ty prachy!

  54. Pac je otientovaná bez duennosti . eště že to psal kamarád, jinak bych asi byla ve stresu, co mi to tak hrozného je, a to i bez latiny. (Ten recept byl Dej Babě Prášků 6, Trpí S.ačkou. Práci Čest (a je hódně starý, už se nevyskytuje)). Moje úcta a důvěra ke zdravotnictví poněkud utrpěla, když jsem ležela napůl v komatu doma a syn, tehdy medik, za mě obíhal a roznášel různé nálezy, dokud se neukázalo, že polovinu času běhal s prázdnou (pro jistotu zalepenou) obálkou. Po studiu dlouhou dobu pracoval ve velké pražské nemocnici, objížděl (a přednášel) různé kongresy a věhlasné kliniky, přitom měl nižší plat než jeho žena bez vysoké po mateřské na půl úvazku v bance. Nakonec přece jen přešel na soukromou kliniku (kam ho léta lákali, leč on byl lékař-lidumil a odolával, dokud jeho nadřízený profesor, který ho potřeboval, neodešel). No jo, fuj peníze – místo státu je živila žena. Stát má jiné priority. MMCH prakticky všechny kliniky tohoto zaměření u nás skoupil p. Babiš. Ale to je stejné ve školství – peníze se tam sypou co chvíli, ale nejspíš jen virtuálně, k tomu to nemá ani prestiž a tím pádem ani důvěru, aby grázly učil chlap, to se dnes nevidí, chlapi s humanitním vzděláním sedí radši v lukrativních(!) neziskovkách. Stresované úči nic nenaučí, ať berou málo nebo hodně. Taky Babiš si školy nekoupí, z toho nic nekouká (pro něj).

  55. Ad ftip: Američan si v hotelu objednává dva rumy na pokoj 222: tů rums tu rům tututu a otrávený recepční odvětí: tramtaratatatata, debile!

  56. „Hotelová recepce, prosím, jak vám mohu pomoci?“
    „Já jsem vám poslal postel.“
    „Eeee? … No, děkujeme“.
    „Plosím“.

  57. Co je zas? Nebo je to konec? Definitivně šlus? Tak přeju všem, aby to šlo, jak to nejlíp půjde, a to co nejdéle. A děkuju. Bylo to fajn.

  58. Milá Stařenkp, zas je příslovce. Pak ještě existuje Zaz a to je francouzská zpěvačka, občas je k vidění a slyšení i v tuzemsku. Poznáte ji podle toho,. že o ní mluví obdivně Jiří Černý a Ondřej Suchý. A jistě i mnozí další

  59. Milý Jirko, děkuji. Holt se mám furt co učit, byť mi letos možná bude i osmdesát. Odpověď je to vpravdě vyčerpávající, což mi potvrzuje i skutečnost, že jsem v tuto předjitřní hodinu fakt vyčerpaná. Zdeňkovi Svěrákovi už je taky tolik, ale nevypadá. Jemu je ovšem hej, značnou část obličeje mu maskuje vous. I když – na druhé straně – bych vous nechtěla, to raději ať je mi hej o něco méně. Ale to je vlastně blbost, s vousem by mi s největší pravděpodobností nebylo hej vůbec.
    A Věro: moje setrvalá úcta (viz o dost výše) se vztahuje pouze k relativně statisticky významnému počtu lékařů a sester, zatímco k našemu zdravotnictví (obecně a včetně představitelů jeho řízení) se vztahuje úplný opak, což se u mne projevuje občasnými záchvaty emocionální lability. (To není moje hláška, to jsem ukradla Václavovi Klausovi ml.) Komentáře Václava Klause ml. čítám ráda.

  60. V hospdě jsou 3 lékaři, 2 ministř financí, 2 ministři zahraničním věcí, 3 trenéři fotbalové representace, 1 president, 1 hrobník, 1 tesař a 1železničář, 4 odborníci na islám, 2 zloději, 1 myslivec, 1 rybář, 1 zahrádkář a 2 filatelisti. Kolik tam bylo lidí?

  61. Minimálně 4, a podle toho, jak se o funkce a profese podělí, až 25 🙂 A to bez hospodské(ho), bez nichž by hospoda nefungovala 😉

  62. Ti čtyři odborníci na islám jsou tutoví, ale koneckonců v hospodě jsou všichni odborníci na všechno, jen na točení je hospodský (i když jeden idealista si občas šel lehnout a nechal hostům klíče, ale chudák skončil v dluzích – dávno již tomu, kdysi kolem ruské okupace, pak jsme se na něj skládali, tu hospodu měl v Harrachově a skládali jsme se v Praze, no, byl to kamarád a byli jsme mladí a blbí všichni – stejně jako ti dnes, ale tenkrát se nám to podařilo splatit – holt nebyly exekuce).

  63. Jo, a fousy měla Sv. Starosta – k vïdění v Praze na Loretě na dvorečku – otec prý ji chtěl násilím provdat za pohana, tak se modlila, až jí z toho narostly fousy, žádný ježibabí na nose bradavici, na ní chlup, na chlupu DDT (Mládek), ale slušivý černý bíbr, jaký je t.č. k vidění hlavně u ortodoxních duchovních z hodně východní Evropy nebo přední Asie.

  64. Pane Pavelko, nechci Vám do toho kecat, ale volil bych raději -i-. Aby Vás neobvinili z pedofilie

  65. Jejda, stařenko, moc a moc gratuluji a závidím! Tak vivat, frescat, floreat! pro všechny zúčastněné. S tím panákem je to bezva nápad, i bez podložky – holt jen tak z ruky do – no, tak z flašky do skleničky atd. .
    Jo, tak jsem si teď dlouze četla články prof.H(kde je přehláska? já ji na klávesnici snad vůbec nemám!)oeschla a libovala jsem si, jak jsem se zase hezky připovzdělala, a vtom mi došlo, že kdybych se celou tu dobu např. dloubala v nose, vyšlo by to nastejno, stejně, jako když to všechno zase vzápětí zapomenu (no všechno snad ne), protože stejně to není k ničemu, když pro to nemám praktické použití a nejde to nikomu předat. Většinu života se pohybuju jako snůška zbytečných vědomostí, vhodných snad jen do křížovek a obskurních televizních soutěží – a propos – koukáte někdo na Wer wird millionaer? to se s tím naším vůbec nedá srovnat, jednak tam lidi sem tam vyhrajou milion euro, ale hlavně RTL je ochotná lidi vyhrát nechat a moderátor je milý, vtipný, ochotný sem tam napovědět, dokud nejde o velké prachy – no a včera to byla opravdu show! jednoho kluka práskli spolubydlící, že je děsnej bordelář, tak na scénu přivezli a vypustili slušného vepře střední postavy (to ne já, to Poláček), kluk pak vyhrál 64 000, byl to fakt sympaťák. Pak začali na scéně pokládat koberec, skříně, gauč, sekretář i s barem, a že prý kdo ten obývák pozná – ozval se v publiku páníček, který vůbec nic netušil, a že prý podle jeho lebensgefaertin (strašlivá čarodějnice) on na tom kanapeti ví všechno nejlíp, tak mu ho tam na jeviště přivezli i s celým obývákem a pak si s s Jauchem (to je ten skvělý moderátor, patrně marfan) nalívali z toho baru jakousi příšernou kořalku, která se musí zapálit, než se dá pít, no, páník si dal asi tři nebo čtyři panáky, ale i tak vyhrál 36 000 e, no tak jsem žasla, jak to může být stejná licence jako ten náš Milionář. Třeba si řeknete, že mám nízký práh zábavy, ale moc jsem si to užila. Koukám, že zase Balzac páté přes deváté, tak pardon, zase příště.

  66. Vpravo u tlačítka Enter třetí od shora je klávesa s přehláskou. Funguje podobně jako háček nebo čárka, tj. po zmačknutí musíme doplnit přehlasované písmenko.

  67. Moc děkuju i za vypité panáky, taky jsem si dala. Ještě jsem ji neviděla, mám pocit, že je to pro její rodiče v současné době úleva, i když to nepřiznávají. Od návratu z porodnice na ni naprskalo dost lidí i beze mne. Máme v Brně epidemii chřipky, hodně žloutenkářů typu A a z Čech nám sem teď posíláte i meningitu. Vnuk mi sice pilně posílá fotky, ale on všecko pečlivě kryje hesly, jež je mi třeba nejprve opsat … atd. a pak se mi to teprve otevře. Hesla jsou krásně barevná, což však já přes svoji hustou mlhu bphužel nevidím a nechce se mi mlít furt dokola, že vyplnit složenku prostě nemůžu, protože je to pro mě prostě kus růžového papíru. Tak holt vždycky dojatě poděkuju a chválím, chválím … a počkám si, až si to přihasí oni sem.

    Věro, ad Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych. : já se s klávesovými hlavolamy netrápím, já je sem prostě odněkud nakopčím. Já negoogluju, já Seznamuju, tak na webu hledám třeba: Prof. MUDr, Cyril, psychiatr, on se mi tam ukáže ten správný – kruci někdo klepe, dopíšu pak.

  68. …. on se mi ukáže ten správný Höschl a já ho okopíruju a vložím sem. Ale obyčejně si pomáhám k různým znakům lehce, protože si na SlovoDne odskakuju z nějakého mnou právě rozepsaného souboru, v kterémžto případě postupuju tak, že si nahoře na monitoru stisknu Vložit, pak Symbol, pak najdu co chcu, vložím to prozatímně do toho otevřehého souboru a totéž pak vložím do SlovaDne. Ačkoliv to popisuju velmi dlouze, jak je mým škaredým zvykem, v praxi je to jednoduchý jak facka. Akorát to nesmím zapomenout z toho souboru zase vymazat.
    Ñ € ¾ ū. A zdravím.
    A Höschla mám ráda už moc let. Mně se líbí připovzdělávat se, mám ostatně dojem, že se mi v mozku dělá pořád víc místa na nové vědomosit – štve mne pouze to, že to nové místo se mi tam dělá na úkor vědomostí tam původně dlících a furt nemůžu přijít na to, kam se ty původní vědomosti ukládají, když přece nic nemažu ani nevyhazuju do koše.

  69. ad Jaroslav Pavelka – a viděl jste to někdy na RTL nebo posuzujete podle české blboverse? K té přehlásce – nojo, já to tam nemám (teda namalovaný na tý klávese), zřejmě ¨¨¨¨¨““““‘ to tam buď nikdy nebylo namalovaný, nebo mi to zakryl jev známý z obrazu císařpána, a já co nevidím, nevím. Ze stařenčina popisu mi v hlavě zůstal jen úžas, co ta ne již nejmladší paní umí (na rozdíl ode mě, která, rovněž již ne v rozpuku, pouze obdivně čumí).

  70. Neviděl. Ani na RTL ani jinde. V mém věku už nemůžu konzumovat věci jenom dobrý; musím výhradně ty vynikající, a ani ty už všechny nestihnu. Metr na vkus nebo na hodnocení (umělecké? estetické? emocionální?) úrovně ještě nikdo nevynalezl. A já kdybych tady začal uvádět příklady toho, co považuju za vynikající, jejda! to by asi bylo vostudy!

  71. Stěžoval si v televizi jeden český reklamní pracovník že nám Slováci (ti ze Slovenska, nikoliv moravští) kradou naše zdařilé české reklamy, za něž musí český zadavatel zaplatit českému autorovi vysoký honorář, zatímco oni je pak prostě přemluví do slovenštiny, což Slovákům vyjde nesrovnatelně laciněji. Nemám pochoitelně tušení, nakolik pak vyjde zdařilá reklama u nás a na kolik u nich, ale fakt je, že kupříkladu šeredná, pitoma a protivná reklama „Alza“ je namluvená česky i po slovensky, a dokonce i týmž hlasem, ze kterého (jakož i z autorství) podezřívám Jiřího Mádla. Ale teď tam je jakási reklama, která končí „… a na účtu má teď víc než míval“ s obrázkem pána, vedle něhož si to metelí na vodítku mýval. Mně se ta slovní hříčka moc líbí a reklama je navíc pro Slováky nepoužitelná, neboť by musela končit slovy “ … a na účtě má teraz viac ako medvedík čistotný“.

