Florencie

Absenci na SlovuDne omlouvám návštěvou Florencie. Kouzelné město prosím nezaměňovat s autobusovým nádražím Florenc v Praze (na Florenci). O Čecha ve Florencii tam touto dobou nezavadíte, a tak jsou jazykové buňky stimulovány pouze chudou zásobou italštiny. Tip na cesty: dárek se italsky řekne regál. Se znalostí tohoto faktu se vyhnete diskuzi o tom, že nechcete cetku z regálu, ale stačí vám ta co leží na pultě.

Poznámka: podvojné účetnictví se ve Florencii používalo již v době temna 🙂

14 odpovědí na “Florencie”

  1. v době temna se kromě účetnictví velice rozšířili potemníci a lilek potměchuť. O Čechy se jistěji zavadí v Česku (kromě Karlových Varů).

  2. Bobule potměchuti zavěšené na krku se i v době temna nosily jako amulet a talisman. Potměchuť pod polštářem dává prý zapomenout na nešťastnou lásku. Jako čarodějný prostředek pomsty se pokládaly její stonky před dveře nepřátel. Jukněte občas pod rohožku.
    Okouzlil mě slovenský botanický název L’ul’ok sladkohorký.

  3. Za minulého režimu k nám nejezdil nikdo z Florencie: poloprázdné regály bylo vidět v každém obchodě a nedostatkové zboží vůbec vidět nebylo, to bývalo v lepším případě pod pultem. Teď jsem se někde dočetl, že mladí Italové jezdí na školní výlety do Prahy a dárky si kradou v obchůdcích. Berou to jako adrenalinovou zábavu a nečekají na šero či temno, kradou za bílého dne. Nu a v době kolem tzv. temna k nám zajížděli Švédové. Ti si brali umělecké skvosty ssebou do Švédska jako válečnou kořist. Jejich výpady nějaký historik zdůvodnil globálním ochlazováním, takže nájezdy mladých Italů se dají zdůvodnit globálním oteplováním. Zato majitelům obchůdků je horko pořád.

  4. Florencie je město, kde je stále se na co dívat a spoustu historických a uměleckých záležitostí v něm obdivovat. A co pohled na město z návrší za řekou? Ten také není k zahození. Ale vrcholem, který mi připomene Florencii, je Florentinský pochod, který skladatel a kapelník Fučík jako vzpomínku na toto město složil. Když uslyším zahrát nástup k Florentinskému pochodu, poskočím si, až mi lupne v kříži.

  5. Dárek se italsky řekne regalo – neplést s rogalem!
    Z italských dárků mám ovšem nejraději Baci (pusinky), ty čokoládové!

  6. U nás si baci baci nesplete s pusinkou ani úplně malé dítě! Kdyby mi ňákej Taliján chtěl dělat baci baci pod jakoukoli záminkou, sešikujeme se se Šiklovou v jeden šik a bacio nebacio, i kdyby byl čistokrevnej bača!

  7. Ad Jožin – za minulého režimu k nám kromě státních delegací nejezdil nikdo, odnikud. Ani ten, co by chtěl, nemoh. Asi aby neviděl ty prázdné regály. I když pozoruhodného tu bylo jistě víc, počínaje zříceninami hned od hranic.

  8. Chceš-li poznat Itálii, poznat musíš Florencii. Tam kde teče řeka Arno, v Toskánsku kulturní sen, byl zde ražen zlatý florén.

  9. Na březích řeky Arno bývá v létě parno. Když je velkej hic, z umění nemám nic. Signoria, David, duchovno – to vše je mi lhostejno.

  10. Florencie, tu mám taky moc ráda. Byla jsem tam dvakrát, prolezla jsem, co se dalo. Obchody ne, to mě nebaví. Je tam krásně, líbí se mi tam. A teď lezu po kopcích u nás, taky paráda. I u nás je krásně, líbí se mi tu čím dál, tím víc. Zdravím slovodníky.

  11. Zdravím Jiřinku! V tomhle počasí lozit po kopcích je jen pro silné povahy, máte můj sklon hluboký, my s Lůcou capeme v loužích jen u nás na Letné. Ale ve Stromovce kvetou rhododendrony a azalky a to je taky nesmírná krása. A ta proláklina, o které se referuje, jako by propadla půlka Stromovky, zdaleka není tak hrozná, jak senzacechtivá media hlásají, přehánějí zcela tradičně.

  12. Věrušce: Jsem v horách Lužických, nejsou až tak vysoké. Ale v mém věku to je někdy hrdinství, chi chi. V sobotu bylo nádherné počasí, byla jsem na Bezdězu a Housce, tajemném to hradu. Fotím, fotím, fotím. Taky jsem chodila s Lůcou – jmenovala se Lucinda. 1. března mě opustila, pohroma to byla veliká. Moc pozdravů.

  13. Ale Jiřinko, to je mi líto, chtěla jsem ji pozdravovat, a tumáš, čerte… Hrad Houska je (snad) taky někde u Kokořína, je tam víska nebo hospoda Peklo (jsou to pozasuté vzpomínky na temnou trampskou minulost). O fotbale vím pramálo, od dětství jsem se ho takřka štítila (pánové, co chodí na fotbal, nám očurávali dům i dětské hřiště, tehdy se při fotbale roznášelo pivo ve voskovaných kelímcích v drátěných košících asi po 10, tak nebylo divu, že pak..), fanoušci pro mě dlouho byli přiopilí chudozubí uřvaní staříci – kde ty idylické časy jsou… Mým fotbalovým slabikářem byl až Poláček – Muži v ofsajdu – co myslíte, jak to napsal původně? Takhle foneticky? Má někdo první vydání?

  14. Upřímnou (opravdu upřímnou) soustrast Jiřinko. Sdílím s Vámi Vaši bolest, považuji psího miláčka téměř za člena rodiny. S naší „vyčůranou“ jezevčicí jsem se loučila velice těžce. Je to už pár let, ale i když o ní teď s odstupem času píšu, mám slzy v očích. Bylo jí šestnáct let, hrála na nás starobu, ale když jsme ji vzali na zahradu v domnění, že už toho tolik nenaběhá (po předchozích zkušenostech), svou (sousedovu) slepici si vždycky nahnala do kouta. Potom jsme pokaždé s omluvou nastoupili před hospodáře a rovnali újmu. Soused junior nás vždy žádal, jestli by nemohla naše Asta – příhodné jméno pro jezevčíka 🙂 – zakousnout nějaký mladší kus, že se ta slepice na paprice nedá užvýkat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *