Dětština

Můžu vždycky vyletět z kůže, když slyším, jak kolegyně Vávrová říká svojí vlastní dvouleté dcerce: „Maminka dá Verunce čepičku, aby Verunka mohla s maminkou na procházku.“ Když se jí ptám, proč neřekne normálně: „Verunko, pojď, dám ti čepičku, abychom mohli jít na procházku.“ No prej, jak by pochopila, že jsem její maminka?
Ono je to hodně rozšířené a hodně lidí tak na děti mluví.
Dávám k diskuzi, jestli je dítě vhodné, či dokonce nutné takto podivným způsobem učit, či jestli tím dítě spíše zmateme a Verunka pak mluví takto: „Verunka nechce, aby jí maminka dávala čepičku, Verunka si čepičku dá sama!

píše hostující Jiřulka

69 odpovědí na “Dětština”

  1. Autorka je profesorka dětské psychologie? Asi ne, spíš to je syndrom, že Češi rozumí všemu a tudíž do všeho může každý kecat. Já na dceru taky takhle mluvil a i všichni okolo ní, ted je dceři pět a mluví úplně normálně!

    V každém případě si své vlastní dítě (jestli je nebo bude) určitě vychovávejte jak chcete vy a jak si myslíte, že je to správné a nenechte si do toho moc mluvit. I když podle hesla co nemám rád nedělám jiným by vám to asi moc nevadilo 😉

  2. maminka sa vlastne oslovuje v 3. osobe, skoro ako kedysi jeho veličenstvá
    takže je to vlastne komunikácia na vyššej úrovni

  3. Pre k800: známy citát vraví, že mýlit sa je ludské, no bláznovstvo je v omylu setrvávat.
    A dalšia verzia: mýlit sa je ludské, no pocit je to bošský.
    Tož si libujte, že sa vám to tak páči. A spucujte tých, kto sa vášho omylu nedopúšťajů.

  4. Poslední příspěvek od =M= je zdánlivě maestrózní coup de grace pro k-osmistovku. Apeluji na admina, aby nezkoumal IP adresu. Ve skutečnosti je to směšný produkt dlouhodobého „zotrvavania“ v oslovské lavici. Snad se smím jménem slovodníků omluvit slovenským kolegům i za další prznění jejich jazyka v daném příspěvku.

  5. Na téma slovenština: V Igorově příspěvku se zmiňuje zelovoc. Kdysi za pobytu v Thale pod Ďumbierom jeden domorodec nazýval dotyčnou prodejnu ovozel. Nevím, zda se jazyk od té doby tak vyvinul(bylo to v r. 1968), nebo zda jde jen o krajové varianty. Ale každopádně mám slovenštinu rád.

  6. Myslím, že používání 3. osoby v dětské mluvě je ovlivněno i tím, že dítě je obklopeno hračkami (figurkami, zvířátky), které samy nemluví, ale hovoří za ně někdo druhý a potom pochopitelně dítě se takto vyjadřuje. Rozhodě to není důvod k tomu, abychom se nad tím nervovali. Samo to s postupem věku vymizí.

  7. jirka, zasmial som sa nad ovozelom, to je skoro ako vepřoknedlozelo.
    Špecializované predajne sa kedysi volali Ovocie-zelenina, ale ovozel som doteraz nepočul, Zelovoc je bežné.
    ak 3. osobe, takéto vyjadrovanie je vlastne už skoro hrou, v ktorej môže hoviť aj to čo nemôže, ako spomenul Jiřík.

  8. Jsa ročník 1956, mám obchody Ovoce-zelenina v paměti, navíc v jednom z nich prodávala moje teta. A slovo ovozel jsem slyšel na vlastní uši, když nám správce kempu v Thale ukazoval, kde co je. A jen bych zcela mimo téma – ale to je na Slovu dne běžné a příjemné – připomenul vtipný a výživný text Honzy Vyčítala Ovoce z Lenina.

  9. Tady bych chtěla opravit text Ovoce z Lenina a nedotknout se tím přitom autora. Jako malé děti (už jsme na ZŠ uměli číst a psát) jsme si na papír psávali jakýsi rébus. Namalovali jsme dva obdélníky a do nich napsali velkými tiskacími písmeny MASO ZELENINA, potom se k „obchodu“ MASO přikreslila dlouhá čekající fronta lidí (dobová klasika) a padla otázka: Jak se dostat na řadu jako první?
    Jiřulka to zná 🙂

  10. Tak jo, přijít do krámu MASO a ukázat neprůhlednou plnou nákupní tašku jakoby někomu ve frontě: „Franto, přivezli pomeranče, ale jen tři bedýnky !“ a pak už jen v klidu počkat, až fronta u pultu MASO zmizí. A doufat, že mi řezník prodá ten bůček (jediné zboží, které tam má) dřív, než se rozezlená fronta zase vrátí.
    Ale téma byla dětština !!? Co vy na to?

  11. Pro K800: autorka příspěvku možná profesorka psychologie není, leč má stejný názor jako většina psychologů. Sám za sebou pár kurzů psychologie mám a vím, že takto by se na dítě mluvit nemělo. No ale de gustibus non es disputandum….

  12. jirko, nedá mi sa nespýtať čo je to Thale
    asi to budú Tále v Nízkych Tatrách,
    sú to tie Tále, kemp v Táloch

  13. víte přátelé, že já si ani nepamatuju jak na mě maminka mluvila? a žádný stopy to na mě nezanechalo, heč!. moje maminka jsou totiž kádr!

  14. Dětština od dětí je veselá, od dospělých často k pláči. Třetí osoba mi tolik nevadí, ale nadmíra zdrobnělinek mi trhá ouška a vhání do očiček nepříčetný výrázek.

  15. Milý Same, údělem i (a zejména) nejláskyplnějších maminek je vykonávat instinktivní, soustavný a zdánlivě nepozorovatelný nátlak na partikulárně egoisticky orientované štěpy, o nichž dopředu není známo, zda jsou predestinovány jako chlouba vlasti, či jako fatální omyl zaškobrtlého spermatozoidu.Moje maminka je v nebi a často mám pocit, že ten nátlak koná i odtud.

  16. Je vidět že nikdo z vás není dětskym psychologem. To co Jiřulka popisuje je totiž velmi známá a rafinovaná metoda vychovy dětí k větší nezávislosti. Spočívá v tom že se v dětech vytvoří již od útlého dětství názor že jejich rodiče jsou bytosti duševně zcela méněcené, a nelze se tudíž na ně v ničem spoléhat. Takto vychovávané děti mají velky náskok před svymi vrstevníky, na kreré jejich rodiče mluvili normálně, a kteří tím pádem dospějí ke zmíněnému názoru teprve v průběhu puberty.

  17. Já mám -oně, v-aný -oně, to jsou -oně mí…

    A teď dědština: „Lukášku, nemel sebou, já ti musím utřít nos. Když ho neutřeme, tak tě bude móóc bolet v uchu!“

  18. Vážený kolego, v té pasáži o spermatozoidu jsem se podvědomě zasekl, chvilku zapřemýšlel, abych vzápětí tu kacířskou myšlenku zavrhl. kombinace metod mé maminky, soudruha Makarenka a ctihodného Jestřába mě tvarují dosud. dětština však z naší rodiny úplně nevymizela. hovoří jí nejmladší generace. a někdy i já, výlučně však po návratu z občerstvovny v ranních hodinách.

  19. Igore, určitě to jsou Tále, vůbec nevím, proč mi v hlavě uvízla varianta s -h-, asi je to tím, že od mých 12 let uběhlo už moc vody. Ale tábořili jsme tam před výstupem na Ďumbier. Tehdy jsem to zvládl bez kyslíku, dnes nevím, jak bych dopadl. Ale každopádně se omlouvám za (opravdu neúmyslné) prznění názvu dotyčné lokality. Jako přívažek k omluvě ještě čtyřverší od Jiřího Dědečka“
    Jel jsem vlakem z Plzně
    cizí děvče przně
    děvče bylo tupé
    prznil jsem je v kupé

  20. príklad toho ako môže byť dětština nebezpečná:

    Maminko já číhám! volá malá dcérka z vedľajšieho pojoja
    Číhej holčičko, číhej! odpovedá maminka, celkom rada že malá dá chvíľku pokoj zaťiaľ čo sa bude schovávať za rohom

    a tak dcérka so súhlasom maminky spokojne rozstrihá jej najkrajšie šaty

  21. Na téma dětština: Při komunikaci se svými dětmi jsem používal první i třetí osobu a myslím, že jim to neublížilo. Stejně jako jim neublíží, když jim babička řekne, že jde nakrmit králíci, či že jim oloupí jablíčko, nebo že mají jít na procházku s tátem. A taky věřím, že je důležité jim zpřístupnit kvalitní věku odpovídající literaturu a tím tříbit jejich jazykový vkus.