  72. Nemyslela jste, Stařenko, na kolík? Jako že by autory těch blbých reklam (tj. asi 98%) na něj po středověkém způsobu naráželi?

  73. To je mi furtumfurt divné, jak to, že si u reklam (občas) pamatuju ten fór, pokud tam tedy je, ale kdybyste mě zabili, nevím, která banka ty PUČKY PUČKY, co si pozpěvovaly i malé děti na písku před naším domem, poskytuje – nebo spíš má tu reklamu. Jak to bylo s Bóbikem ví celej národ, ale na co ta reklama byla, aspoň já ne. Ovšem na Alzu zapomenout nelze. Tak Mádl, říkáte. No, toho jsem nikdy ráda neměla a od alzy bych si nic nekoupila, ani kdybych od nich něco potřebovala, jako že ne – o elektroniku se mi starají synové, podle toho taky vypadá jako součást sběru druhotných surovin, ale pro mě tak akorát, čím novější, tím komplikovanější a když mi to vysvětlej podruhý a zase to zapomenu, tak už se radši neptám a teskním po starých časech, kdy tatínek opravoval kladivem a hřebíky, zatímco babička to přišila.

  74. Souhlasím s Jirkou i s Věrou. Na kůl, 98% a nevím, co ty reklamy vlastně propagují, ale líbí se mi ten kocour, co si v bidetu pochvaluje, že má vlastní vanu. Je to moc pěknej kocour.
    A Mádla jsem tipla podle hlasu a protože ho nemám ráda.
    Věro, ze synovského vysvětlování si nic nedělejte, na to byste si musela pozvat úplně cizí asi tak desetileté dítě, to si to ještě považuje za čest. Ideální by bylo, kdyby se třeba synové chtěli naučit například plést – to byste se nasmála zase Vy. Ale to teprve uvidíte, jak se s vama bude zacházet, až překročíte osmdesátku. Kupovala jsem si tuhle flashku/flešku a věděla jsem jakou. „Promiňte, paní, že se vás tak ptám, kolik je vám let?“ Tak jsem si ještě pět přidala, že co to udělá. „Já se pos..ru“, povídá ta slečna (byla fakt půvabná, ne že ne), „a víte aji, kam se to strká?“ Odpověď se přímo vnucuje, ale neřekla jsem to.

  75. To já si občas koupím flašku (lahvinku). Nikam ji nestrkám, leč vyndám špunt a vychutnávaje zvolna upíjím

  76. Jo, milá stařenko, Němcové Babička přijela na Bělidlo v 45!! a to už bylo ňáký stáří, když o tom musela Božka napsat kníhu. Tuhle mě fakt potěšili v tramvaji, když mě nikdo nepustil sednout, tak jsem si uvědomila, že zřejmě vypadám děsně mladě. Tak aspoň něco. Jinak, když se chystám ven, si říkám, že je stejně jedno, jak vypadám, protože si nikdo nevšimne, ani kdybych ležela na chodníku, a to by se kouk jen pro jistotu, že se neumaže, až mě bude překračovat.

