Nejsem asi jediným držitelem třídní důtky na SlovuDne. Možná, že jsou mezi námi i nositelé důtky ředitelské. Dnešní úkol je vyřešit historickou záhadu: proč zrušilo ministerstvo školství rákosku a místo ní vybavilo sadistické pedagogy virtuálními důtkami?
Co je český – to je hezký
Mohu ujistit ctěné kolegy, že nejsadističtější pedagogové jsou právě ti nedůtkliví…
prosím o upřesnění autora. jedná se opravdu o nástroj na šlehání, nebo se jedná a o minidudy? děkuji za upřesňující vyjasněnění. musím v tom mít totiž jasno, aby se mé myšlenkové proudy mohly ubírat kýženým směrem. děkuji. s úctou S.H.
Vážený Same Hawkinsi, nechci šťourat do gramatiky, ale pokud by se jednalo o miniaturní hudební nástroj, byly by to DŮDKY … :O)
díky za upřesnění Vážená. s lítostí tak musím přiznat, že mé myšlenky se bohužel neubíraly kýženým směrem.
Zažil jsem rákosku, ukazovátko s nímž nám velebný pán na gymnasiu vtloukal víru spíš do rukou než do hlavy a musím přiznat, že raději jsem držel, než abych dostal důtku. Ta se bez papíru neobešla a co je psáno to je dáno. Takže bych raději hlasoval za ty rákosníky než za nedůtklivé důtkaře, ti byli křiví a neuměli si to vyřítit přímo z očí do očí.
Na dnesni zkazenou mladez uz nepusobej tyhle „psychicky tresty“ , ty by se musely rezat, a to je dnes, bohudik ze to. zakazane…
Shit! Zase prepis, to posledni ze melo bejt za
Milý Same H., jen kyžte směle do směru, důtky, tedy karabáč, před (jak by řekl přítel Krojc) lingvistickým zkoruptěním byly opravdu dudky.
A já jsem si představoval, že důtky jsou výchovný nástroj pro duté hlavy.
děkuji Gabrieli, již kyžu a budu kydat dál …………..
budu KÝŽIT ! A až se dokýžíme, dokážeme, že dokážeme nepřekážet a vykážeme, že vyká ženě každý nezkažený žák.
Slovo klasika : “ Řezat tu havěť, nikoho nešetřit!“
Se slovesem kýžiti jsem se poprvé setkal, když ho spolužák použil v české kompozici při líčení poválečné atmosféry v roce 1946 ve vazbě „…konečně přišla kýžená svoboda…“. Panu profesorovi se to příliš nezdálo a tak chodil po opravě mezi lavicemi po třídě a dotazovval se jednotlivých žáků „Od kolika do kolika kýžíte?“ Přitom se nestkal s přílišným porozuměním, až jedna dívka po zadané otázce se začervenala a pan profesor to okomentoval „vy v tom zase vidíte něco košilatého“.
Jiříku, nechci do toho kecat, ale jaká asi je svoboda ve vazbě?
já Vám vážený J.P. odpovím. ………. je v nedohlednu 🙂
Jiříku, pokud jste se setkal s vazbou …kýžená svoboda…, pak to nebylo setkání se slovesem, leč s přídavným jménem
Pokud mohu zasáhnout do diskuse Jirků a Jiříků, tak bych chtěl Jirku upozornit, že je asi chybné psát email ve formátu xxxx.@xxxx.cz, tedy tečka a zavináč za sebou 🙂
A hlavně se jednalo o vazbu větnou, nikoliv o vazbu fyzickou (tedy zadržení podezřelé osoby ve vazební cele). Tuhle jsem při příležitosti Magorova ocenění četl, že si za vlády velké strany dokázal udržet svobodný způsob života, za což si vysloužil zhruba osm let vězení. Magore, zdravím Tě a taky Ti gratuluji. Jen se mi zdá, že těch osm let vězení nijak moc svobodných nebylo. Naše rodina s trochou opatrnosti přežila vládu velké strany bez vězení a bez podpisu spolupráce. Když k nám domů přišel jakýsi pracovník a snažil se moji ženu přimět ke spolupráci při sledování některých sousedů, měla sice moje žena instrukce od Petra Cibulky, jak se při tom chovat, ale zvolila jinou taktiku. Vzala si do náručí naši zhruba půlroční dceru, a ta, jakoby to měli domluvené, celou dobu návštěvy řvala. Na všechno odpovídala: Počejte chvíli, já ji utiším, vy běžte trochu stranou, aby Vás neviděla, víte já skoro ven nechodím. Ne, já nevím, jestli nějaké auto k panu … jezdí, počkejte, já už budu muset kojit, a začala kojit, jak se pán cokoliv pokusil říci, dcera hned zas přestala ssát a rozeřvala se. Po půlhodině to pán vzdal a odešel a už nepřišel.
Sice jsme nebyli okázale známí, ale vždycky jsme měli k poslouchání krásnou a oficiálně naprosto neobstaratelnou hudbu a ke čtení nevydané knížky – v samizdatu. To se šířilo vyměňováním a kopírováním a naprostá většina lidí k tomu neměla přístup, ti pak museli číst Kozáka a jiná oficiálně vydávaná veledíla a poslouchat dechovku a Kaťáky a Holky z naší školky. Tedy ono jim to zjevně nevadilo. Protože kdo chtěl, cestu k neoficiální kultuře si našel. A přátele.
Ať tak nebo onak, adjektivum kýžený uvozuje stav, jaký člověk pociťuje v kyžnu nebo za trvajícího kyžna.. Kyžno, jak je známo nejen ortodoxním militantním (t.j. tisícinotantním) kýžníkům, se dostavuje jako ekvivalent orgasmu, npř. provedením dvacetibodového strku.Myslím v kulečníku.
Pro Jiřího Pallase:
Som neni počítačový expert, tak nevím, zda tečka před zavináčem je chyba čili nic. Na svoji obhajobu uvádím, že jsem psal na jiném než svém počítači, že jsem od puberty krátkozraký a ta tečka je prostě překlep, který jsem učinil zcela neúmyslně. A navíc ji mám opravdu rád. Krleš, krleš, krleš!
Pro Jirku: vzhledem k dobrému vztahu k tečkám se tečka promíjí.
…… dále pak můžeme zmínit kižmoně (Ovibos moschatus, třída: savci, řád: sudokopytníci) a kižmo neboli mošus. mošus je sto vyvolávat u Dam pocity ekvivalentní dvacetibodovému strku.
Jiřulko, jenom malou technickou poznámku, samizdaty se samozřejmě nekopírovaly, kopírky byly přísně střeženy, ale přepisovaly se na stroji, jeden přepis 10 nových výtisků. A muselo se do toho stroje secsakramecky mlátit, aby i ta desátá kopie byla trochu čitelná.
Tedy kopírovala se muzika, k tomu jsem měl doma velmi kvalitní gramofon, takže se nikdo nebál ke mně vzácná alba přinést. A dva magnetofony SONY TC… Co se týká kopírování tiskovin, občas se nám podařilo bez evidence dělat kopie na světlotisku – originály musely být na pauzáku tuší, nebo psané na stroji s karbonovým papírem zezadu, když se měl opravit překlep, musel se vygumovat z obou stran, takhle jsme udělali třeba textovou přílohu LARVY. Na našem psacím stroji datlovala moje tchýně samizdaty až v patnácti průklepech, při čtení se musela stránka podkládat bílým papírem, aby ten tenoučký průklepák odstínil od dalších stránek. Ale občas i na xerox se nám podařilo při kopírování rozsáhlejších oficiálních prací podstrčit i pár aktuálních stránek soukromě, to se pak říkalo, že se zašprajcoval papír a muselo se opakovat, takže při třeba 67 stranách ukazovalo počítadlo 74, což bylo celkem věrohodné, protože se papír skutečně občas šprajcoval. Další metoda byla zvětšovat přefocené dokumenty na tzv. „dokument“ fotograficý papír, což jsme taky hojně používali.
http://www.volny.cz/xjm/larva
A další metoda, anglické texty z obalů LP jsem opisoval ručně, nic jiného jsem nestihnul, než se album nahrálo a ten, kdo ho přinesl, ihned poté odešel.
Velice mne potěšilo, že jsem do naší diskuse vnesl vzruch ať už tou „vazbou“, nebo i „kýžením“. Široký zájem nám přinesl vysvětlení, prožitky a poznatky ze života. Jen na okraj já jsem ve vazbě nikdy nebyl, ale můj poručník (přišel jsem o rodiče) žel byl odsouzen na 5 let a již se z Mírova v 60. roce nevrátil.
Pan Sam Howkins zaměňuje písmenka, „k“ není „p“ a Ovibos moschatus je pižmoň. Slyšel jsem o úspěšné podnikatelce, která na otázku jak se jí podařilo dosáhnout toho úspěchu odpověděla, že začínala od píky a záměna „k“ dala jasnou odpověď.
A já blbec vzal kižmoně vážně, inu jsem technik a ne přírodovědec. Same, 1 – 0.
ani nevíte Jiřulko, jak jste mě potěšil. má snaha nepřišla vniveč 🙂