  22. Já bych na malé děti mluvil normálně. Z jakého důvodu 3. osobu nebo různá pitvoření, šišlání a jiná rozpatlávání češtiny??

  23. Jiřulko, mrzí mě, že Extempore nevyšlo. Ale do kalendáře jsem si napsala ten koncert 4.4.

    Můj nejmladší bratr (jinak docela rozumný a vlastně dospělý člověk) na mě dodnes občas zašišlá (pjotože to kdysi kdosi považoval za joztomiloučké) doufajíc (doufaje? (cákryš, nic jsem se tu nenaučila?!)), že tím svou starší kárající sestru obměkčí.
    Neobměkčí.
    Jestli bude jednou šišlat na své neteře či synovce, tak ho nejspíš kopnu.

  24. Tak Extempore VYŠLO – byl to nářez, jen tu květinu jsem pak dal jiné ženě k vašemu hromadnému svátku. Kdo si troufne i dneska (tedy osmého března každoročně) slavit Mezinárodní den žen?

  25. Dneska si může troufnout kdekdo, spíš bylo těžší si před listopadem troufnout neslavit. A myslím, že je lepší prokazovat ženám úctu a náklonnost každodenně, než si jedním dnem zajistit odpoustky na další rok.

  26. Už jste to sice zamluvili,myslím tím OVOZEL atp.Já mám k tomu prdopeč(prášek do pečiva),k velkému gaudiu bodrých Moravanek,se kterými si vyměňujeme recepty na každoroční dovče v letním táboře v Chotěboři.
    Když se na dítka mluví v3.os.,prý to přispívá k jejich uvědomění si sama sebe.Ale je to blbost.Dětičky daleko víc formuje širší okolí,než vlastní rodina zapřažená do výrobního procesu.Dělej co dělej,stejně z nich vyrostou puberťáci.A to jim zůstane.Vím,co dím.

  27. Já na děti mluvím většinou tak, jako když se bavím s dospělákama a mám s tím dobrou zkušenost, protože dětštinu některé děti nechápou a podezřívají dospěláky, že je tím staví do role malých blbů. Moje teta promlouvala k ročnímu dítěti navlékajícímu tkaničku do bačkůrky takto: „Máš to ale těžkou práci, jakou zvolíš technologii?“

  28. Hovoří-li maminka na své dítě uctivou laskavou mluvou, jen mu tak připravuje tvrdší náraz při kontaktu s přepracovaným personálem předškolních zařízení, či spartánštěji vychovávanými vrstevníky, přesto jsem pro. Jo, život je boj.

  29. Což o to, ty malé bezcitné bestie si stejně nakonec mluví po svém, i kdyby na ně člověk mluvil staroislandsky. Koneckonců, ty moje někdy vypadají, že se u nás jinak než staroislandsky nemluví. Maličké kotě, tehdy asi dvouleté, povídá o tři a půl roku vyššímu střevlíkovi: „Nech ji!“ Myslela samozřejmě „nech mě!“, ale protože od maminky věděla, že když ji střevlík nějak obzvlášť rafinovaně dráždí, říká mu „nech ji“, a chudinka pitomočká si to ve spravedlivém rozhořčení popletla. A to, prosím, naše čtyřčlenná rodina dá dohromady jistě tak IQ 50; nepochopitelné.

  30. Tak Olince – PAPR NAPR je náš slušný výraz pro (dámy a mravokárce prosím o odpuštění, ale patří to k sobě) pro tzv Toaletní hajzlpapír.

  31. Tak ač jsem ve slovodni zařazen do hostujících profesorů, nejsem profesor a už vůbec ne profesorka. Přesto ale jsem se trochu víc než obvykle věnoval výuce řečí i hledání informací o tomto tématu, jednak mě to baví (to se projevuje i množstvím mých námětů i komentářů tady), jednak jsme krom tří vlastních dětí vychovali i nevlastního syna, k nám se dostal v roce a půl poté, co od narození byl v děcáku. Ten má s češtinou dodnes potíže, protože on NEMÁ ŽÁDNÝ MATEŘSKÝ JAZYK. Naučil se česky vlastně dodatečně (tak jako já se dodatečně učil německy, jenže já k tomu mám základ mateřského jazyka – českého). Proto můžu porovnat vývoj dětí, které vyrůstají v rodině, s vývojem dítěte, které bylo bez rodiny první rok a půl života. V rodině je dítě od narození po celou dobu, kdy je vzhůru, obklopeno lidmi nejrůznějšího věku, kteří si normálně povídají o všem, co zrovna dělají. Dítě to poslouchá a současně vidí to, o čem se povídá, takže už mnohem dřív, než začne samo mluvit, prakticky všemu rozumí. Nejen významu jednotlivých slov, ale také tvorbě vět. Tohle všechno synovi chybí, byl obklopen batolaty stejného věku jako on, plus sestřičky, které je kvalifikovaně krmily a dvě hodiny týdně je logopedka docházela učit mluvit, takže v roce a půl uměl říct několik slov. Ale úplně promeškal to první a velice důležité vnímavé období a ten základ naposlouchané řeči dohání stále těžko. Tady bych zdůraznil, že učení někoho něčemu je mnohem méně účinné, než učení se vlastně mimochodem. Když budu dítě učit slova, málo mu jich zůstane a nebude jim rozumět. Když si s ním budu házet míčem a v zápalu hry komentovat (jé tohle mi uteklo, to bylo na levou ruku, kam se zakutálel, vlezeš pro něj? Ne? Tak tam vlezu já, jestli se vejdu, no nevejdu, zkus to ty, . . . ) naučí se za tu chvíli aktivně spoustu vět – a to je základ mateřštiny. Vůbec přitom nevadí, že sám zatím nic neříká. Bylo by hrubé podcenění jeho inteligence a jeho osobnosti, kdybych ho považoval za nechápavého, nesvéprávného a podřadného jenom proto, že toho ví a umí méně než já. Samozřejmě ho musím spoustě věcí naučit, ale neřekl bych, že jsme děti vychovávali jako nějakou vymezenou činnost, prostě jsme s dětmi žili, cestovali, vařili, četli, uklízeli, dělali nepořádek, jedli a všecko další a přitom povídali i mlčeli a děti se toho účastnily a my jsme se k nim nechovali nadřazeně. Vždy se plně účastnily rozhodování, co jak uděláme a měly plnou svobodu rozhodnutí (Tak buďto sníš tu rajskou, nebo dostaneš pár facek a pak sníš tu rajskou). Svobodný jedinec se velice brzo naučí rozeznat, jaké možnosti volby skutečně existují – bez toho, že bych mu já z titulu nadřazenosti nějaké zakázal a jiné přikázal – ale hlavně, naučí se rozeznat, co mu která přinese. Nikdy jsme děti nepřidržovali ze schodů, či v neschůdném místě. Vždycky jsme jim nabídnuli ruku a ony samy se jí chytily, když chtěly. Takže nikdy neměly snahu se vyškubnout ze sevření, naopak vždy se mohly spolehnout, že tu pomocnou ruku najdou. A tohle platí obrazně až dodnes, kdy už jsou všechny dospělé. Nikdy jsme na ně nešišlali, nemluvili zdrobněle, zkrátka jsme s nimi mluvili normálně a jsem i bez studia dětské psychologie přesvědčen, že to tak má být. Shodli jsme se v tom se ženou intuitivně a naše děti neprošly ani vzdorem tříletých ani v pubertě a všechny patřily mezi nejlepší ve třídě. Na rozdíl ode mne, já jsem vyrůstal v nesvobodě a v podceňování a dodnes jsem kverulant, učení mi sice šlo levou zadní, ale prospěch jsem měl bídný vinou snahy se ze všeho vyškubnout a vinou bídného sebehodnocení. Až v šestnácti letech jsem pochopil, že si můžu a budu svůj život určovat sám. Sice jsem svoje rodiče uzemnil výrokem, že je až s podivem, z kolika dětí se navzdory výchově stanou docela příjemní lidé, jenže jsem měl za sebou vždycky stín svých mindráků a mám ho dodnes.
    Naše děti měly od začátku výhodu výrazně lepšího sebehodnocení. Takže lépe vycházely i s učitelkami i se spolužáky. Ač premianti, nebyly šplhouni, byly schopné říct učitelce kritiku jako nikdo ve třídě, ale tak, že ta učitelka to od nich přijala.
    Takže pro k800 – až Vaše nyní pětiletá dcera bude dospělá, dejte mi vědět, jak si vedla ve škole a v životě – pro porovnání.

  32. Jiřulko, příspěvek o rozvíjení mluvy u dětí by si zasloužil zařadit do učebnic pro náctileté. Jak to vídám nechtěně kolem sebe, rodiče si s dětmi málo hrají a že by na ně při hře i mluvili, tak to jen ojediněle. Nejčastěji na děti pustí televizi či DVD a tím jejich komunikace s dětmi hasne. Přitom děti jsou to nejcennější, co v životě můžeme mít, pokud máme to štěstí. Na dítě se opravdu musí mluvit už před narozením, ono to vnímá. O to více je třeba na ně mluvit po narození, pokud nespí. V tomto období se rozvíjí jeho mozek přímo zázračně. Když se propásne tento věk, už se to opravdu nedá nikdy úplně dohonit.

  33. A já bych v komunikaci s dětmi zdůraznil hojné užívání přechodníkových tvarů; až se děti v budoucnu stanou přispěvateli Slova dne a zmršej přechodník, mohl by z toho Gabriela v pokročilejším věku ranit šlak myokardu.

  34. Pro Ji Pa: Tenhle syn je z našich dětí nejmladší a je mu 24. I on byl ze třídy nejlepší, jenže ne na ZDŠ, ale ani nemusel do zvláštní školy, měl to štěstí, že jsme pro něj našli Waldorfskou školu. Kupodivu škola vydržela soustředěný nátlak ministerstva školství, které se několikrát ročně snažilo školu zrušit, když se probralo ze svého zaváhání, že takovou experimentální školu povolilo. Ač mělo ze zákona povinnost škole zajistit budovu a její provozuschopnost, nikdy to za tu dobu neudělalo a škola se někdy i dvakrát ročně stěhovala jinam, ředitelka vždy našla nové působiště a pomocí rodičů se vymalovalo, vybavilo, převozilo a z ministerstva přišla komis a konstatovala třeba, no vždyť tu není tělocvična, zákaz! Že je ve třídě nejvýše šest dětí a ještě postižených a ani normálně cvičit nemůžou a všechny hodiny obsahují pohybovou složku, takže tělocvičnu vůbec nevyužijí ? A že dvakrát týdně chodí plavat? Ze zákona musíte mít tělocvičnu! Ministerstvo pro vás žádnou budovu nemá, takže zákon plnit nemusí, ale škola musí. Takže i my rodiče jsme chodili přesvědčovat úředníky, to všechno v době rozvinuté posametové demokracie.
    Ale hlavně STÁLE JE U NÁS PŘÍLIŠ MNOHO DĚTÍ V KOJENECKÝCH ÚSTAVECH A DĚTSKÝCH DOMOVECH, PROTOŽE NAŠI LEGISLATIVU A ÚŘADY STÁLE OVLÁDÁ PŘESVĚDČENÍ, ŽE OPUŠTĚNÉ DĚTI A ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ JE NEJLÍP ZAVŘÍT DO ÚSTAVU.
    Viz třeba http://www.fod.cz
    Obecně je šířen blud, že děti do náhradní rodinné péče prakticky nejsou, čeká se na ně mnoho let a je třeba dát úplatek. Při plném vědomí vlastní zkušenosti tvrdím pravý opak. Dětí je k dispozici hodně, ale úředníci, kteří pro ně mají aktivně vyhledávat náhradní rodiny, to nedělají, protože by jim to přidělávalo práci. Navíc ty děti nikdy neviděli a nezajímá je to. Když jsme s úřadem začli bojovat, byl duben, do listopadu jen řehtal šiml, údajně nás prověřovali, ale jen to leželo v šuplíku, než se sešla nějaká komis a za další dva měsíce další a pak termín v manželské poradně, kde nám dali vyplnit zcela nesmyslné dotazníky a testy, pak než je vyhodnotili. Když nám konečně dovolili se podívat do děcáku, bylo tam šest dětí ihned k převzetí, jenže je údajně nikdo nechtěl. Ne pane, sem se nikdo nesmí přijít podívat, pokud není úřadem schválen. Přitom naše schvalování a prověřování zabralo čistého času asi tři hodiny a dalo by se zvládnout za jedno odpoledne. Ne, my jsme nečekali na dítě, až se konečně nějaké vyskytne, to dítě čekalo přes půl roku zbytečně, než dořehtá šiml. A vlastně tenhle kluk rok a půl, protože byl od narození právně volný.

  35. Pro Ji Pa: celé dětství jsme s ním chodili k dětským psychologům, ale vůbec neznáme jeho anamnézu ani rodiče, matka údajně byla alkoholička a otec je neznámý úplně. Jak to bylo před porodem, neví nikdo a po porodu se o něj nezajímala. V tom roce a půl mu psycholog odhadoval IQ mezi 60 a 80, ale podle všeho to bylo hlavně nedostatkem podnětů k rozvoji myšlení. Psychologové místy mluvili až o téměř pásmu duševní poruchy, což jsme využili, aby dostal modrou na hlavu, ještě mu hrozila povinná vojna. Ale díky nesmírné trpělivosti jeho sourozenců, kteří ho střídavě i společně učili a dodneska ho všichni učíme, takže když pak šel na učňák a začal být prvně klasicky známkován, dotáhnul to za dva roky na samé jedničky. Manuálně je velmi zručný a k mojí závisti velmi výtvarně nadaný. Ale stále mluví česky jen o málo líp, než já anglicky.

  36. jeskynaku, vůbec se tím netrapte, mluvte na něj úplně normálně, jako na každého jiného kamaráda, vůbec mu nedávejte najevo, že je mladší, datum narození není ani zásluha, ani neštěstí. Vysvětlujte mu, co je třeba, ukazujte mu svět, chod´te s ním na procházky a výlety do neznámých míst a povídejte si o tom, co vidíte. Dvouleté dítě je už velmi příjemný a zvídavý společník. A velmi brzo se přizpůsobí i způsobu mluvení, který si zavedete. A velmi brzo se i vy sám od něj mnohé naučíte. Model „starší učí mladšího“ není jediný, ač si to mnozí myslí.
    Moc krásně to vystihuje písnička „Teach Your Children“ skupiny „Crosby, Stills, Nash and Young“. Pokud umíte anglicky, přečtěte si o ní třeba na:
    http://www.songfacts.com/detail.php?id=3274
    a s textem v ruce si ji poslechněte. Pokud anglicky neumíte, tak tahle písnička stojí za to se anglicky naučit. Lépe řečeno, ona vás to naučí sama a nenásilně, takhle jsem se naučil angličtinu já, poslouchal jsem nádherné písničky a prostě se mi vryly do paměti, aniž bych se nějak bifloval slovíčka nebo pravidla pravopisu.

  37. Jiřulko, máte pravdu, chodím s dcerou na procházky i na nákupy nebo krmit kachny a povídáme a zpíváme a je to bezva. Myslím, že se nám to líbí oběma. A i když taky odsuzuju šišlání na malé děti, nedá mi, abych neuvedl dva geniální texty pana Suchého. První je známá píseň Šišlala, která má uvedenou vadu řeči přímo v názvu, ta druhá je téměř neznámá o slečně Adelajdě, která má dva zuby, má dva byty, v jednom pije brandy v druhým tlivovity.

  38. Ty písničky znám, tohle šišlání ale není dětština, ale vada výslovnosti dospělého člověka. Vadu výslovnosti mají i známé osobnosti, které se mediálně projevují. Jako příklad bych uvedl třeba mojeho kamaráda Fumase, který navzdory tomu je frontmanem velmi populární kapely Původní Bureš
    http://puvodnibures.wz.cz/

  39. A dneska U Kaštanu Jan Burian, jako každý první čtvrtek v měsíci. A v pátek Pod Viktorkou mini Extempore. A včera Extempore ve Vagonu – Šklíbo, bacil?

  40. Kamaráda Fumase neznám, jeden původní Bureš u nás kdysi prodával v konsumu, byl proplešlý a kulaťoučký a připomínal mi portrét pana Načeradce. A k vadně vyslovujícím bych přidal ještě Honzu Vyčítala a Ladislava Vodičku in memoriam. A zdravím Honzu Buriana, kterého znám ještě z hradeckých kolejí v sedmdesátých letech.

  41. Já tak mluvím na naši Lucinku, což je 30kilový kříženec čuvače. Tak nevím, jestli jsem jí tím nenarušila duševní vývoj, neb je to prevít mazaná a rozmazlená. „Pocem,šišinko, maminka dá piškůtek!“ a ta potvora snad umí i číst, aspoň myšlenky, páč už je tu a šťouchá do mě, tak musím pro piškot.

  42. A po takovinkatém pěkňoučkém osloveníčku a obdarováníčku se slušínkuje řeknoutcovat: Děkujíčkuju!
    Leč čeština není jediný jazyk používají zdrobnělinky, to Děkujíčkuju! je podle portugalštiny – viz Jan Burian a jeho knížečka z Portugalstíčka.

  43. No ono mi ale ani nešlo o zdrobnilenečky, ale o dělání dojmu, žeje mluvčí blb, či méněcen, či činí méněcence ze svojí ratelostě, mluvíce o sobě i o nebohém dítěti jako o osobách sice blízkých, leč jiných, než o sobě samých. Napadá mě, jak by asi působilo na útočníka lupiče, kdybych jsa právě obírán o peněženku (lupič nemůže tušit, že v ní není měna žádná, zejména ne peníze), naň promlouval:
    „No jen klid, Jiřulka mu dá po hubě.“

  44. Tak se se smíšenými pocity chlubím, že jsem se právě stal již dvojnásobným dědkem (a děsím, jak mi léta nestojí).
    Ale ta první vnučka je klasická ukázka, jak jsem ve vlastní rodině neuspěl se svou metodou. Jedna moje dcera, tedy moje první dcera, ač sama jako dítě nikdy neříkala: „Editka má hlad“ a ač je již téměř doktorandsky vzdělána, podlehla vzorům okolí a užívala dětštinu. Tak jsem si tuhle sedav ke stolu s talířem polévky, kde již seděla jíce (jedši, či jedouc – jenže nikam nejela) polévku, moje dvaapůlroční vnučka, musel udělat místo na talíř odsunutím několika obrázků a ptav se (či ptavši se, ptáci se, no nějcí ptáci poskakovali venku za oknem pějíce), kdo obrázky kreslil, dostalo se mi odpovědi od vnučky: „To kreslila Štěpánka.“ „To jsi nekreslila ty?“ Nicméně i můj vliv se projevil, ona na to „To jsem malovala já, Štěpánka!“ A já Hrdý Bylžes vytrval a dál jsem s vnučkou pojídajíc polévku konverzoval, jak já, děda, jím polévku a ty Štěpánko máš už dopapáno (vida opět zdrobnělinky, správně máš už dojíno či dojedíno) a maminka si teprve nalila polévku, protože se zdržela foukajíce tvojí polévku, aby si Štěpánka nespálila zobák a ty taky ne.

  45. Nezřízené gratulace a ovace!!! Pambu miminko požehnej a chraň před vašimi přechodníky a jinými životními pohromami. Věra (babča v naději).

  46. Ňuňuňu a ťuťuťu netřeba překládat, to je mezinárodní podobně jako robot. A Jitka Molavcová zpívala kdysi vtipnou píseň Ťuťu a ňuňu. Jinak zdravím všechny stávající i budoucí dědečky a babičky a přeju vnoučatům, aby si prarodiče pořádně užila.

  47. Dospělština

    Všichni určitě viděli typický výjev, mamina s tak asi dvou až tříletým svištěm přijdou ke schodišti a mamina už s předstihem pevně uchopí paži svého potomka, aby ho při stoupání po schodech nenapadlo upadnout. Dětičko se škube a tím pevněji ho dospělá a opatrná opatrující osoba drží, a tím intenzivněji se vzdorující nerozumné mládě snaží vyprostit a stále opakuje: „Andik sám !“, „Andik nechce, aby ho maminka držela !“

    Zákon zachování výchovy pak způsobí, že až se Andík rozmnoží, nevyvratitelně mluví o sobě a o své ratolesti tak, jako kdyby oba byli někdo jiný: „Tatínek dá Věrunce čepičku, aby Věrunka mohla jít s tatínkem na hřišťátko.“

    Věrunka na to zarputile opakuje: „Ája nechce na hjišťátko, Ája nechce, aby jí tatínek dával čepičku, Ája si dá čepičku SAMA !“. Marně. Násilím je jí čepička nasazena, ale vzápětí letí obě do kouta, majitelka čepičky později, ale natolik včas, aby unikla ruce svého milujícího předka, který si v tu chvíli skoro není jist svojí láskou ke tvorečkovi, který ale v koutě nemá kam uniknout. Mrně je vyvlečeno na hřiště, kde dupe ostatním dětičkům na sice nepovedené, ale jejich vlastní hromádky, které ani náznakem nepřipomínají bábovičku nikomu jinému, než jejímu tvůrci. Výkonný umělec je ale skálopevně přesvědčen, že právě tohle už byl mistrovský extrakousek a tím víc řve na kazisvětici. Její tatík už asi čtvrt hodiny markýruje hovor se šéfem a usilovně se tváří jako že se ho vřava na hřišti nijak přímo netýká, protože on tu kazisvětici nezná.

    Ale jeden zoufalý tvůrce si přivolá na pomoc staršího sourozence. Starší kluk si svého mladšího blízkého příbuzného dosud tak okatě nevšímal, že bylo jasné, koho přesně si předsevzal si nevšímat. Jenže oprávněná stížnost jeho mladšího sourozence mu dává legální možnost té holce v čepici vykonat násilí a ještě za to být pochválen. Než však je schopen násilí realizovat, oběť, no vlastně dosud to oběť není, přesto však obě entity oběti letí, jako kdyby tu ránu stihnul dát, čepička jinam, tělo jinam. Čepice splihle a tiše leží a její nedobrovolná majitelka řve: „Tatí, ten vejkej kjuk Áju pjaštil !“

    V tom momentě už najednou otec všechno viděl nejlíp a řve na matronu, pod jejímiž kyprými tvary se kluk ztrácí. Kluk tím pádem sotva stihne říct obvyklou floskuli: „Mamí, já sem na ní ani nešáh, vona sletěla sama.“ Není to třeba, protože na pánovu pánovitou jízlivost: „Paninko, laskavě se naučte číst, na brance je černý na bílým, že tohle je hřiště pro děti do pěti let, tak s tím harantem vypadněte, když tu nesmí bejt !“, reaguje hora sádla s úsměvem: „No, panáčku, už jsem se chtěla zeptat, jaktože vy tady jste, když sem nesmíte, ale jak jste promluvil, tak se ukázalo, že váš rozum ustrnul na mentální úrovni dvouletého dítěte, tak si tady pěkně hrej, ale potišejš.“

    Dvouletý zploditel tříleté dcery s hrůzou zjistí, že se proti němu formuje roj kredencí, popadne tělo a dává se na ústup. Jedna kredenc zdvihne čepičku: „Chlapečku, není to tvoje čepička ?“ Druhá kredenc na to: „Ne, to je tý chlapečkovy starší sestřičky.“

    Ája si podávanou čepici nasadí přes obličej, takže nemůže nic vidět, přesto však kličkuje tak zdatně, že jí otec sotva stihne dostihnout těsně předtím, než se jí podaří vlítnout na ulici pod rozjetou tramvaj.
    8.10.2010

  48. SO how do you know if you are dealing with anxiety or not. The ability to use the Brainetics program in either an individual or group setting means that this program can be used by children that work best independent or in a group setting. Unemployment, welfare and other various government funds cannot be included within this amount.

  49. Sice to nepatří do dětštiny, ale do její odnože takzvané nácťáčtiny, nebo jsem včera zaslechl jednoho výrostka an říká kamarádovi: To se mně stává mezi hodněma lidma

  50. Po cca hodinovém výživném profesionálním výcviku naší australské ovčandy bylo konstatováno, že je chytrá, ale paličatá a povely jí moc neříkají. Lehce zkroušena jsem pravila „Vali, udělej hačí a pápá, dem domu!“ a Valinka k mému překvapení opravdu sedla a zamávala packou. My máme pejsštinu- heč!

  51. Kam na ty exotický čokly chodíte? My měli akorát podzvičinského jezevčíka. Měl tu výhodu, že jsem se kvůli němu nemuseli učit australsky.

  52. Ze snahy o snobskou exotiku jsem podezírána neprávem, Lůca byla zcela plebejského původu, matka byla sice urozená cizinka (tatranský čuvač s papírama), ale otec blíže nezjištěný zákazník kunratického autoservisu (resp. jeho páníček byl zákazníkem). Valinka je původem z Bazoše (a Benešova) a v té době jedna z mála dostupných štěňátek (kromě údajně velice roztomilých kříženců vlčáka s jezevčíkem a prcků typu čivava a jork)). Koneckonců nejasný původ měla i Naše paní Božena Němcová, které byla Lucinka dost podobná, ale jen exteriérem (byla kastrovaná). Ale jistou formou dětštiny – štěněčiny s Vali mluvím: maminka dá pejsánkovi šatičky a deme pápá. Jak je to australsky nevím, na aborigince nemám žádný kontakt, aussie byly vyšlechtěny v USA, ale tam patlaj všelijak, podle čtvrti – kolikrát jim není rozumět slovo (aspoň podle filmů a písniček, nikdy jsem tam nebyla a už ani nebudu).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *