Už dlouho jsem nezaslechl bůr, případně pětka (tuším, že označení platidel pochází z převodu Rakousko – Uherské zlatkové a krejcarové měny na koruny a matně si vzpomínám na jednu Haškovu povídku na toto téma).
V mládí jsem pětku a bůra hojně slýchával, a což teprve prvorepubliková literatura filmy! Teď už ani to kilo není skoro slyšet, zato s litry a melouny, potažmo mega, se roztrh pytel. Zajímá mě, kolik let, nebo spíše generací, uplyne, než se slovo z živého jazyka vytratí. Za případné odhady (studie) budu ctihodnému grémiu vděčný.
Jaroslav Pavelka
Co je český – to je hezký
Je zajímavé, jak dlouho se některá úsloví (?) naopak v běžné řeči uchovávají, i když už dávno pozbyla původní souvislost – dát si do nosu (snad leda nějakou čichací drogu) nebo dokonce do trumpety (trumpeťák by vás hnal svinským (?) krokem, kdybyste se mu do trumpety něco dávat byť jen pokusili), spousta obratů pochází z němčiny, kterou většina Čechů nemá ráda, protože není (prý) uchu lahodící (zeptejte se Němců, řeknou vám opak), i když jejich zkušenost s němčinou se omezuje jen na pár ožralých saských turistů, povykujících na sebe v tramvaji – jako kdyby někdo posuzoval kultivovanost Čechů a lahodnost naší jazykolomné mateřštiny podle sparťanských fanoušků (Slávistů a Baníkovců dtto), přesto šmirgl- nebo hajzlpapír hned tak nevymizí, o hajzlech nemluvě. Spousta fachmanů by se dodnes nedomluvila, nebýt němčiny (i když řádně vyučených odborníků ubývá), šteft do trýbu padal Horníčkovi a bude padat i nadále. Přibývá obratů z angličtiny nebo spíš američtiny – LOL, WTF e.t.c.. Teprve nedávno jsem zjistila, že tohle & se jmenuje ampersand a notový křížek je hashtag, jazyk se vyvíjí vesele bez ohledu na představy staro- i mladočechů a bůr zanikne stejně jako halíř, páč se nebude používat, pěéťo (jak napsat dlouhé ě?) ještě chvíli vydrží, ale máme zato hambáč (což NENÍ hambinec) a tláču s cíbou, takže i čeština se zdárně vyvíjí k (mizernému – páč dnes už nic není jak to bývalo) obrazu svému. Jo, a je GROG réglrecht, nebo na něj maj copyright jen plavčící kpt Bontecua a jim podobní? Ještě že SVAŘÁK je český verbální originál, ale o kremrole se obávám. Jo, a tůhle jsem se dočetla, že HURRAH pochází z evropského středověkého válečného pokřiku (nejspíš od holubičích husitů),prostě slova a pojmy si courají světem jak se jim zachce. Koukám, že moje balzakizace (neplést s balsamováním – nejsem žádný faraon) postupuje přímo dramaticky, nejspíš to bude těmi slibovanými meteorologickými jevy – už začíná hřmít a pséček Lucinka (40 kg živé váhy) se hodlá prohrabat do bezpečí z druhého patra do suterénu bez ohledu na nové lino či pod námi bydlící partaje. Máte štěstí, musím končit a začít konejšit čokla.
Ahoj, jak se stanu přispěvovovatelem na slovodne.cz? Rád bych se připojil. Díky!
Viktor
Zdravím,Viktore. Buďte vítán.
Kolem Viktora a přispívání je (obávám se) mírný zmatek… možná bude zajímat i jiné, co jsem mu odpověděl (nejpíš jsem to měl zveřejnit přímo zde 😉
(mimochodem, tak bylo SlovoDne původně nastaveno 😉
———————————————–
Dobrý den,
je to jednoduché: komentáře vkládáte tak, jak jste to právě učinil 😉
Pokud byste měl nápad na nový příspěvek, buďto ho můžete také vložit
jako komentář k nějakému jinému příspěvku (s nějakou vhodnou
poznámkou, aby z toho bylo jasné že byste chtěl založit nové téma –
příklady lze nalézt ve starších příspěvcích), nebo pošlete jeho text
na adresu „jiri.pallas@gmail.com“ (případně mou: „jada4p@gmail.com“) a
adminové zařídí jeho zveřejnění…
SlovoDne.cz je totiž moderované fórum 😉 (kvůli spamům a trolům)
S přáním pěkného dne,
jp
PS adminové nejsou přítomni neustále, takže reakce někdy může mít malé
zpoždění 😉
Jo, objevila jsem – pro mě nové, ostatní jistě znají – TLFR – too long for read – moc dlouhý na čtení – tak si patrně většina z vás označuje mé bláboly, ale patří vám to, máte psát víc, abych si víc početla a míň popsala.
Poznámka: Funkce nezakládá nárok na úctu.
Doporučení: Před odesláním politicky zbarvených kometářů si prosím ověřte zdroje, pravost a dataci užitých materiálů. V případě nouze kontaktujte svého řídícího důstojníka.
Chyba! to patří jinam! Stáří nezakládá nárok na neomylnost.
Ad Jaroslav Pavelka: „Chyba!“… Berme to jako zpestření 🙂 Nejsou-liž omyly solí života? Třeba se rozvine diskuze o vhodnosti nevhodné poznámky na vhodném místě a jejich kombinacích 🙂
Navíc: stáří, per se, je jen jakýsi číselný údaj… Per se! snad lépe: Per(me) se!
Ad TLFR: Internet to zná spíš jako odkaz na hudební album “This Left Feels Right” Bon Joviho 😉 (tvrdí google 😉 nicméně v předpokládaném významu “to je moc dlouhé, to nečtu” je spíše používáno tl;dr (resp. tldr) “too long; didn’t read” (rovněž google 🙂 BTW (tedy mimochdem), bláboly čtu rád 🙂
A co je teda s tím Viktorem? Zatěšila jsem se, že si počtu, a nic!
A mimochodem: jsou-li omyly solí života, vyplynulo mi, že neustále přesoluji.
Zdravím, dnes při psaní faktůrek se paní ředitelka drobet zasekla a já využil provozní pauzičky k restaurování dávných bůkmárků, mám totiž nový strojek, a vzápětí pak okamžitě okusil jsem slovo.
Funguje, hurá …
Jakžtakž /tlfr/
Takže vážení, kolik uliček, náměstí atd atd se snažili jenom za váš život tu přejmenovat rozmanití momentální.
A jak to dopadlo, ha ?
Takže pevně doufám, že s prezidentským vítězstvím bývalého manžela naši bývalé sportovkyně rumíček lékařský /český/ nezahyne.
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10211098208559546&set=a.10209878537588534.1073741842.1486265823&type=3&theater
Odejdou.., však víme, škodaslov.
https://scontent.fmad3-2.fna.fbcdn.net/v/t1.0-9/14469650_368518126872249_6994053772035468612_n.jpg?oh=f63a597d7d99c6b712afb4909e6f5b5f&oe=586B76B2
Jinak vivat gossiping, bude-li ctěná libost můžu dát slovo na facebůček. Mám tam denně kolem dvaceti tisíc lidí, takže pár dobře ukecanejch se tam určitě najde a možná taky přidá.
wbgarden
https://www.facebook.com/jan.slama.56
Doufám, že mě adminové tu brzy prověří.
Děkuji.
Já tomu teda vůbec nerozumím, ale stran facebooku pro mě platí Timeo Danaos et dona ferentes. K čemu by to umístění na fb pomohlo? Spíš myslím, že by to Slovo zaplevelilo různými troly. Ale to je čistě meiner Meinung nach.
Svatá pravda! Když Danaové poroučej fernety, je to dycky vo držku.
Měla jsem za to, že Dánové. Aspoň u nás (dokud jsme měli domovskou hospodu) se objednávka hromadných fernetů komentovala slovy „Pánové, jsou tady Dánové!“. Taky u vás tak ubylo hospod, tedy těch klasických zaplivaných, ve prospěch pseudolokálů, v nichž samotné starší (30 +) zírají na monitory různých velikostí a cucají k tomu (ó hrůzo!) podivná OVOCNÁ fujpiva? Kdysi Steinbeck psal o pivomléčném kokteilu ( Pláň Tortilla -č.překlad) s tím, že chutnal předpokládaně – co kdo od toho mohl očekávat? ale asi už se to běžně nečte, jinak by snad nikdo taková sladovnická zvěrstva (kromě Prajzů s jejich Berlinert Weisse) nepáchal, leda snad v Bruselu, kde těch staropanenských koček je spousta – až na to panenství, aspoň doufám.
Pivomléčný koktejl byl v knize Na Plechárně, ta kolem r. 1968 vyšla spolu s volným pokračováním Sladký čtvrtek, pak později zcela nesmyslně s Plání Tortilla, tak se Vám to asi trochu pomíchlo. Podle knížky jsem si ho vlastnoručně namíchal a vlastnohubně ochutnal. A bylo to hnusné. Taky jsem ochutnal pivo s griotkou – to docela ujde.
Máte recht, pomíchlo – kdo si to taky má celý léta pamatovat, když si ještě k tomu někdo vymyslí „lepší“ název – to mě fakt dost vadí třeba u Němců, ti si přejmenovávají asi i Shakespeara, ale hlavně filmy. Steinbeckovi i všem přítomným se omlouvám.
ježíšmarjá MNĚ!!!!! asi jsem původně měla na mysli jiné sloveso, to jsem teda husa, že to po sobě hned nepřečtu a pošlu i s chybou, fuj, fuj, fuj.
To máte kliku, že jste přečkala sv. Martina
Tohle mi přišlo; patrně v souvislosti s mou diagnózou. Jak jsem koupil, tak prodávám.
Akademický malíř je pod obraz,
anesteziolog je v bezvědomí,
boxer je ztřískanej,
dermatolog je koženej,
dopravák má špičku,
dřevorubec je zrubanej,
elektrikář je nadrátovanej,
entomolog je na mol,
funebrák je tuhej,
hasič je stříknutej,
hudebník je na moll,
chmelař je jako žok,
kanonýr je jako dělo,
karbaník je zkárovanej,
klempíř je na šrot,
kněz je jako slovo boží,
kominík je zčazenej,
kovář je zbušenej,
kuchař je na kaši,
květinářka je nakropená stejně jako pradlena,
kynolog je jako doga,
lakýrník je zlakovanej,
letec je jako bomba,
loutkoherec je zpumprlíkovanej,
malíř pokojů je zmalovanej,
metař je nametenej,
meteorolog je na mraky,
myslivec je piclej,
ocelář je zkalenej,
ortopéd je zlámanej,
pedagog je vyškolenej,
písmomalíř je zlinkovanej,
pištec je zhvízdanej,
pneuservisman je gumovej,
poslanec je odhlasovanej,
pumpař je total,
pyrotechnik je jako puma,
řezník je jako prase,
řidič je zřízenej,
sedlák ji má jak vidle,
sklenář má okno,
sládek je nachmelenej,
soudce je jak zákon káže,
tramvaják je vykolejenej,
truhlář je jako prkno,
uklízečka je na prach,
veterinář je jako zvíře,
výhybkář je namazanej,
zahradník je zlitej,
zaměstnanec autobazaru je jetej,
zoolog má opici,
zootechnik je jako dobytek,
zpěvák je zhulákanej,
zákazník má nakoupíno.
A teď mě napadlo: pacient s ulcerózní kolitidou je na sračku.
A kat se setnul
Báseň pro tento den:
Vopíchal mě ježek
To bych do něj nežek
To je vlastní tvorba? Kdysi zpívala Hana Hegerová písničku Z mého života, ale to bylo úplně o něčem jiným
Tvorba vlastní, ne však autobiografická. Z mého života mi s odstupem let přijde až moc uplakaně patetické. Text psal myslím Rada?
Nikoliv, je to od Suchého a Šlitra, který ji dokonce doprovází na nástroj, označený na desce (pokud si to asi 50 let pamatuju dobře) jako jorika. Nevím, jak to vypadá, zní to trochu jako cembalo, ale třeba to byly nějaké prehistorické elektrofonické varhánky. A prej to měla původně zpívat Olmerová, ale než se tak stalo, byla zakázaná
Elektronkové klávesy Ionika EMP1 (NDR)
Rok výroby: asi 1958-?
Výrobce: Blechblas-u.Signal-Instrumenten-Fabrik Markneukirchen (B&S)
NDR
Elektronky: 27x ECC 81, 14x ECF 82, 1x ECL 82
Popis: Polyfonní elektronické klávesy, 41 kláves od f až do a, 18 rejstříků, regulovatelné vibrato, hmotnost asi 22 kg, rozměry 73 x 43 x 13 cm.
Tehdejší cena byla 5373,- východních Marek (cena Trabanta P500).
Jo, to by mohlo bejt. Děkuju.
A ještě jedna perlička z předvánočních nákupů: V Hradci Králové v nejmenovaném (jmenoval bych, ale si nepamatuju) obchodě sportovním zbožím bylo jako trhák u nějakého speciálního oblečení, že má MULTIFUNKČNÍ KAPSY. Dotazem jsem zjistil, že to nejsou kapsy, jež by vám krom základní kapesní funkce třeba taky uvařily kafe nebo zahrály ukolébavku. Nic tak přízemního, holoubkové, jsou to kapsy, do kterých si můžete dát cokoliv (jsouce omezeni pouze velikostí kapsy a cokoliva). Tak jsem vzpomněl na Matušku, který tam nosil sny mládí.
K tématu cítím potřebu zkopírovat jeden příspěvek z fakebooku:
Pokaždé, když jedu ráno do práce a míjím podnik zabývající se bezpečnostními systémy, oči se mi zastaví na této jejich lákavé nabídce: „Praktická variabilita mříží reagující na vaše potřeby.“
Zcela bez souvislosti: může být soustrast neupřímná?
Může. V tom případě nejde o kondolování, ale o kondomování
Opsáno od M.Macka: Česká pošta iniciativně zavedla kromě Balíku na poště a Balíku do ruky ještě Balík v prdeli.
S potěšením kvituji, paní Věro, že již píšete prdel bez hvězdičky. „Opisovat nebo vytečkovat považuji za nejpitomější přetvářku. Slov těch užívá se i v parlamentě.“ – Jaroslav Hašek, Doslov k prvnímu dílu „V zázemíÍ“ (Osudy dobrého… atd.)
Dost jsem nad tím uvažovala, ale s vytečkováním (hvězdičku neumím!) to vypadalo tak pitomě, že se to nedalo, dáma sem, dáma tam. Haškem mě ale neohromíte, nemám ho ráda, byť pány chápu, souvisí to s vojnou a dokonce asi i něčím obecně maskulinním, páč ho citují i majitelé modré knížky i dnešní metrosexuálové a pražští kavárenští povaleči. Zato znám dost paní a dívek, které ze Švejka i ostatních Haškových výtvorů (obvykle končících tím, že pána odvezou v košatince) dostávají migrénu stejně jako já. No nic, pánové zase necitují celé pasáže o Scarlett O´Harové.
Hvězdička je na numerické klávesnici třetí zleva – znak násobení.
Poznal jsem spoustu lidí všech možných (tj. 2) pohlaví. Citovali Voskovce a Wericha nebo Wericha a Horníčka, Suchého a Šlitra, Šimka sa Grosmanem i Cimrmana. Ale že by se u nás krom tak 2-3 literárních vědců našel někdo, kdo by citoval Scarlett O´Harovou, o tom bych si dovolil s úspěchem pochybovati. I když, samozřejmě, duševní úchylky jsou různé. Tak všem aktivním i hibernujícím slovodníkům pěknou vánoční pohodu a jako jeden z dárků inspiraci k dalším příspěvkům. A samozřejmě zdraví a to ostatní. A tím jsem si vzpomněl na dikobrazí rubriku ze soudních síní a předsíní: Žaluji lázeňskou, která připravila koupel tak horkou, že si manželka opařila generálie, což je prdel a to ostatní. PF 2017 Jirka
Jako jednu z prvních knížek po sametu jsem si koupila (no, spíš brožurku, byla dost tenká) od Kláry Samkové Moje cesta za Scarlett, doporučuju, i když ke KS mám dost obojaký přístup, ( obhajovala při rozvodu tehdejšího manžela mé nevlastní dcery a použila dost nefér triků), její veleúspěšné obhajoby ústeckých cikánů, přístup k emigrantům a jako třešinku prokletí(!) kteréhosi vyslance, musím uznat, že nenudí, a Cestu za Scarlett doporučuju (i Jirkovi, i když zjevně ani neví, o co jde).
Jako jednu z prvních knížek po sametu jsem si koupila (no, spíš brožurku, byla dost tenká) od Kláry Samkové Moje cesta za Scarlett, doporučuju, i když ke KS mám dost obojaký přístup, obhajovala při rozvodu tehdejšího manžela mé nevlastní dcery a použila dost nefér triků. Ona sama Romka není, je ze staré brněnské rodiny – její bývalý manžel JUDr Veselý byl jako cikánské dítě adoptován a noví rodiče ho dovedli až vystudování práv, pak se stal romským aktivistou. Paní KS má v kariéře nejrůznější milníky – její veleúspěšné obhajoby ústeckých cikánů, opakovaná vyjádření k imigrantům a jako třešinku prokletí(!) kteréhosi vyslance.Musím uznat, že nenudí, a Cestu za Scarlett doporučuju (i Jirkovi, i když zjevně ani netuší, o co jde – holt, Švejk to není).
Milá V.Ď., vím, že je to hrdinka díla Jih proti Severu. Celou kopu let jsem s tím poznatkem vystačil. Kdysi jsem shlédl kus stejnojmenného filmu a dobrovolně přiznávám, že mně nerozrajcoval natolik, abych ho vůbec dodíval, natož si čtl předlohu. Asi je to tím, že nejsem ani Vy ani Klára Samková. Ale jak zde druhdy psal pan Pavelka, když mu někdo (možná dokonce Vy, nemám část to hledat) vřele doporučoval Milionáře na RTL nebo nějakém jiném kanále: Ve svém věku už nestihnu přečíst, poslechnout ani uvidět všechno to nejlepší, tak nemůžu ztrácet čas tím dobrým. To je volná citace, snažící se vystihnout ducha páně Pavelkovy myšlenky. Já jsem si po r.1989 koupil Prima sezonu (dal jsem jí i hlas v soutěži o nejlepší knihu) a další díla pana Škvoreckého a paní Salivarové. Ale to je můj vkus a nikomu ho nevnucuju. Stále platí, že někdo vdolky…
Gratuluji k vaší sečtělosti a vybranému vkusu. Salivarová se mi nijak nelíbila, Škvoreckého jsem často opisovala jako samizdat, vzpomínám si hlavně na Mirákl, to jsem dostala nějaké špatné blány na cyklostyl a strašně jsem se s tím trápila. Měla jsem ráda jeho povídky, které vycházely v brněnském Hostu do domu. Když poprvé vyšli Zbabělci, dostal je jeden kamarád jako odměnu za BSP s podpisem hlavního kádrováka. Pak vyšli už až po převratu. Já čtu až moc, proto jsem přešla na (pokud možno) originální verse, ale rozhodně bych nepokládala za svou přednost, že se mi líbí něco jiného než někomu jinému, zejména když bych nevěděla, o čem je řeč. Posuzovat něco jen podle české verse je jako se domnívat. že stará škodovka je stejná jako Mercedes, dyť je to taky auto. To je k tomu Wer wird Millionaer. Jinak – holt je to jako s vegetariánama, jen samý vdolky, ani kousek pečeně. MMCH vegetarián je původem staré indiánské slovo a znamená ŠPATNÝ LOVEC.
Mám dojem, že Bohuslav Balbín pravil, že domácí věci nám páchnou a s babskou poslušností úctu vzdáváme těm, kteří nás mrskají. Tak mi to nějak vytanulo, když jsem si všiml Vašeho pohrdavého š a chlubného M. Vězte však, že v soutěži o auto roku se Mercedes, myslím, že to tehdy byla třída A nově uváděná na trh, při tzv. losím testu ostudně převrátil, což se žádné jiné značce nepovedlo. Jinak nevím, jak mám rozumět těm originálním versím. To opravdu čtete vše v původních jazycích a prvních vydáních? Jinak myslím, že pokud che být někdo milionářolog, pak ať si klidné porovnává všechny verse od tamilské přes mašukulumbskou až po eskymáckou, ale holt někoho to opravdu nebaví.
Posledních asi 10 let, možná dýl, čtu beletrii (no, hlavně detektivky, fantasy a sem tam i něco vážnějšího) německy, italsky a anglicky, protože nové překlady do češtiny jsou většinou tak kostrbaté, že se špatně čtou, proto originál. Ještě bych mohla číst francouzsky, španělsky, polsky a rusky. ale tolik času nemám a angl. a něm. knížky jsou mnohem dostupnější. První vydání většinou nevlastním, většinou čtu z Kindle (ach, to chlubné K). Mrzí mě, že se Vás doporučení něm. Milionáře dotklo, nijak netrvám na povinném shlížení, jen jsem chtěla upozornit na to, že česká verse je kvůli lakotě, protekcionářství a neumětelství České televize (můžu Č?) zcela pitomá a jinde je to kupodivu velice zajímavé. Přiznávám se, že radši jezdím do Italie než do Chorvatska jako většina jazykově nevybavených masochistů a Mercedes opravdu pokládám za lepší než starou škodovku, taky Octavia je lepší než starý Mercedes. Pokud Vás někdo mrská, nedejte se, ale vyhlédněte z rodné nory. Jsou i jiné, někdy i lepší sýry než olomoucké syrečky, ba i víno jinde bývá lepší.
Pokud se snížíte někdy i k české detektivce, pak zkuste nějakou od Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Hlavní hrdina Ota Fink tam opakovaně vzpomíná na větu kapitána a později majora Moldánka: Ukvapené závěry jsou pro kriminalistu zhouba. Jednoho takového jste se dopustila, když si myslíte, že jsem se pohyboval jen v tuzemsku. Stran lepších a sýrů a vín se asi těžko lidé shodnou, stejně jako se mnohým mužům zdají lepší cizí manželky a ženám cizí manželé. Vždycky záleží na jednom každém z nás a na okolnostech. A samozřejmě taky na přístupu k životu, protože mnozí snobové se tváří, že je kulinářsky osloví jen humr na lanýžích s omeletou ze skřivánčích vajec na dovolené v Abu Dhabí a všechno ostatní je hluboce pod jejich úroveň. Samozřejmě to platí i při výběru automobilu či bydlení. A u spousty lidí samozřejmě hrají roli i možnosti finanční. jen vzpomeňte na turisty z bývalé NDR. Oni zřejmě taky věděli, že Mercedes je lepší než Trabant (byť se to nedá srovnávat, neb Mercedes žádná auta v trabantovsky rozměrové a cenové kategorii nevyráběl), ale i tak se pouštěli k Balatonu nebo do Rumunska a Bulharska. Prostě každému podle jeho vkusu a možností.
Jinak všechna čest vašemu polyglotství, kdybych byl závistivý, tak bych vám to záviděl, takhle vám to ze srdce přeju a jen lituju, že jsem tak zhruba na polovině. A ještě, prosím, čím zprasila ČT Milionáře? Já to nesledoval, ale žil jsem v bludu, že to vysílali na Nově.
Milý(?) Jirko, žila jsem celý život tady a v cenových relacích tehdy obvyklých, to mi ale nezabránilo v učení se cizím řečem (díky dobrým učitelům ve škole i péči rodičů). Chápu, že mě nemáte rád (taky to není povinné), ale nesnažte se ze mě dělat něco,
co nejsem. Kapitána Kida znám víc než 50 let,(stejně jako (tehdy) kluky Ryvolovy a spoustu dalších kamarádů trampů), jeho detektivky (matně si vzpomínám na cosi jako Spravedlivá pistole (pokud si to nepletu s nějakým rodokapsem (:)), navrchu byla perokresba kouřící pistole, byla to v rámci toho mála, co se tenkrát dalo číst, celkem dobrá detektivka, třeba Karel Michal byl mnohem lepší, i když Kapitán Kid, jehož písničky jsme s kytarami zpívali, měl mezi námi trampy,jistou protekci. V Abu Dhabí jsem – na rozdíl od Vás – nebyla a už asi nikdy nebudu, bohužel. Pokud jde o cestování dnes, není to takový problém – pokud chcete, ušetříte si na to i z důchodu, jen musíte opravdu chtít, moje kamarádka, invalidní důchodkyně, vdova, s dcerou na vysoké a bez nějakého finančního zázemí, sjezdila kdeco, Keňu, Indii, Himalaje, Thajsko – no, nekoupila si byt a vnoučatům nedává peníze ani velké dárky. Každý má své priority. V Německu máme několik dobrých přátel – jezdili jsme tam často, dokud se moc jinam nedalo, odtud taky moje němčina, a kromě těch aut na tom byli stejně, mnohdy líp než my, hlavně měli a mají dosud moře, ke kterému jsme jezdili zase my. No, jestli Nova nebo ČT, mě netrápí, pitomé jsou obě, i když každá jinak. Zeť mé sestry má novou Octavii a musím uznat, že je lepší než stará mercedeska (och, to chlubné O!!).
Onehdy jsem spící
nosil nůši s pící.
Jiřulko, dobrý, tak jen už se probuďte, odložte píci a zase přispívejte.
Milá (!!) paní Diblíková, přece jen máme něco společného: Oba jsme nebyli v Abu Dhabí (další váš ukvapený závěr). Abych vás mohl mít nebo nemít rád, musel bych vás znát a poznat osobně, což teda neznám. Takže jen můžu hodnotit, zda mi jsou vaše písemné projevy sympatické (některé) nebo ne (všechny ostatní). Stran Karla Michala – buď tam mělo být meiner Meinung nach, nebo mně se víc líbil..to je přece stejný jako ty sýry a vína, na to není žádný objektivní metr. Stran Kapitána Kida – Spravedlivá pistole je první ze série s Augustinem Velikým a je psána v duchu sladkých šedesátých let. Ty-podle hlavního hrdiny-takzvané finkovky, v nichž vystupuje dotyčný Moldánek, jsou už psány v duchu probíhající normalisace s masivním soudruhováním a čestprácováním. Jinak jsem vlastníkem staré Fabie a jsem s ní spokojen a s ničím ji nesrovnávám. Vybral jsem si ji a stále věrně slouží
Znal jsem Petra Bezruče
Nad Sázavou ze Zruče
Nelaje a nebruče
Naklepával obruče
Ale no tak! To nám ten rok pěkně začíná! Navrhuju, abychom tu všichni sepsali, kolik jsme měli (a neměli) aut, a jaká; kde jsme všude byli (a nebyli), co všechno jsme přečetli a co nepřečetli a kolikrát jsme kdo člověkem.
Věro, včera jsem letos poprvé upadla na chodníku. A zdvihli mne, tak se nebojte, Vás by určitě zvedli taky. Udělala jsem dva krůčky a spadl jeden pán a zvedli ho taky. A potom na poště se mi neudělalo dobře, a to evidentně, seděla jsem tam jako pecka -do dámy daleko, potila jsem se jako prase a paní zpoza přepážky hned mi nesla vodu a lidi volali „zavolejte sanitku“ a všichni radili a já jsem se snažila vyblábolit „jéžiši, sanitku néééé“ a „děkuju, vodu nééé, já bych to vycejprala“ a „vycejprala“ se mi pořád nedařilo vyslovit“, tak jsem to holt vycejprala. A těch rad, co se mi dostalo! Lidi jsou náhodou fakt hodný, bes ohledu na zdělání a náboženské přesvječení. Až jsem se zbráborala, zalhala jsem, že bydlím hned vedle. Tak mi poradili, abych šla opatrně. Do trolejbusu jsem se bála, že tam spáchám ostudu. Když jsem se pěkně při zdi došourala, chrastila jsem, což způsobilo částečné zmrznutí té vody na oděvu a toho potu pod oděvem.
A jsem prababička podruhé, heč! Tak mám dvě pravnučky.
Omluvte mé překlepy, jsou mi fuk.
Jako tuplovaná prababi byste mohla klidně psát mnohem hůř, ba i špatně. My jsme ondy vyrazili ve skupině (tříletý vnouček Honzík, Lůca, manžel a dědeček (v jedné osobě, podle vzoru na parte, kde to vypadá, jako by vymřela minimálně půlka familie) a já. Mně to uklouzlo hned při vstupu do parku, horkotěžko jsem to vybrala, abych sebou plácla zas a přitom koukám, že Honzík leží vedle a směje se. Tak dobrý, žijem – ještě se zvednout – na klouzačce to jde fakt blbě, a nejen pán a velitel, ale i ten blbej čokl se na nás ani neohlídli, tak mi něco vyprávějte o lidské dobrotě!!
(
Pozdní novoroční
Přeju všem pokoj tu,
kteří jsou po koitu.
I těm, kdož z frustrací
sahají k ipsaci.
Pro někoho – snad – zvěst nemilá tu:
Přeju mír i těm, co žijou v celibátu.
Ať vás v novém roce nikdo nenasr
a už není žádná VŘSR
Jirko, to je fakt krásná báseň! Já sice furt říkám, že básníky moc nemusím (a některé nemůžu), ovšem dobří textaři – to je jiná! Takový Suchý (Jiřího myslím) je u mě textař, aťsi mu do životopisů píšou, co chtějí.
Věro, jak Vám mohlo napadnout klasifikovat (pokud jde o dobrotu srdce) vlastní rodinné příslušníky zároveň s ostatními lidmi?! Přece mi nechcete namluvit, že jste čekala, že Vám ůmůže na nohy VLASTNÍ MANŽEL?! V takových situacích jsem naopak bývala ráda, když se můj muž ani neohlédl, poněvadž – ohlédl-li by se – určitě by volal svým sonorním hlasem přinejmensím káravě „Co děláš, prosímtě? Podívej se na sebe, jak teď vypadáš!“
Mimochodem, nepsal teď někdy Wbgarden něco o tom, že se zase zařadí? Tak kde teda je? Nebo se mýlím?
Svatá pravda, stařenko! Jako byste byla u nás.
U Baltu na odborové rekreaci (v rámci vzpomínání na skvělé časy kdysi)
První oficiální nudistická akce v mojí rodině byl v roce 1984 zájezd (který pořádalo ROH, Revoluční Odborové Hnutí Tesly Strašnice) do jedné z mála tehdy jakž takž přístupné ciziny, celý autobus tesláků s rodinami jel k Baltu, kde jsme měli posezóní slevu na ubytování v nehybných obytných přívěsech přímo u FKK pláže. A jako členové ROH (samozřejmě bylo členství v ROH povinné pro všechny zaměstnance, i pro moji ženu, která sice nebyla zaměstnaná v Tesle ani před mateřskou dovolenou, jen jako vedlejšák během mateřské datlovala pro Teslu na psacím stroji výrobní dokumentaci) jsme měli na Vánoce vždy zdarma osm hnusných fondánových bonboniér (měli jsme čtyři děti krát dva členové) a také zdarma dopravu do dojče demokratiše republiky. Tu ale jen jednou, protože samozřejmě na nuda do NDR chtěli všichni tesláci, celý rok se všichni snažili být vybráni příští rok. Přednost měli ti, kde oba rodiče byli v ROH a měli dvě děti a tak zaplnila rodina přesně předepsanou kapacitu přívěsu. Dvě nejmenší děti jsme museli hodit na krk babičce. U severního ledového Baltu jsme podnikli jak kurz samouků – jak být otužilcem, tak lekci tolerance naturistů k textilákům. Ne snad že by se tam někdo vyskytoval v plavkách, tak otužilej nikdo nebyl, když totiž vylezl z vody (jedenáct stupňů celsia) a foukal vítr, nutnost nasadit kulicha, bundu větrovku, svetr, košili, tričko, slipy, dlouhé kalhoty, vlněné ponožky a teplé vysoké boty byla všem naturistům zřejmá a textiláci byli mnohonásobě početnější, jenže to byli pouze z nutnosti oblečení nudisti. Nikomu pak přítomnost těch druhých nevadila, žádné ploty, (žádní poláci, ti museli s pasem přes hraniční přechod) desítky kilometrů pláží byly takto volně smíšené, ale dál od moře se nahota úředně zakazovala. Otužování proběhlo rychle, třetí den už jsme my i děti ve vodě vydrželi i na delší čas, teplo si naše těla vyráběla intenzivním pohybem a aktivitou. Po celé Tesle jsme všichni byli tímto zájezdem nadšeni a vychutnali jsme si zlatý hřeb zájezdu, celní prohlídku na německé hranici do ČSSR. Pečlivě jsme se na ni připravili. Když celníci ze spřátelené země zjistili, že v autobuse plném občanů země, které 21. srpna 1968 poskytli bratrskou pomoc svými tanky a vojáky, všichni svorně do celních prohlášení napsali, že si v jejich Heimatlandu vůbec nic nekoupili, žádné marky neměnili, a s nikým se nesetkali, přikázali všem vystoupit, vynosit všechna zavazadla a všechno na prohlídkové stoly, a zatímco prázdný autobus prohledávala skupina celníků se samopaly, každému z nás prováděli prohlídky oděvů a zavazadel, otevřeli naše kufry a batohy a tahali z nich promočené a pískem prosycené spodní prádlo, hrdinně se tvářili úředně, ale viditelně jim to dalo spoustu úsilí rozmotat chumle kalhot, košil, do kterých jsme do kapes nastražili tu zrcátko, tu hřeben, tu krabičku od mýdla, tu rozblemcané mýdlo s pískem, vypatlanou tubu krému, tu zbytek čokoládového pudinku, který se jim rozprsknul na stole, oni museli předpisově všechny slizké předměty z kapes vyndat, všechny krabičky otevřít a prozkoumat, hledali peníze kryté prací i valuty, zlato a šperky a předměty v NDR nakoupené a nepřihlášené nebo nepovolené, češi v té době jezdili do NDR nakupovat náhradní díly do Trabanta a optiku a fotomateriály (a dederoni k nám nakupovat to ostatní), to ale pro náš zájezd nebyl účel. O pohodovosti dederonských baltských pláží češi věděli a jezdili tam soukromě. Tak se pár tesláků chopilo informace o posezóních slevách a podařilo se jim vyhlásit zájezd jako odměnu zasloužilým dělnickým kádrům (i když jsem do Tesly nastoupil rovnou z Elektrofakulty ČVUT jako konstruktér, byl jsem veden v tabulkách jako dělník, protože to zlepšovalo kádrový profil továrny) organizovaných v ROH pro upevnění zdraví (to byla pravda, po otužování v Baltu jsme byli my i naše děti odolnější proti nachlazení) a protože o naturistickém pojetí jsme věděli jen v Tesle, navzájem jsme se všichni znali a probíhalo to bez potíží.
Ještě předtím v roce 1975 jsme byli s manželkou v Rumunsku. To byla země dost zoufalá, ale pláže pěkné, písčité a moře teplé a čisté. Kousek od nás byly prostory vyhrazené pro opalování bez plavek. To byly tři ohrady z asi tři metry vysoké dokonale neprůhledné lepenky. Jedna pro samotné muže, druhá pro samotné ženy, třetí pro páry, ale ta třetí byla mimo provoz údajně kvůli nějakým incidentům. Do ohrady se platilo mírné vstupné na celý den, ale ohrada byla celá na souši, když jsme šli plavat, museli jsme navlíct plavky, domluvit se s pokladníkem rumunem pomocí mimiky a posuňků, že se za chvíli vrátíme, plavat jsme chodili společně s manželkou v dohodnutých časech a opalovat se zase každý do jiné ohrady. Tehdy bylo opalování se zdravé a ozon bez děr. Velmi důrazně tam byla zřetelná škodlivost plavek. Hodně lidí mělo takzvané Kulturštraifen. Po celém těle měli krásně hladkou pleť, jen když si svlékli plavky, tak celá ta světlejší plocha, na kterou dosud nemohlo slunce a vzduch, zato se macerovala vlhkem, byla plná fleků, exémů a pupínků.
Tohle vysvětlení píšu pro ty, kteří neumějí číst.
Vítězná kresba v na tělo v listopadových Čestlících byla dvojrole pro nízkonákladový film. Neboli nízkorozpočtový, no budu ho dělat zadarmo, takže vlastně beznákladový film. Jeden herec bude představovat, vlastně hrát, dvě různé osoby. Pokud se postaví ke kameře sým živým čelem, bude to vnuk Jegor. Když se otočí čelem vzad, bude čelem vpřed svým namalovaným čelem a jeho živá záda budou namalovaná ňadra dmoucí a úrodný klín, no možná už jen obrazně úrodný klín, bude to totiž babka Dagatka. Jestliže v divadle Járy Pokojmuže provedli první změnu pohlaví přímo na jevišti, kdy představitelce mužské role, do níž byla vmanipulována vlivem scénáře dívka, se ženské pohlaví vrátí tím, že jí – jemu na špagátku odletí knír, pak já to trumfnu on lajn změnou pouhým otočením představitele obou rolí o zhruba 180 stupňů. To bude změna reverzibilní a libovolněmnhokrát opakovatelná. Zbývající problém, jak vnuk napodobí hlas stařenky jsem vyřešil také hravě, stařenka bude němá a své repliky bude ukazovat napsané na papíře.
Problém byl se schvalováním názvu filmu. První návrh: „Máme holé zadky“ mi cenzoři zakázali, druhý návrh: „Máme holé předky“ zakázali ještě mnohem důrazněji, třetí návrh: „Máme holé ruce“ zakázali sice rozpačitě, ale přece jen poukázali na nevhodnou spojitost se sametovou zradou, o níž je spíše radno mlčet. Až čtvrtý návrh: „Nemáme co na sebe“ prošel s tím, že tuto frázi říká každá žena několikrát denně, když stojí před skříní plnou šatů, ale ať vezme do ruky jakýkoli kus oblečení, bolestně si vzpomene, že už i v tomhle už ji jednou viděla ta kolegyně, která tam dneska určitě taky bude a ó hrůzo, uvidí ji v něm už PODRUHÉ! Není mojí snahou ve scénáři omílat notorickou výhodu naturistek i nudistek, které určitě ve stejném kusu oděvu dvakrát nikdo neuvidí. Naopak je scénář založen na snaze představitelů obou rolí k návratu do paneláku. „Vždyť my přece nejsme žádní naturisti ani nudisti, proč nám to lidi pořád předhazují, jakápak příroda, vždyť je tu špinavo a ani vyluxovat by se to nedalo, tekoucí voda jen když zaprší, jakejpak kult nahoty, byli jsme denudováni nedobrovolně, když náš panelák koupil developer a předělával na kanceláře. Náš byt jsme bránili vlastními těly, přivázali jsme se k ústřednímu topení, jenže přišli najatí montéři s rozbrušovačkou a uřízli trubky, co k tělesu vedly a tělesa i s námi odvezli do sběru. Problém jsme měli my, připevnili jsme se k tělesům opravdu důkladně a na Kladně jsme málem byli vhozeni do pece a na poslední chvli jsme se vysvobodili tím, že jsme se vysoukali z řetězů, které nás s rodným radiátorem poutaly, jenže jsme se tak museli vysoukat i ze šatů. Našemu podání policii, že developer nás přiměl k obnažení a je tedy vinen trestným činem podle § 186 se právníci vysmáli s tím, že dotyčného developera nemůže ani ten nejnaivnější dement pokládat za důvěryhodného a svůj vliv developer neuplatnil na nás, ale uplatnil tím, že uplatil úředníky. To se nikomu nepodaří prokázat, takže naděje na jeho odsouzení je menší, než malá.
Hůř jsme pochodili, lépe řečeno jsme nepochodili vůbec, když jsme se pokoušeli navšívit naši matičku garsonku. Na domě visely ovislé plachty s nabídkou pronájmu kanceláří, ale uvnitř naprosto pustoprázdno. Hlídal tu jeden ze soukromé strážní agentury a zřejmě byl potěšen, že po mnoha měsících konečně slyší lidské slovo. Vysvětlil nám, že i zařízených kanceláří k pronájmu je v Praze příliš mnoho. Ani developer, který dům od státu koupil, neměl záměr kanceláře skutečně zařídit. Šlo mu jen o to, aby dům v dezolátním stavu a neobyvatelný za nepatrnou cenu koupil, po vyklizení nájemníků obratem prodal jinému developerovi a po několika takových prodejích, po kterých je už nemožné u někoho uplatnit nějaké nároky bývalých obyvatel, byl dům za několikanásobně vyšší cenu prodán obci jako objekt vhodný k úpravě z kanceláří na byty. Našemu údivu, jak mohl být dům prohlášen za neobyvatelný a v dezolátním stavu, když jsme si na vlastní náklady upravili nejen vlastní byty, ale i schodiště, výtahy a střechu, a jak mohl mít po zničení tohodle všeho vyšší cenu, se strážný upřímě podivil. Ale pak přece jen zesmutněl, sice jsme mnohem více postiženi takovým zlořádem, ale i on je jeho oběť, stejně jako všichni, kdo platíme daně, protože ti uplacení státní úředníci onen nevýhodný zpětný nákup financovali z našich daní. Takže i on, ačkoliv je placen za ochranu majetku, ze svého platu přispívá pravidelnou částkou na podporu organizovaného zločinu. A přestože u voleb dal hlas jiné straně, dal ho vlastně i současné vládě, protože hlasy té strany, která se nedostala do parlamentu, byly rozpočítány mezi vítěze. “
Kamarád se mě zeptal, jestli mi tohle cenzura nezakáže. Jsem si prakticky jist, že nezatrhne, protože cenzoři vědí, že nikdo z tak dlouhé stati nepřečte víc než prvních sedm slov. I kdyby někdo přečetl slov víc, stejně by nerozuměl. Takže cenzoři nemarní čas čtením víc než 9 slov.To mě ale upozornilo na nutnost zkrátit babčí repliky. Scénář jsem upravil a babka bude mít jen dvě různé repliky, jedna bude „Ano“, druhá bude „Ano“. Nikdo nemůže říct, že babce nerozuměl a ušetřím fůru papíru.
Moje dvojité vítězství
v listopadových Čestlicích je vítězstvím vzpoury a sabotáže nad krásou. Babka Dagatka je nejvýraznější a jediný nerozmlžený objekt na závěrečné hromadné fotce. Jasně ukazuje, že vůbec není dobře namalovaná, původně Ivoš uvedl ňadra dmoucí jakože to jsou nějaké oči. Až po několikrát opakovaném vysvětlení části diváků došlo, že slovo „dvojrole“ vlastně z bulváru znají, ale spojení „nízkonákladový film“ v životě neslyšeli a ani jinak nevědí, o čem to je. Není to o tom, že tam jezdí nízké nákladní automobily?
Moje vítězství v tanci byla naprostá sabotáž tance. A ignorování rytmu i snahy předtančujících. Možná si mnozí myslí, že to byla cena útěchy udělěná ze soucitu. Možná byla, ale tu sabotáž jsem prováděl zcela plánovitě a mám ji nacvičenou. A kdekoli ji použiju, tam zabere a už na desítkách bigbítových koncertů jsem byl za nejlepšího tanečníka vyhlášen, už jsem dokonce byl jednou odměněn trsátkem sólového kytaristy. Jenže na bigbítu to NIKDY nebyla cena útěchy. Je mi jasné, že jako pokročilý parkinsonik už klasickým způsobem tancovat nemůžu. Pohybovat se naplno nevydržím dlouho. Na jednom setkání nás třesáků jsem objevil japonský tanec. Při něm tanečníci dělají jen minimální pohyby rukama a nehybně stojí na místě. Japonská hudba je také úplně jiná, nemá zřetelný rytmus ani melodii, ale je nesmírně expresivní díky nenapodobitelným nástrojům, hlavně flétna je jako pralesní řev ptáků. Když se posluchač na hudbu koncentruje, brzy se dostane do tranzu a hudba ho naplní a pohltí a vede, a každý kousek těla s ní je v souladu. Hlavou, rukama a tělem vyzařuje to, co sluchem vnímá. Bylo nás tam několik, kteří jsme tohle zažili a aniž jsme se nějak domlouvali, ani jsme se na sebe nedívali, ale ti, kdo nás pozorovali, žasli, že z nás všech ta hudba vyzařovala prakticky stejně. Nechal jsem na sebe stejně působit bigbít, ten mě do tranzu přivádí také už odedávna. Je výrazně rytmický a tím je velmi blízký šamanským tancům. A kytarová sóla dobrých kytaristů mají velmi podobný účinek, jako japonské flétny. Bigbít tak spojuje rytmický trans s hlubokým transem zvukové nádhery. Na začátku koncertu jsem parkinsonicky zatuhlej, ale krásná a silná hudba mě rychle prostoupí a i když se praticky nehýbám, těmi drobnými a pomalými pohyby ji vyjadřuji velmi zřetelně. Muzikanti na mě vidí, že jejich hudbu naplno vnímám a rezonuju s ní a jsem v duševním spojení svým tranzem s jejich tranzem a nesmírně jim to dodává radost a prožitek ze hry. Někteří diváci kolem mě to začnou vnímat také a připojí se. To je pro dobré muzikanty jako silná droga. Češi moc zkušenost s dobrými drogami nemají, ale když je kapela nebo někeří diváci odjinud a tu zkušenost mají, často se mě pak ptají: „Are you stoned? You seem absolutely high!“ a žasnou, když jim naprosto střízlivě řeknu, že mám parkinsona, takže nemůžu ani trávu, ani máslo, ani sníh, a skutečně jsem high, ale opravdu jen z hudby. Ivoš to při kytaristech na mě poznal, právě sólová kytara mě do tranzu vynese hodně vysoko. Já jsem zase byl udiven a zklamán tím, jak málo lidí se při tak nádherném zážitku, kdy spolupůsobí intezivní prožitek zrakem, nechá tranzem přivést k vyjádření pohybem. To je také jeden z důsledků období vlády velké strany. Prali do nás dechovku a popáč a zprzněnej folklór a tím u většiny populace potlačili schopnost hudbu vnímat. Většina lidí okamžitě a naprosto úplně přepne pozornost jinam, když začne písnička, kterou neznají. Trochu pozornosti věnují jen těm písničkám, které už stokrát slyšeli. Jenže tím, že při neznámé písničce ihned vypnou pozornost, nepoznají, že i tuhletu slyšeli stokrát. Tohle využívají komerční rádia – Hrajeme jen hity -tých let. a perou do lidí Michala Davida a podobné přísernosti.
Ale existují a zřejmě vydělávají i rádia, která hrají kvalitní bigbít a rock a těší mě fakt, že ačkoliv je odmítačů popáče mnohonásobně míň než příznivců, je nás bigbíťáků už taky hodně.
Často v tramvaji nebo v Metru vídám lidi bez walkmena, kteří se pohybují ve stejném rytmu jako já. Když pak dohraje do konce písnička v mých sluchátkách, přestnou se hýbat i oni až do začátku další písničky, a pak se zase hýbou se mnou. Když se jich zeptám, jestli to z mých sluchátek slyší, ne neslyší. Ale když jsou to inglišspíkin cizinci, řeknou, že cítí můj tranz a prožívají jej se mnou.
Můj kamarád Lejzy kdysi zvučil taneční večer pro hluchoněmé. Byli tam i jejich zdraví a slyšící kamarádi a příbuzní. Na první pohled se dalo rozeznat, kdo slyší a kdo ne. Slyšící tančili nesoustředěně a bídně. Neslyšící pak tím, že rytmus a hluboké tóny cítí celým tělem a tím, že je žádné řeči nevyruší od soustředění na tanec, tančili neporovnatelně líp.
v šatně s rodiči 19. Prosinec 2013 – 16:07
Obrázek uživatele kaldoh
kaldoh
Když byly naší první dcerce dva roky (tedy byl rok 1979 až 1980), začali jsme chodit na asi první běh kurzu plavání rodičů s dětmi v bazénu Eden v Praze. Na to byly určeny šatny pro školní děti mimo hlavní šatny. Nadepsány byly HOŠI a DÍVKY. Tak nějak se asi předpokládalo, že školy mají svůj vlastní dozor, místní personál se tam nevysytoval. Na dotaz nám kdosi někde řekl, jo školní šatny hoši v jedné dívky v druhé. Asi nikoho nenapadlo, že jdou s dětmi rodiče. V jedné šatně jsme se převlékali a sprchovali otcové s dcerami společně s matkami s dcerami, v druhé otcové se syny společně s matkami se syny, do bazénu pak všichni oblékli plavky. Za celý půlrok si nikdo z účastníků kurzu na tento zvyk nestěžoval, nikdo z nás neměl problém. Možná proto, že jsme byli věkově a životní situací homogenní skupina, možná taky proto, že všichni věděli, že na žádné stížnosti stejně nikdo nereaguje, byly to roky tvrdé normalizace.
Pokračování kurzu asi nebylo, chodili jsme pak do krytého bazénu v Edenu pravidelně celé roky v době podzimní, zimní a jarní, postupně s třemi dcerami i synem většinou pánskou šatnou až do doby, kdy začaly dcery postupně pauzírovat, kdeže tenkrát tampony, to je tak asi do dvanácti třinácti u každé. A ani personál ani návštěvníci neměli námitky, otců s dcerami tam chodilo hodně pánskou šatnou. Ani když šla manželka se synem dámskou šatnou.
V současnosti s vnoučaty chodí plavat rodiče, tedy moje dospělé dcery a jejich manželé, já jen když můžu taky, třeba v létě do Podolí, ale ani dnes zřejmě nemá problémy otec ani matka, když jde společně s dcerou a synem. Dnešní doba je asi jiná hlavně v tom, že se lidi rozodli víc remcat, protože zřejmě je možné někde stížnost na něco podat a hned se to řeší.
Paradox je v tom, že zatímco dřív si nikdo na nic nikde nestěžoval, protože nikde nebyla možnost nápravy ničeho, dnes si je možné stěžovat a často se náprava podaří dosáhnout, takže vlastně je dnes situace rozhodně lepší. Jenže to zase dalo vzniknout mnoha remcalům na nesmyslné pseudoproblémy a dnešní situaci subjektivně vnímáme jako horší. Přestože OBJEKTIVNĚ lepší situace dnes je.
V současnosti se taky víc řeší stížnosti na starší pány – čumily a pedofily. Když jdu kdekoliv s vnoučetem, všichni se na mě usmívají, cizí maminy na dětských hřištích se bez ostychu dají se mnou do hovoru, když jdu kdekoliv sám, jsem automaticky podezřelý. Kdybych nedejbože promuvil na cizí dítě na ulici, v tu ránu na mě někdo zavolá policii.
Apeluji za všechny starší pány: Naprostá většina z nás má děti i vnoučata, ale občas taky musíme někde na veřejnosti jít sami. Nezasloužíme si a těžce neseme, že jsme označeni za nebezpečné, otravné a podezřelé. Co vy na to?
A to jsem si vždycky přál, že až budu mět umřít, abych umřel jako můj děda, v klidu, ve spánku, a ne v takovém řevu a hrůze, jako ti dva, co v tom autě seděli vzadu.
Pacient je u psychiatrického vyšetření, doktor nakreslí rovnou čáru a zeptá se pacienta, co to je. „No přece ženské přirození!“ Doktor zakroutí hlavou, nakreslí vlnovku a zeptá se pacienta, co to je. „No přece ženské přirození!“ Doktor zakroutí hlavou, nakreslí kolečko a zeptá se pacienta, co to je. „No přece ženské přirození!“ Doktor zakroutí hlavou, teda člověče, vy jste ale posedlej sexem. „Proč já?! Vždyť přece pane doktore to VY TADY KRESLÍTE TY OPLZLOSTI!“
Na nudistické pláži: „Ahoj Aleno, to jsem rád, že tě vidím!“
„To vidím, ahoj Petře!“
„…co… …co jako… …vidíš…?“
„No už z dálky vidím, že se na mě usmíváš!“
Dvě ženy sedí několik let spolu v jedné cele. Přijde amina, vyjdou ven a před bránou se loučí: „Tak ahoj a večer se sejdeme a dopovíme si to.“
Dva muži se poprvé setkají v jedné cele. „Ahoj, za co sedíš?“ „No za to, že jsem se koukal dalekohledem na předsedu vlády.“ „A cos na něm viděl?“ „Právě že ještě nic moc, oni mě odchytli dřív, než se mi přiblížil na dostřel. No a za co sedíš ty?“ „No kvůli slepicům!“ „To snad není možný! Cos jim prosímtě proved?“ „No já jim vůbec nic, ale ony ty mrchy vyhrabaly tchyni.“
Mladý mnich přijde do kláštera, kde všichni mniši opisují svatou knihu, i on dostane náčiní a začne opisovat. Po čase se zeptá opata, že mu připadá, že všichni opisují opisy opisů i s chybami a další chyby tam dělají. „No to je pravda“, řekne opat, „oni nikdo z nich neumí číst a jen to obkreslují.“ „A co s těmi knihami děláte?“ „No jdou do kostelů a faráři podle nich kážou.“ „A to jim nevadí, že tam jsou třeba přeházené odstavce i kapitoly a vůbec to pak nedává smysl?“ „No na to oni nepřijdou, nemají nic, podle čeho by to mohli porovnat.“ „Máte někde ten původní originál, bez těch chyb?“ „No někde ve sklepě asi bude, ale už snad sto let na něj nikdo nesahal a bude zaprášenej.“ Mladý mnich dostal klíče, po několika hodinách vyběhne ze sklepa a pláče a křičí: „To slovo je CELEBROVAT a ne CELIBÁT !“
Vyhlašuju soutěž: Kdo pozná, které komiky jsem tvůrčím způsobem vykradl a do kterého webu jsem tyto příspěvky původně vložil?
Ajajaj, koukám jsem vykrad sebesám, Rádio Jerevan už je v tvrzi. Admine, prosím, šel by odtud undat?
Milý Jiřulko, mátě štěstí, že nejsem cenzor, přečetl jsem to všechno. O těch dvou vězenkyních je z filmu Metráček, mám dojem, že to tam říkal Lubomír Lipský. Většina ostatních vtípků proběhla různými TV soutěžemi a tzv. zábavnými pořady, jednotlivé autory, myslím, netřeba a nemožno pamatovat. Vtipy o radiu Jerevan vyprávěl už před 50 lety Leonid Jengibarov. Měl ztkvěl v hlavě tenhle: Zdají se mi každou noc sny v cizích řečech, co mám dělat? Odpověď: Spěte s překladatelkou.
Jsem POLOGLOT
Kolik řečí neumíš, tolikrát nejsi člověkem.
Bezchybně ovládám gramatilku.
Nic než národy!
Národy všech zemí, spojte se!
Proč bych měl jezdit na zkušenou do světa, ať si jezdí na zkušenou svět k nám!
Že nemám spoustu akademických titulů ještě neznamená, že jsem úplně chytrej.
Ve škole mě perfektně naučili pohrdat vzděláním a mít odpor k učení.
Nevím, že nic nevím.
Teda Jiřulko, klobouk (kdybych ňákej měla, teda ne vlastní vinou – vyhlídla jsem si klobouček krásnej, tmavomodrej, s vlajícíma peříčkama , anglickej, na svatbu mladšího syna, ale nevěsta mi to zatrhla) dolů, musím Vaše doslova veledílo číst na pokračování – je to zcela novátorský počin, obvykle to bývá opačně, autor vyžaduje oddechové časy, zatímco napjatý čtenář dychtí. No, tak až večer, což je u mě tak kolem půlnoci – zatím pa.
P.s. – samozřejmě nemám na mysli dílo v podobě knižní, ale novinové či časopisné. Vivat Jiřulka, jen tak dál. Pak že Slovodne skomírá.
Můžu se počítat mezi polygloty, když umím jazyk s jablečným křenem a týž uzený s bramborovou kaší?
Nemůžete, Jirko, neboť ani jeden z obou Vámi zmíněných jazyků neumíte slovem i písmem, a to přesto, že je možná ovládáte aktivně i pasivně.
Věro, prosím, cloumá mnou zvědavost: jakými slovy (nebo vůbec čím) Vám to nevěsta zatrhla? A dále: zúčastnila jste se tedy obřadu prostovlasá? (Kdo asi kdesi kdysi vymyslel tohle slovo?)
Jiřullko, co se druhého února ve dvě ráno stalo, že se z Vás krátce poté začala plynule řinout slova (a ausgeréchnet to začalo nostalgicky nudistama), jež jsem všechna důsledně přečetla (ačkoliv jsem se sama sobě pevně zavázala, že budu hned pilně pracovat, jen sem tak zběžně nakouknu, jen tak přelétnu okem, jestli třeba někdo nepíše), zadrhávajíc pouze kvůli svému pomalému chápání (zejména u velmi dlouhých souvětí). Klobouk už chtěla smeknout Věra, tak to bych opakovala zbytečně. Musím to asi přelouskat ještě aspoň jednou (např. umístění šaten si musím ujasnit – přes kterou šatnu do které a který rodič se kterým dítětem … i jiné).
A budu se samozřejmě zastávat starších pánů, co bych se bezastávala! A co se týká té soutěže: co se vyhraje, když se vyhraje?
Ale pokud jde o tu bezchybnou gramatiku … teda, Gabriel by Vám k tomu sdělil své!
Slova se nevymýšejí, slova se rodí sama. Námitku, že jsou slovesní tvůrci, kteří vymýšlejí novtvary, předem vyvracím, neb slova se opravdu rodí sama. To jest rodí je Duch Jazyka. Ten občas někmu vyvolenému vnukne slovo, které on potom v nezměrné pýše má za své. Neodsuzujme jej proto, neb i my, tvorové hříšní, jsme náklonni k pýše a povýšenosti nad Řádem Jazyka. Duchu Jazyka však veškeré pinožení lidské a slávy ždání jsou jen ku útrpnému úšklebku.
No, Duch jazyka je zřejmě pěkně zlomyslný neřád. Stařenko, ona mi Radka (nyní má nejmilovanější nevěsta) neřekla nic rovnou, ale poňoukla Toma, který pravil bez obalu: Radka nic takovýho nechce, ona ani její máma na hlavě nic mít nebudou a vypadala bys jako blázen. Měl pravdu, byl hic jako o žních a každý svlékal a sundaval co se dalo, a svatba to byla nádherná, bylo tam lidu jak na Václaváku (Radka má nejrůznější mezinárodní konexe, tak i zmatení jazyků jak pod koněm), my starší Češi jsme jen koukali a trnuli, kdo to zaplatí, ale ukázalo se, že tam měli škatuli na dary (finanční), a ono to vyšlo tak akorát, oběd byl jen pro rodinu, pak jednoduchý studený bufet, pivo, víno a nějaké mindy a džusy, v tom horku tak akorát. Hostí bylo víc než 200, na Střeláku, nejbližší viditelná budova Národní divadlo, labutě na Vltavě, dětské hřišťátko pod stromy k dispozici, večer na vodě ohňostroj (ten byl něčí cizí) a pak se nedivte, že organizátorku nevěstu obdivuju – no a za rovných 9 měsíců bylo miminko ( jak u Vejvarů, i u staršího syna vyšlo tak, k naší velké radosti i pobavení, hotový biedermayer). Ale toho kloboučku lituju dodnes, no kdybyste ho viděla…
Jirko, Vaše dva jazyky jsou Vám k většímu užitku a slasti, než ty moje. Nevím, jaký duch čeho mi vmetl myšlenku na našeho státního lva, ale myslím si, že ani on si moc neužije, ani mouchy neodhání.
No, pane Pavelko, duch jazyka mi kdysi vnukl slovo SUBRET. A Řád jazyka mě za to ztepal. ústy (potažmo rukama a klávesnicí) Gabrielovými
Duch doby vítězí nad duchem jazyka, dnes už je subret patrně genderově korektní. Pokud by náhodou nebyl, je třeba v té věci zjednat nápravu, neprodleně.
Já osobně si nepřipouštím, jací duši vítězí, když mě napadne něco, co považuju za vhodné, tak to prostě řeknu. Někdo porozumí, někdo ne, ale tak už to chodí. Ondy jsem kupříkladu zaskočil kolegyni slovem Bořče – to je dítě od Bořka.
A Pepče je od Pepy a Karle je od Karla a Jardě je od Jardy a Vence je od Vency. Dobrý! Ovšem od Vaška je Vašče, aby bylo jasno..
A Inočenče je od Inocence
Vinčenče. A co uprchlíče ? A co potomče od pitomce? Ale co takhle správně -če od labutě? Labuťátko je výraz pro mateřského předškoláka, tak labutě? Kolik? Labuťče (podle vzoru dobytče)? nebo holt house vod labutě? Koukám, že to mám celý červeně podvlnkovaný jako diktát od propadlíka – smí se dnes vůbec propadnout? Z češtiny asi sotva, podle toho, co je k vidění od lidí, slovem, ba dokonce písmem se živících.
Potomče je od potomka. Od pitomce by to bylo pitomče. A od lab utě samozřejmě labutě podle vzoru sově nebo dropě. A stejně tak i třeba užovče, kobře nebo anakondě.
Blbče! (ze spojení blba s blbkou – ta už v poslední době díky genderistkám zcela zevšedněla, patrně už je zakomponována do připravovaného výkladového slovníku, B už je prý hotové).
Slepče od slepce. Ovšem vážně: staroslovanské kuře přináleží archaickému kuru. Dnes bychom je nazvali kohoutě. A zařadili do výkladového slovníku.
Náš Honza již ve věku cca 3 let nazýval sousedku pí Kohoutovou „Kohouta“, aniž tušil cokoli o Elišce Kaplicky (čti Kapliki) či Emě Smetaně, ani o té bývalé miss, co si vzala jakéhosi nejspíš hokejistu a jmenuje se nějak jako (Káča) Pivoňka něco.
Kuře od Kur domácí, vejce snášející beru, ale od čeho je tele? Že se telí je snad právě od telete. Jo, a od (pra)tura je turče? Přátelé, přikloňme se k !pratele“.
Tele mi ale fakt zamotalo hlavu. Ale zato jsem si uvědomil, že kotě je od staroslovanského kota. Jézusmankote, to sou věci!
Tele je podle Shakespeara: Desdemona se othelila.
Taky byl jakýsi Thélón, patrně Řek. Thele by mohlo být od khrávy.
A od čeho je dítě (kromě od tatínka a maminky)? Svět má matku mother mutter mámu mum, tátu dad děd, baby bebé bábetko – a najednou DÍTĚ! ledaže by to bylo z „jakže, co to díte, má drahá“. Jo, kdesi u Amíků jsem viděla článek o podobnosti (společném základu) pojmenování příbuzných, a tam matka byla (v různých jazycích) asi 20x něco od m (viz výše) max na pět písmen, a do toho česky: „abatyše“. Nejspíš článek psal někdo, kdo měl k dispozici jen církevně korektní slovník, ale málem jsem kvůli němu spadla ze židle.
Hele, 2x! a já si říkám, kam se to podělo, tak jsem psala podruhé – omlouvám se, i jednou to je jistě až dost.
Dovolil jsem si první (a kratší) příspěvek zrušit. Admin
Dítě u řezníka: „Babi, co je hově?“
Já u svého řezníka, snažíc se uhodnout, co je na cedulce u něčeho, co se mi – jakožto slepci – jevilo jako hrouda; tak jsem se obrátila na prodavačku (všechny jsou tam ke mně velmi laskavé vědouce, že jsem slepá, chybka je pouze v tom, že spojují slepotu s výraznou duševní zaostalostí) … no prostě, to první slovo mi připadalo jako „uzené“, konec druhého jako „tko“ řekla jsem tedy tázavě – s prstem namířeným k té hroudě: „Selátko …?“. „To je malé prasátko“ odpověděla mi ochotně, laskavě a trošinku shovívavě.
Hově je přechodník
Aha! A to ubohé dítě si to spojovalo s hovězím!
Asi je to poněkud mimo théma, ale mírně mi to připomíná jistou písničku 😉 část slov byla: „nechte si to vaše hovězí, kdopak ví co za tím nevězí“ 🙂
Tady přece není vůbec nic mimo téma, tak se sem klidně může vloudit i písnička Nedělejte ze mě chudinku. Tam ale zpívala Zuzana Burianová ho- vězí.
Encyklopedická vložka: Jiří Suchý – Benefice (Semafor, 1966).
Jo, ta pomlčka tam byla výrazně slyšet, a teď je i vidět! Že mne to nenapadlo! Je to tak lepčejší 😉
Opravdu mimo téma: Neviditelný pes (dnes) – společnost – L. Frýbort: Kolik řečí umíš – i se zajímavou diskusí.
Po přečtení Frýbortova článku jsem si vybavil, jak jsem byl asi před 40 lety v Lučenci v obchůdky svědkem hádky. Prodavačka s cikánkou tam na sebe křičely maďarsky, obě s frekvencí asi 200 slov za minutu a hlasitostí předčily startující letadlo. Nerozuměl jsem ani slovo.
Nejsem ani zbla xenofobní, ale vrtá mi to hlavou čím dál víc: máte za to, že si ti Maďaři vzájemně skutečně rozumějí? (Tebe, Vodičko, se neptám!)
No, když tak sleduju některé internetové diskuse, kdy někdo vehementně vyvrací něco, co autor článku vůbec nenapsal nebo neřekl, tak si kolikrát myslím, že si mnohdy nerozumějí ani Češi. Zlaté SlovoDne
Kdysi, v dávných dobách mého mládí, vycházel v Brňe Host do domu, do nějž psali Skácel, Škvorecký, publikoval básně mladých autorů a vůbec to byl skvělý časopis, který, žel, záhy po 68. zanikl ne vlastní vinou. Mimo jiné tam byla rubrika Kouzlo nechtěného. S jedním takovým kouzlem ze včerejšího Neviditelného psa si Vás dovolím seznámit. V diskusi o maturitě z matematiky byl jeden pán napaden, že píše na anglické klávesnici bez carek a hacků. Pán se bránil tím, že většinu svých textů píše anglicky a česká klávesnice by ho mátla, i když po třiceti létech života mimo vlast si češtinu „oprasil“.
ZBLBLS odpověděl jsem kamarádovi, který mi neustále posílal různé xenofobně rasistické maily. A pak jsem přemýšlel, zda je nějaké ještě delší slovo jen ze souhlásek. Napadlo mě jen VCHRSTLS. Vymyslíte něco dalšího?
Je CH jedna samohláska? Pokud ano, pak scvrnkls.
Čtvrthrst
Bravo
Brmbrmbrmbrm. To volá ubohé malé hladové medvíďátko na maminku. Ještě neumí vyslovit „u“
Jaroslave, je „ch“ opravdu samohláska? Je-li, je to další z nekonečné řady věcí, které jsem si myslela špatně. Kristejéžiši, a takovejch let! A ono je to teda a, e, ch, i, o, u, y! Nebo h, ch, k, r, d, t, n?
Ale prosím, prosím, tohle nemyslím špatně, o nic nejde, fakt nechci urazit, jen jsem se holt nezdržela – stává se mi to. Další svoji mentální nedostatečnost spatřuji v tom, že jsem nenalezla souvislost mezi „CH“ (ať už je to co chce) a „scvrnkls“.
Mám za to, že strčprstskrzkrk vymysleli předkové tak dokonale, že to nemá konkurenci, i když snaze se meze nekladou.
My teď máme na čtrnáct dní v opatrování dědečka a já prý z nějakých neznámých důvodů nesmím užívat sprostých slov. Naučil jsem se tedy klít univerzálním výrazem „zatroleně“.
Tedy: Zatroleně!, „ch“ asi věru nebude samohláska!
Počítá-li se „ch za jednu hlásku, ať už samo, nebo sou, pak má VCHRSTLS hlásek sedm a SCVRNKLS osm.
Zatroleně, pravdu díte. Inu, tolik jsem se soustředila na to gabrielování, že jsem přestala srovnávat počet hlásek. Písmen v našem psaném případě.
Kolik je dědečkovi? Můj otec hovořil velmi jadrně i ve svých třiaosmdesáti.
Věro, strčprstskrzkrk není jedno slovo.
Osmdesát pět.. Přestal pít, přestal klít, ale svatozář ještě nemá. Takovej polotovar.
Hned jak nějakou svatozář dostanu, ráda mu ji přenechám. Věnuji. Očekávám nejméně dvě. Já svatozáře, čestná uznání, ceny (ani zvláštní ceny poroty) ani diplomy ši medaile nesbírám, já jdu jedině po prachách. Kromě toho mi nevyhovuje konstrukční řešení svatozáře, jak tak blbě vidím, určitě bych ji poškodila o futra. Já bych potřebovala, aby plula přede mnou a permanentně mi svítila, ale takovou jsem nikde neviděla.
Docela by mne zajímalo, jak taková „oprasena cestina“ asi může vypadat… Nicméně výhody psaní bez diakritiky pěkně demonstruje jméno města, kde Host do domu vycházel: v Brňe!
No, Jarku, Vy abyste si nekousl! Já se musím Věry zastat, neboť je na mne vždycky hodná. Ostatně, překlepů má fakt málo a většinou se za ně vzápětí kajícně omluví. Tak si dejte na mě bacha, běda, jak se překlepnete! Ostatně, šlo o překlep vzácný a poměrně složitý.
Ale stejně by mne zajímalo, kde vzala na pomyslné anglické klávesnici kroužkované „ů“ („bez carek a hacků“).
Jinak Vám ovšem jakožto adminovi skládám hlubokou poklonu, to teda vážně jo.
Brňo je patvar, který jsem s chutí převzala od několika tamních přátel. Strčprstskrzkrk se jako jedno slovo má vyslovit, jinak jako jazykolam smyslu postrádá. Můj tatínek se dožil šestadevadesáti, nijak zvlášť nesprosťačil, snad dokonce vůbec (bylť pečlivě buržoazně vychován), zato se mu velice líbila děvčata, a to i ta jemu přiměřeného věku. Svatozáře se tudíž nedožil. Holt svatost (stejně jako moudrost) s věkem přichází zřídka, ten většinou (žel) chodí sám a bere, aniž co dává.
Patvar je to pravda pěkný, ale ten háček svádí k chlubným asociacím 🙁 a na ty si chuť raději nechám zajít 😉
Srařence děkuji za laskavé zastání. Jarka prosím, ať se neupejpá a o asociace se podělí, ať se kočky pudrujou (ať už to znamená, co chce). Ten dědeček je prudérní (např. můj choť mě imrvére káře za periférní obraty, zřejmě je to u něj něco z dětství), nebo je (jako děti ve školce) chytlavej? Náš Daneček si rozšířil už po týdnu ve školce slovní zásobu natolik, že se mladší členové rodiny při jakési oslavě mohli popukat smíchy. Před rodiči a staršími příbuznými se ale pro jistotu nepochlubil.
Dědeček nemluví vugárně. Dědeček nekáře. Slovní excesy ignoruje se stoickým nadhledem vyrovnaného starce, jemuž, povznesena nad všeliké pinožení lidské, je vše u prdele.
Nějak mi tu chybí WJG… občas u nějakých příspěvků cítím, že ne vše je košer (kašer, kašrut), ale nedokázal bych to zdůvodnit 🙁 jsa češtinářským laikem 🙁 Krom ojebávání napravováním nepravostí přinášel i vzruch a podněty k rozvíjení diskuzí 😉 které žel tak často skomírají… Skoro by se mi drala na ústa Julkova slova 🙁 Cákryš!
Povídala jsem, Jarku, běda, až se překlepnete! Kdo je WJG?
Ale pravda, mně taky chybí. Chybí mi tu víc lidí, ba je mi po nich přímo smutno. Holt je to přestalo bavit. Nebo něco. Asi se nedá svítit. Kdo by taky dbal na to, co chybí ubohé staré ženě?!
Mimo mísu: Byla jsem tuhle večer zase jednou sousedce s psíčkem („… a prosím, Zuzanko, mně je zase blbě, nemohla bys?“ A trochu úzkostlivě: „On ještě dneska nekakal“). Tak jsem vzala mikrotenové sáčky (pro jistotu nejméně dva, on to někdy bere nadvakrát), vodítko a baterku a šli jsme. Šmrdolil se v trávě, tma jak v pytli, ale poznala jsem, že se zastavil a přičapl, diskrétně jsem tedy poodstoupila, on vykonal žádané a popolezl – vzal to opravdu nadvakrát. Tak jsem vytáhla baterku, ale baterka nic. Lidi chodili kolem, bála jsem se zdrhnout, snaživě jsem šoupala opatrně nohama, abych tím neprošla, a jak tak v hlubokém předklonu pátrám, zastavil se hodný pán a povídá „co, pani, hledáte? Já vám pomůžu“. Odpovědět se dalo samozřejmě jediným výstižným slovem, ale můj slovník neslušných slov je stále ještě chudičký, kromě prdele toho moc neumím. Tak jsem to zkusila oklikou, že jsem tam jako s pejskem a nesvítí mi baterka a on se … „Á“, povídá pán, „von se vysral, žejo? Já jsem vás schválně sledoval, jestli to seberete nebo se na to taky vyserete, já náhodou baterku mám, doma mám totiž taky psa, tak já vám posvítím“.
Lidi jsou náhodou fakt hodní. Ale, Věro, vlastní rodinu do toho prostě zahrnout nelze.
No a juž se stalo! Chtěl jsem napsat VJG a napsal WJG 🙁 Mohl bych se chabě vymlouvat na byvší usance zápisu… W – V ale prostě jsem nebyl dostatečně pozorný, u/pře/klepl jsem se… Má hlava je připravena na důkladné umytí, které si nepochybně zaslouží 😉
Jinak VJG je, jak jinak, Velký Jebátor Gabriel … A odkaz na něho je jen zástupný, naznačuje kolik z dřívějších přispěvatelů tu chybí…
Mimochodem, ta historka se sledujícím pánem je poučná a dosti vypovídající 😉 Ale bylo od něj pěkné, že posvítil!
Na téma „Madam, co hledáte?“ na psí vycházce lze popsat mnoho stran Js jednou a tou samou pointou. Jednou jsem byla přistižena, pokárána a posléze i navigována jízdní policií – zakecala jsem se se známou pejskařkou a pak nemohla najít, vono se těm holkám na koni z výšky líp rekognoskuje terén. Pokud jde o WJG, nepochopila jsem tuplem, myslela jsem, že se domáháte čarověníkáře WBG, i jeho hambatá poesie trochu chybí, o páně Gabrielových sprduncích, natož jeho výletech do zcela nesrozumitelných jazykových dálav – maďarských právních či kýho výra jakých předpisů (nebylo-li to svahili) – ani nemluvě(íc).
Tož, možná se mi ty iniciály trošku zašmodrchaly 🙁 čarověníkář WBG migroval za vydatnějšími pastvinami 😉 a tu se odmlčel… Škoda! O ostatních ani nemluvě 🙁
Od syna jsem se dověděl, že na tácku piva Gambrinus je napsáno: Sládek pivo vaří a hostinský ho dělá.
Když si dáte pivo, záleží vám na tom, kdo dělá sládka? Zda paní sládková, sousedka, nebo se snad dělá sládek sám? (to by se do angličtiny asi přeložilo jako selfmademan). Hlavně snad, že je pivo dobré a má správnou teplotu
Sládka dělá zkušenost, ne paní sládková. Hostinský dělá pivo. Pivo dělá radost. Radost z piva dělá alkoholiky. Z alkoholiků pocházejí nejlepší sládkové protože mají zkušenosti. A tak se nám to pěkně cyklí.
Jestli je pivo dobré, zodpovída za to sládek i hostinský rukou společnou a nerozdílnou. Za teplotu zodpovídá hotinský samojediný až do těch hrdel a statků.
Znalci preferují svá oblíbená piva, aniž by ovšem nebrali zřetel na kvalitu a teplotu piva.
Ne každý alkoholik je znalec, ne každý znalec je alkoholik. Studie o podílu alkoholiků a znalců v průniku obou množin v odborné literauře chybí.
Piju lahváč SVIJANSKÝ MÁZ (mají to tam velkými písmeny; patrně stejně jako já nevědí, jestli máz velkým, nebo malým), ale preferuji piva hořčí chuti než je toto. Toto ovšem bylo ve slevě za 8,90 Kč. Jsem znalec, alkoholik, šetřílek nebo barbar?
Analýza průniku množin znalců, šetřílků, alkoholiků a barbarů v odborné literauře rovněž chybí. Metodika udělování grantů na společensky prospěšné projekty je ve psí.
V důvěryhodných pramenech jsem si ověřil, že lze psáti „ve psí“ i „vepsí“.
Jdu si otevřít další Svijany
Zejtra mají ve slevě Radgast za 7, 90 Kč. Taky dobrý.
Proč „nebo“, Jaroslave Havelko? Můžete být přece znalec, alkoholik, šetřílek a barbar A Vaše odpověďˇna „kdo dělá sládka“ je blbost. I pro sládky platí, že každého z nich dělají jeho maminka a tatínek. A to i v případě, že maminka utrpí těhotenství cestou asistované reprodukce. (To s tím těhotenstvím mám z jednoho příbalového letáku, v jehož textu, přeloženého z čehosi do češtiny, stálo mj: „Nepoužívetje těchto tablet, utrpíte-li těhotenství“). Takže dělat sládka může i hostinský nebo hostinská. Nemohu samozřejmě nesouhlasit (Gabriel by si na tom dvojitém záporu smlsl) s tím, že zkušenost hraje významnou roli v tom, jestli se z dotyčného (jsa již sládkem) stane sládek dobrý nebo špatný, ev. průměrný.
Za „barbar“ patří tečka.
Maminka a tatínek dělají protosládka. Z něj sládek vzniknout může a nemusí.
Ale! Já sám že bych bych mohl být průnikem množin znalce, alkoholika, šetřílka i barbara? Stařenko, podkuřujete mi a já se rdím.
Mně nešlo o to, co dělají tatínek s maminkou, leč o špatně použité zájmeno.
Jinak, pane Pavelko, znám spoustu alkoholiků, kteří nemají o sládkovském řemesle ani ánung, jak říkáme u nás v Sudetech, tudíž nemohu souhlasit s Vaší teorií, že z alkoholiků jsou nejlepší sládkové. Když už se někdo vypracuje na alkoholika, má sice zkušenosti, ale už jen chlastá. Možnost transformace sládka na alkoholika je poměrně velká, ale to se pak nejspíš projeví na kvalizě jím vařeného piva.
A soudě dle vysoké úrovně Vašich příspěvků patříte do velké množiny nás konsumentů. Ty ostatní zmiňované vlastnosti nedokážu posoudit
Jen tak na okraj: existuje firma (asi jich je víc), které zadáte svoje prostorové možnosti a ony tam jsou schopny vestavět (mini)pivovar. Sládka netřeba, vše je řízeno počítačem. Vodu můžete použít libovolné kvality, příslušné PH a případné smrady a kaly systém upraví. Dodáte požadovaný slad a chmel, naťupete na monitoru veškeré parametry, odentrujete a už to jede. Kdybych měl větší byt, dám si takovou hračku k ježíšku.
Dárek by to byl hezkej, ale proč upete tu nať?
Nať upetu klohněm ponvě na šůru.
Jirko, Vy jste mě s tou natí předběhl, já jsem si to přečetla teprve tedˇa dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, co to ten mrzák šotek s tím slovem provedl.
Ale stejně, já neupetu nic, natož nať! Ani klohněm.
Jak je od toho infinitiv?
Pivovar beru, natí mám dost, různých – jsemť babka bylinkářka a to thé už mi leze krkem. Jen se obávám, že na výchozích surovinách, žel, dost záleží, viz strýček v Saturninovi, jemuž se výsledek – skvost do smrti nedostavil. Několika takovým projektům (včetně poměrně drahého vybavení) jsem již co věčná optimistka v představě, co ušetřím a ještě si užiju radosti z díla, nalítla (pro ilustraci uvádím např chov japonských křepelek na pražském balkoně, zaplaťpámbu za letní výběh na zahradě – nejspíš se s nimi trápí někdo další, kdo si je z toho výběhu „vypůjčil“).
Též odentrování nemá chybu, zřejmě cosi ze zubolékařského pojmosloví, maní v mysl se loudí „ozubená pleš“ nebo desetizubý dekadent.
Typ a kvalitu požadovaného sladu a chmele systém samozřejně předepíše.
No to by bylo, aby český diysládek systém neočural!!
Kolik piv musí člověk vypít, aby se mu tn minipivovar rentoval – předpokládám, že výsledná cena 1 lahve by musela bát nižší, než za 1 Radegasta ve slevě.
Tn=ten
Taková investice se nemůže vyplatit, aniž bych měl zaručenu distribuci a vařil pivo ve dne v noci. O návratnosti nemluvě. Pro pouze osobní, případně komunitní potřebu odhaduji cenu jeden a půl až dvakrát vyšší, než je cena běžná. Tuto cenu mi bohatě vykompenzuje vědomí, že si udělám pivo kdy chci a jaké chci. Dobrý pocit z dobře vykonané práce nelze ničím zaplatit.
Ovšem ta originální kvalita je přidaná hodnota k nezaplacení, co žejdlik to originál, z JP bude pivovarný Manolo Blahník a jeho tekutý chleba budou kupovat jen ti nejbohatší snobové a celebrity jako Paris Hilton a možná i pošle várku do Vatikánu papežovi k Ježíšku.
Ta mě napadlo, zda se ještě slovo VAŘIT používá i v souvislosti s hudební produkcí (…trochu jsme se starou žitnou zčudili a ty ´s pak vařil boogie.woogie jako Jerry Lee…), nevíte zdejší musikologové?
Už se nevaří. Má to grády, má to groove, je to síla, má to koule, je to maso, šlape to a nesedí to jako prdel na hrnci.
Děkuju za osvětlení. Přiznám, že groove jsem dosud neslyšel, spíš mi občas nějaká produkce připadá spíš grave
Já za osvětlení spíš neděkuju, aspoň za to veřejné před mým oknem. Svítí mi do postele tak, že skoro můžu (ale jen skoro) v noci číst. Kdyby svítilo míň, beru, kdyby svítilo víc, taky, ale takhle je to k … ničemu.
Marně se snažím vzpomenout, co se mi přihodilo 2.2. Zato 4.2. jsem sletěl na záda na koncertě totáčů ve Vagonu a pak marně volal sanitku. Vzhledem k mojí neschopnosti srozumitelně promluvit jsem pak předal mobil synovi, který řekl zcela zřetelně, že stojíme na Národní třídě na chodníku před klubem Vagon, naproti Kafe Louvre, jehož neon byl vidět zdáli a dokonce i číslo domu jim řekl, ale sanitka kolem nás prosvištěla a marně nás hledala nejdříve ve stanici metra Národní třída ve kterém to vagonu jsem (on ten dům s klubem Vagon se jmenuje Palác Metro), pak mi volali zpátky, kde teda jsem, no na chodníku – pane, tam co jsou koleje tramvaje? Ano. Deset minut poté kolem nás prosvištěla další sanitka a ač syn na ni zprostředka vozovky mával jak nám paní na centrále radila, nezastavila a podle kolejí tramvaje zmizela za rohem a marně nás hledala na stanici tramvaje Národní třída, která však není na Národní třídě, ale ve Spálené ulici. To už paní na centrále rezignovala na snahu něco zprosrředkovat a spojila mě přímo s řidičem sanitky. Meziitím jsem odmítnul několik taxiků, že opravdu čekám na sanitku.
Ani řidič sanitky zřejmě nevěděl, co tedy a kudy, tak mu syn řekl aby jel podle kolejí tramvaje zpátky k Vltavě ano k ŘECE Vltavě, jiná řeka Vltava tu není, ani jiné koleje tramvaje, to jako myslíte k Národnímu divadlu? Ano! a za chvíli se kolem nás hnala znovu, ale syn se jí postavil do cesty a mával jak divý, tak konečně zastavila a že má hledat někoho na stanici tramvaje Národní divadlo. Když pak paní v centrále potvrdila, že má skutečně odvézt mě, podle čísla mobilu, ze kterého jsem ji před půl hodinou poprvé volal, nastalo to nejhorší, jízda po pražských vozovkách. Ale pak nastalo ještě horší, péče v akutním příjmu ve VFN.
Egyptologie
Československá egyptologie má zásluhy na mnoha významných objevech, ale jeden světově unikátní objev byl pečlivě utajen a informace o něm se dochovala pouze v ústním podání.
Trojice našich egyptologů se na jaře roku 1981 prokopala dosud neznámým systémem chodeb hluboko v podzemí do místnosti dosud nikdy nikým nenavštívené a po tisíce let bez jediného kontaktu s okolním světem. V prázdné místnosti bez jekéhokoli vybavení seděl posvátný mluvící pták IBIS. K jejich velkému překvapení byl živý, přivítal je vznešenými slovy, oni jej také uvítali a ptali se ho, jak je možné, že žije, když tu nemá vůbec nic. Ptali se ho, čím se celou tu dobu živil?
„Já jsem se živil lejnem posvátného faraona Defekaliona.“
„Vždyť faraoni už nežijí a jsou mumifikováni!?“
„Skoro všichni, jen posvátný faraon Defekalion je stále živ a ve výborné kondici, najdete ho v následující místnosti.“
Pokračovali do další úplně prázdné místnosti bez jekéhokoli vybavení a tam seděl posvátný faraon. K jejich velkému překvapení i on byl živý, přivítal je vznešenými slovy, oni jej také uvítali a ptali se ho, jak je možné, že žije, když tu nemá vůbec nic. Ptali se ho, čím se celou tu dobu živil?
„Já jsem se živil lejnem posvátného mluvcího ptáka IBISE.“
Naši egyptologové nemohli uvěřit a ptali se, co tam celou tu dobu dělali a jestli se nenudili.
„My jsme pořádali slavnostní shromáždění, naše lejna jsme nazývali vznešenými jmény a velebili jejich tvůrce.“
„A to vás celou tu dobu bavilo? Nebo aspoň na začátku?“
„No nebavilo, ani na začátku, věděli jsme hned zkraje, že je to naprostá pitomost, ale co jsme mohli dělat, když to byl rozkaz a na věčné časy ?!“
„No a kdo vás nutil to tak dělat, kdo vás přitom hlídal?“
„Vlastně nikdo, ale nikdo z nás nemohl tomu druhému věřit, přitom jsme byli každý na tom druhém naprosto závislí.“
Inu byl to stejný princip, na jakém fungovala naše tehdejší RVHP, tedy Rada vzájemné hospodářské pomoci socialistických zemí a jejich osvícení vůdci. Kdybychom si to bývali byli nepokazili tou hloupou sametovou revolucí, která místo klidu a pořádku přinesla jen zmatek a nejistotu, mohli jsme tak žít navěky.
24. října 2017 Jiří Munzar – na námět jednoho starého vtipu