  77. To je škoda, že už vás to tady nikoho nebaví. Mě mrzí skoro všichni, co se na to už vykašlali – jak se zdá, definitivně.
    A mně náhodou Gabriel chybí, spravil by mi přinejmenším meningitu
    (které jsem se dopustila o kus výš) na meningitidu.
    A Jiřulko, o koli´pa´ poporostla Vaše divadelní hra?
    A Věro, jak můžete vědět, že by Vás pouze pozorně překračovali, kdybyste ležela na chodníku? Zkusila jste si vůbec lehnout na chodník? Na nějakém vhodném frekventovaném místě? Tak vidíte! Já jsem minulou zimu ležela dvakrát, z toho ale jednou nikoliv na chodníku, nýbrž na zledovatělé cestě, kam jsem ulehla, krátíc si parkem trasu domů. A to byste koukala, kolik jsem měla diváků! A nepřekračovali mne! Jeden relativní mladík učinil přibližovací nákrok, popojel, vybalancoval to, předvedl krátký bravurní kluz a moudře si představil rozdíl mezi elegantním singl pohybem na ledě a zvedáním někoho ležícího na témže. Nechali mne v klidu vstávat a – pozorně sledujíce mé pokusy (sázky, pokud vím, neuzavírali) – pomáhali mi mezitím sesbírat nákup. I brambory. Ony jsou, potvory, víceméně kulatý, co neukutálely, to na té neposypané ledůvce odklouzaly. Ale chybičku to přece jen mělo: Poněvadž u mne došlo k pádu, stala jsem se tím pádem následně poškouzenou nejen já, ale došlo k hromadnému poškození i těch igelitek na výšeuvedený nákup původně použitých, jež se tak následně staly nepoužitelnými. Za nafilmování jsme stáli všichni, těch hodných sběračů-pomocníků bylo, myslím, osm, mé návaly smíchu byly naprosto nevhodné a sprosté: když třeba někdo pracně dobruslil k bramboře (my Moraváci máme tu bramboru, vy Češi ten brambor), neubrzdil to a odkopl si ji z dosahu …
    Omlouvám se, už je to zas dlouhý.
    Ale teda někdo by něco napsat mohl.

  78. Milá stařenko, já se snažím. Seč jsem. Dokonce občas i Tešnov (tomu neznalci říkají Les Království) a Lipno. Byly to opravdu brambory? Abyste zas neměla citrony na loupačku

  79. Omlouvám se, k přerušení došlo celouličním náhlým přerušením dodávky elektřiny, tedy nikoliv mým náhlým úmrtím.
    Chtěla jsem napsat, že to Angličanům přeju.
    Citronů na loupačku jsem tenkrát nepožila, ale zážitek má smutný konec, proto jsem text – již tak příliš dlouhý – usekla předčasně. Nepožila jsem totiž tenkrát ani brambor – tašek potřebných k odnosu těchže nemajíc, oželela jsem je spolu s dalšími mnou za zmíněnýh okolností neodnosnými složkami nákupu. Já si to už zas tak přesně všechno nepamatuju (ostatně, co do významu to mezi mými zážitky zdaleka nepatří mezi první top pětistovku). Nicméně vím určitě, že jsem chovala v náručí čtyři piva a opatrně (avšak co nejhrději) jsem mířila, co nožka nožku mine, k nejbližšímu úniku z parku v bláhové naději, že tam už to bude posypaný. Výraz BLÁHOVÉ sedí.
    No a vidíte: tento text je bezesporu daleku stručnější, než ten předešlý. Chce to prostě jen cvik.

  80. A ještě P.S.: Furt mi vrtalo hlavou: Seč, Tešnov a Lipno. Tak jsem se k tomu vrátila, nedalo mi to. No, trvalo mi to! To víte, my Moraváci … Ale já jsem si dosud myslela, že Těšnov. Voříšek pro překladatele: „Mně to nedá“. Případné přispěvatele prosím o slušnost.

  81. Hlavně, že jste se dostala domů ve zdraví a těmi neporušenými blahvovými pivy. A v tom voříšku je TO v prvním nebo ve čtvrtém pádě? Nutno znát Kontexta Kontextoviče, jinak dopadneme ako s tou realizáciou

  82. Těšnov máme v Praze v místech bývalého Denisova nádraží, mezi Florencí a Poříčím.

  83. Děkuji za vysvětlení. Pokud jde o zeměpisné údaje, to teda jste mne, Věro i Jirko, podcenili, já už jsem náhodou v Praze byla! Několikrát! A takových je nás na Moravě víc!
    Zato mi furt nikdo nevysvětlil, co Jirka je, když je Seč. Natož Lipno.
    Voříšek: pád k němu neznám. Z mých pádů to žádný není. A pokial ide o tú realizáciu, už som dopadla. Mimochodem, už jste viděli Ovčáčka čtveráčka? Né, žejo? To toiž musíte do Zlína. To je na Moravě, v místech bývalého Gottwaldova, dříve Zlína.

  84. Dík za pozvání, já, byť z Prahy, jsem zase byla v obém Zlíně, taky nic moc. Stran přepojmenování u mě vítězí vysočinská víska Ziegefuss, již od poválky Annenská Studánka (jak je to s těmi velkými písmeny? prý se to bude nějak překodifikovávat, tedy u dvojslovných jmen).

  85. Seč je středoevropský čas, seč! je z pohádky o neposlušné Markétě, která hodila srp do žita a stala se světově nejproslulejší teenagerkou, páč ji tatínek (pochopitelně, bylo to v blahých dobách politické nekorektnosti a práv kdejakého spratka a parchanta) po právu seřezal – kdo má ty srpy furt kupovat! a vona si ničeho neváží!

  86. Jirka je Seč na střídačku s Lipenskou a Tešnovskou přehradou.
    Mimo téma:
    Díky svému vnukovi (vinou svého vnuka?) jsem již třikrát shlédl pohádku S čerty nejsou žerty. Čert v ní nasouká Dorotu Máchalovou do pytle a odnese ji do pekla. Když některé hračky zlobí, vnuk je po vzoru čerta také strčí do pytle. Příslušnému obalu říká vnouček pytl. Zcela logicky: kdyby to byl pytel, musel by čert Máchalovou strčit do pytele. Na zasedání neformálního jevíčského lingvistikého sdružení v pivnici U Mrtvoly jsme tento úkaz probrali a vyjasnili si vzory mužských neživotných podstatných jmen, jejich varianty a podvzory. Pak jsme přešli na životnou varintu pytle, totiž na strašpytla. Zde jme nalezli tyto varianty nominativu/genitivu: strašpytl/strašpytla, strašpytel/strašpytela. Než jsme stačili bádání dokončit, zavřeli nám hospodu.
    Konec zprávy o zasedání neformálního jevíčského lingvistikého sdružení.

  87. 1)Jirka je vodnář.
    2)Seč je spojka podřadící – vymezuje míru, do které někdo je schopen jednat (to jsem opsal z Wikipedie, sám bych to líp neřekl, spíš hůř).
    3)Do pytele podle vzoru do prdele
    4)U Mrtvoly, kde zasedá JELIS, to je ta mezi náměstím a kostelem?

  88. Co je to za blbost s tím pytelem? Ten je jpřece rodu mužského! Já se řídím vzorem, stanoveným již dříve neoficiálně Věrou, která vždy správně píše „z Brusele“. Pro mne je jediný správný vzor Brusel. Vidíte, jak nám chybí Gabriel?
    A Jaroslave, lze i skrz vnuka (spisovněji skrze), taky kvůli, místně kvůlivá. Ale „díky“ komu čemu říká furt stejně celá republika, a to zejména díky mediálním moderátorům (… poškozený bohužel zemřel díky pozdě poskytnuté pomoci …) a veřejně k nám hovořícím osobám vůbec. Nehledě k tomu, že jste přece opravdu jen DÍKY vnukovi shlédl inkriminovanou pohádku třikrát, bez zněho byste ji možná neviděl ani jednou. Na to, jak malý jsme národ, se s tím jazykem vyblbneme až-až.

  89. Čímž jsem chtěla pouze říci, že „pytel“ bych dala podle vzoru „Brusel“ (do Bruselu, do pytelu).
    A taky „krz vnuka“ by se mohlo.
    A ano, seč je spojka podřadicí (s krátkým „i“ – buď jste to špatně opsal, nebo je to špatně ve Wiki)
    A Věro, já jsem Vás neposílala do Zlína (zvát jsem nemohla, já tam žádných zvacích práv nepožívám), já jsem jenom říkala, že tam hrají krásně divadelní kus (i když je to celek) Ovčáček čtveráček. Zejména Vás bych já jikdy nikam škaredě neposílala. Přece!!! Já už toho nechám, ´du vod toho, už jsem se do toho zamotala víc než moc a hůř než špatně. Zdrhám pryč, seč jsem.

  90. Variantami díky/vinou jsem chtěl vyjádřit nejednoznačný pocit z trojnásobného uměleckého zážitku. Neutrální postoj bych patrně popsal slovy „prostřednictvím vnuka“. Místo „díky“ je možno užít i „zásluhou“. To se ale neříká; ustálená spojení slov nelze měnit.
    Původ nešvaru má nejspíš na svědomí druh figury básnické zvané oxymóron: spojení slov, jejichž významy si navzájem odporují. Mácha jich má na rozdávání: zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit. A Erbenův vodník mokře chodí v suše. Prvně někdo nejspíš použil spojení díky + negativum v ironickém smyslu, „díky“ v závorkách. Závorky se při dalším a dalším používání jaksi vytratily a vznikl frazeologismus, který je mi docela sympatický, neboť vypovídá mnohé o jazykové a obecně intelektuální úrovni mluvčího (pisatele).

  91. A naposled, než si zase budu nějakou dobu jenom číst: Děkuju, zas jsem se trošku připoučila:
    ¨“ … Bílá Třemešná, jedna z nejstarších přehrad v Čechách, dříve též Těšnovská (nebo Tešnovská) přehrada či přehrada Les Království,:zapsaná mezi kulturní památky …“
    Nemohla bych se čas od času naomloouvat do zásoby? že bych to nemusela tak často opakovat.

  92. Že jste mě, Stařenko, kamsi poslala, jsem nepostřehla, ten Zlín jen, abyste se tak nevytahovala s tou Prahou, stejně jsem tam byla jen párkrát cestou do Luhačovic a vím jen, že Baťa, Nečas (ten teda, chudák, dopad) a švestky. No a ty Luhajdy – to teda bylo zklamání, já si představovala sluncem zalité promenády v širých lukách, lázeňský orchestr a vybranou společnost a von to takovej příkop: no ony ty lázně jsou prakticky všechny v nějakých roklích, ale ty Luhačovice – to je díra!! To mi připomíná jednoho pána, co se doptával na kdysi slavného liliáře pana Krále, a když uslyšel, že je z Náměšti, pravil:“ tož to je ďóra žďabek od Holomóca! tam jezdí místní autobus“. Tak tím se bavíme s manželem už 30 let, když jde o nějakou menší obec. Jinak – vivat Zlín i okolí!!!

  93. Zkuste, paní Diblíková, Poděbrady, Toušeň, Bělohrad, Velichovky nebo Třeboň, tam po roklinách není ani památky vyjma těch, o nichž zpívá Karel Plíhal:
    Padaly hvězdy a jedna z nich slítla
    mé milé přímo do klína,
    jak byla žhavá, tak sukně jí chytla
    a od sukně celá roklina

  94. Já mám zkušenost jen s těmi třemi nej-větším,-známějšími, které jsem poznala jako nešťastný pacient v zimě, tak spokojený návštěvník v létě. Léta jsem jezdila kvůli chorým průduškám dvakrát ročně do Italie a domnívala jsem se mylně, že v zimě mi pomohou lázně. No, nepomohly, ba naopak. Na cestování už jsem resignovala, i když jižní Italie je pořád amore mio, koneckonců na zahrádce s pejskem (a manželem) je to taky fajn a zdraví (spíš chorobu) mi vylepšují tři hemoterapie ročně – čert ví, je-li to placeboefekt jako u homeoterapie, nebo fakt, ale tahle stará metoda u mě jakž-takž funguje, díkybohu. Plíhala znám, konotace mě pobavila, dík za rozveselení.

  95. Potkal nás mameluk… Nojo, já jsem jezdila s manželem a s vnoučaty. Von to taky Vodňanský psal dávno, byla to (dámy prominou) sranda.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *