Neví prosím někdo, proč máme hovězí hrudí a nemáme plecí, kýtí, svíčkoví, kližčí, žebří a pajšlí čili dršťčí?
… ptá se Jaroslav Pavelka
19 odpovědí na “Hovězí hrudí”
„Plecí“ máme. Je to přídavné jméno ukazující na souvislost s plením, tj. s odstraňováním nějakých zelených lupenů ze záhonku jiných zelených lupenů. Akorát jsem jakožto Homo Urbanensis (člověk městský) nikdy nepochopil, jak se ty nežádoucí lupeny rozeznají od těch žádoucích.
Budu neustále opakovat, drahý Jožine, znal jsem kdysi jednu, která když vypnula hrudí, tak docházelo k zajímavému energetickému úkazu. Pánové vůkol se rozářili. Nejednomu i moudívláček opět popojel. O strdí rači mluvit nebudu…
Veselé krizování….
Tak o tom uvažuju, a vychází mi, že hovězí hrudí neexistuje, jen hovězí žebro na vaření – na polívku a do rajské. Hrudí je telecí, na zadělání nebo k podnadití (i když se nádivka nedává pod, ale do). Vepřové paždí se seká do jitrnic. Trampské osrdí se zas poklusem vrací do podbrdí, jak vám každý potvrdí. Nebo Podbrdí?
A na vypínání máme hrudní svalstvo a (nebo) vypinač. Při přílišném vypínání bacha na knoflíky, aby bylo lze zpět zapnout. Nelze-li, je dobré mít poruce spínací sichrhajcku.
Biblí nebiblí, česnekomilům se nadýmá i osrdí, kdo s nimi bydlí, potvrdí, – je lež, že nesmrdí. P.S. Dáma si stěžuje u lékaře na flatulenci – víte, pane doktore, ono to sice nezapáchá, ani to není slyšet, ale je to tak žinantní… No chápu, taky máte prášky, a za týden nashledanou! po týdnu: „Doktore, co jste mi to dal, to je strašnej smrad!“ „Dobře, dutiny máme zaléčené,tak tady máte doporučení na ušní.“
Mám ten pocit,že pajšl jsou vnitřnosti obecně( ne jen žaludek), o dršťkách se netřeba dál zmiňovat, neb pochází ze žaludku( strašná práce to proprat a odkyselit), ale když člověk dostane drš(ť)kovou, tak to občas nemusí být špatné.,
Oldřichu, mám týž pocit. Za mlada mi pajšl splýval s plícemi (pajšl na smetaně). Pak jsem ale bezcharakterně (pod vlivem většinového jazykového úzu) opustil plíčky a podlehl diktátu militantních židobolševicko – nacionalistických jazykových hord, násilně prosazujících žaludek. Jsem šasten, že mé niterné přesvědčení není jen chimérou stárnoucího hnidopicha, ale reálnou entitou, žijící v českém jazykovém diskursu
Budu neustále opakovat, není nutno zoufat, drahý Jožine, emajlů rozmanitých barev a substancí je vůkol dost, by vám posunuly váš kurz ne zrovna optimálním směrem. A nemusíte ani šlapat. Jsou prostě i matérie, které na jednoho padnou znenadání samy, a ani nemusíte píchat hnídy a rázem jste v éře Chim a drahá En ti to pak jak se patří ošastní…
Veselé krizování, bude líp…
Jene, ve vší počestnosti podotýkám, že hnídy nepíchám, jelikož obvykle zkouším problémy řešit vší silou. Vši sice mají relativně velkou sílu, bohužel absolutně to na řešení problémů málokdy stačí, tak budu nyní i popichovat: není náhodou ošastní ošajsl?
Jaroslave, průkopníci potřebovali holínky, na boso to nebylo ono, to dá rozum. Když se diskurz přiostřil, pak ten, kdo měl na hlavě přilbu, měl též jistou výhodu. Z ostatních ochranných pomůcek v rušných debatách si jen nejsem jistý s používáním ucpávek do uší, i když se z výsledků debat zdá, že bývají nezřídka používány i v debatách ve sdělovacích prostředcích. Poznám to podle toho, že jedna strana mluví o voze a druhá o koze.
„Plecí“ máme. Je to přídavné jméno ukazující na souvislost s plením, tj. s odstraňováním nějakých zelených lupenů ze záhonku jiných zelených lupenů. Akorát jsem jakožto Homo Urbanensis (člověk městský) nikdy nepochopil, jak se ty nežádoucí lupeny rozeznají od těch žádoucích.
Proč? Protože žijeme v zemi, která strdím, hrudím i moudím oplývá.
Hrudí máme proto, abychom mohli hruď vypínat. Pokoušel jsem se vypnout pajšl a málem jsem se zadusil.
Budu neustále opakovat, drahý Jožine, znal jsem kdysi jednu, která když vypnula hrudí, tak docházelo k zajímavému energetickému úkazu. Pánové vůkol se rozářili. Nejednomu i moudívláček opět popojel. O strdí rači mluvit nebudu…
Veselé krizování….
Tak o tom uvažuju, a vychází mi, že hovězí hrudí neexistuje, jen hovězí žebro na vaření – na polívku a do rajské. Hrudí je telecí, na zadělání nebo k podnadití (i když se nádivka nedává pod, ale do). Vepřové paždí se seká do jitrnic. Trampské osrdí se zas poklusem vrací do podbrdí, jak vám každý potvrdí. Nebo Podbrdí?
A na vypínání máme hrudní svalstvo a (nebo) vypinač. Při přílišném vypínání bacha na knoflíky, aby bylo lze zpět zapnout. Nelze-li, je dobré mít poruce spínací sichrhajcku.
Kdo má dobré osrdí, tomu česnek nesmrdí, to je psáno už v Kralické Biblí.
Biblí nebiblí, česnekomilům se nadýmá i osrdí, kdo s nimi bydlí, potvrdí, – je lež, že nesmrdí. P.S. Dáma si stěžuje u lékaře na flatulenci – víte, pane doktore, ono to sice nezapáchá, ani to není slyšet, ale je to tak žinantní… No chápu, taky máte prášky, a za týden nashledanou! po týdnu: „Doktore, co jste mi to dal, to je strašnej smrad!“ „Dobře, dutiny máme zaléčené,tak tady máte doporučení na ušní.“
S tím plením je to jednoduchý. Vytrháš všechno a co vyroste znova, je plevel….:-)
K tomu, kdo jí cibuli, nechodí doktor. K tomu, kdo jí česnek, nechodí nikdo….
Pozor pajšl se vypnout moc nedá, není to hrudˇ.
Mám ten pocit,že pajšl jsou vnitřnosti obecně( ne jen žaludek), o dršťkách se netřeba dál zmiňovat, neb pochází ze žaludku( strašná práce to proprat a odkyselit), ale když člověk dostane drš(ť)kovou, tak to občas nemusí být špatné.,
Oldřichu, mám týž pocit. Za mlada mi pajšl splýval s plícemi (pajšl na smetaně). Pak jsem ale bezcharakterně (pod vlivem většinového jazykového úzu) opustil plíčky a podlehl diktátu militantních židobolševicko – nacionalistických jazykových hord, násilně prosazujících žaludek. Jsem šasten, že mé niterné přesvědčení není jen chimérou stárnoucího hnidopicha, ale reálnou entitou, žijící v českém jazykovém diskursu
Jaroslave, já se v těch cizích slovech moc navyznám. Pokud bych chtěl vstoupit do diskurzu, musel bych do něho šlápnout?
Budu neustále opakovat, není nutno zoufat, drahý Jožine, emajlů rozmanitých barev a substancí je vůkol dost, by vám posunuly váš kurz ne zrovna optimálním směrem. A nemusíte ani šlapat. Jsou prostě i matérie, které na jednoho padnou znenadání samy, a ani nemusíte píchat hnídy a rázem jste v éře Chim a drahá En ti to pak jak se patří ošastní…
Veselé krizování, bude líp…
Jene, ve vší počestnosti podotýkám, že hnídy nepíchám, jelikož obvykle zkouším problémy řešit vší silou. Vši sice mají relativně velkou sílu, bohužel absolutně to na řešení problémů málokdy stačí, tak budu nyní i popichovat: není náhodou ošastní ošajsl?
Jožine, do diskurzu vstupovat jedině v holínkách! Sudeťáci v Předlicích jim říkali štý(í)fle. (Z něm. der Stiefel – bota)
Ad vocem ošajsl: nejdřív jsem vznést dotaz, kde se to vzalo, ale že chci všem ušetřit práci, našel jsem to sám: http://www.okoun.cz/boards/etymologie?rootId=6106660
Jaroslave, průkopníci potřebovali holínky, na boso to nebylo ono, to dá rozum. Když se diskurz přiostřil, pak ten, kdo měl na hlavě přilbu, měl též jistou výhodu. Z ostatních ochranných pomůcek v rušných debatách si jen nejsem jistý s používáním ucpávek do uší, i když se z výsledků debat zdá, že bývají nezřídka používány i v debatách ve sdělovacích prostředcích. Poznám to podle toho, že jedna strana mluví o voze a druhá o koze.