Milí přátelé,
Boj se Švédy (a to nebyla nikdy legrace) a vítězný víkend zřejmě zapříčiní vznik velmi intimního večírku u Kaštanu, chci Vás pozvat, neboť něco tak intimního jste třeba už dlouho nezažili
Takže:
Zítra ve čtvrtek ve 20.00 hod. klub Kaštan: BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA…. čekaly by Vás písničky (dokonce i nějaké nové), řeči a vlídné zacházení. Protikrizová opatření na kulturním a duchovním poli a podobně… Přijďte, na víkend můžete jet až ráno
Srdečně zve
Jan Burian
O intimních záležitostech se většinou veřejně nemluví, snad proto je zde mrtvo, tak se pokusím nalít z jiného soudku. Měli jsme na týdenním ozdravném pobytu čtyřletého vnoučka, poprvé byl někde na noc sám bez maminky. Byl statečný, hodně aktivní, snažil se mi pomáhat i na zahrádce. Nejvíce se mu tam líbila sekyrka. Řekl mi: „Dědo, až budeš umírat, dej mi sekerku do sklepa, abych ji našel!“
Probírali jsme i další praktické věci: „Lukášku, řekni „šašek“!“ „To je těžké slovo, jsou tam dvě „č“´, opáčil mi. „Není tam ani jedno „č“, ale jsou tam na procvičení dvě „š“. Řekni „šašek“!“ Po krátkém zaváhání radostně zvolal: „Klaun!“
Lukáška zdravím a paralelně se táži: jak vyslovuje Lukášek své jméno Lukášek? S „š“ nebo s „č“?
Co se sekyrky týče, nechápu, proč se Vám, Jožine, válí na zahrádce tak nebezpečné nářadí. Kdyby se to profláklo, máte na krku Džamilu, tak bacha!
Jaroslave, dřív o sobě tvrdil, že je Lukáč, ale po týdnu snažení jsme to „š“ jakž – takž zvládli, i když mu to občas ještě „ujede“.
S tou sekyrkou jsme to zvládli též, ukázal jsem mu, jak se s ní seká. Pak jsem mu přinesl hromadu ostříhaných stonků malin, určených ke kompostování, a požádal jsem ho, ať mi je naseká na menší kousky. Stál jsem vedle něho a on sekal, až z něho tekl pot. Pak jsem mu dal napít a s velkou chutí snědl svačinu. Řekl mi, že sekera je zbraň, a že mě bude chránit. Když jsme našli společné nepřátele – slimáky, tak je sekal na malé kousky, ale malinám už dal pokoj. Zjistil sám, že sekání je dřina. No a Džamilu chápu, odpad ze zahrádky důsledně kompostuji a snažím se na zakrádce pálit jen ze švestek.
Jožine, ve filmu Trhák zpívá Juraj Kukura: Nech brouka žít. Mám ten dojem, že to platí i na slimáky. A nabádat křehkou dětskou duši k jejich masakrování, to už by skoro chtělo místo Džamily Veseckou s žalobou na ohrožování mravní výchovy.
Jirko, sluníčka sedmi i jinotečná nechávám žít, i jejich larvy. Nechávám žít i larvy motýlů, ale raději nepěstuji kedlubny a zelí. Slimáky bych též nechával žít, kdybych se s nimi mohl domluvit, ať mi nežerou sazenice salátu, stonky a lístky sotva vzešlého hrachu, listy a stonky okurek, sazenice paprik, mladé mrkvičky, a podobně. Přitom vzcházejícího plevele mají na záhonech habaději a ani se ho nedotknou. A co teprve mandelinka bramborová, ta dokáže našinci sklidit brambory dříve, než začnou pod zemí zasedat. Je to boj kdo s koho a oni jsou stále v početní přesile. O brouky se hádám i s manželkou, ta po mně chce, abych opět vylíčil sklepy, ale já nemohu, když tam žijí vzácní pavouci!
Ještě k Lukáškovi: Když jsme spolu zahrádkařili, tak mě zaskočil prosbou, ať mu ukážu, jak mi bude smutno po něm, až odjede. Tenkrát jsem se tomu v duchu zasmál, dnes už bych mu to nemusel ani hrát.
Jožine, a co slimáci? Nesnažili se s tebou domluvit, abys jim nežral salát?
Ještě že tam nebyl strýček Jedlička, ten by Lukáška se sekyrkou navíc naučil dělat psí kusy.
Qwakoši, kdo a komu žere salát, to by mohla posoudit jedině nezávislá justice. Každopádně mě mají na zahrádkách za podivína: Když jsme kopali sklep při stavbě naší zahradní chatky, zaskočil nás Medard a ve výkopu bylo asi 80 cm vody. Než ustaly deště, žáby do tůně nakladly vajíčka a vylíhli se z nich pulci. Na hladině se objevily i vodoměrky, pod hladinou potápníci a kolem poletovaly vážky, no úplná krása. Přerušil jsem výkopové práce a počkal jsem, až se pulci proměnili v žáby, takže jsem zpozdil výstavbu natolik, že při betonování stropů sklepů mě zase zaskočily podzimí mrazíky a já jsem musel beton nadkrývat, aby ho mráz nepoškodil, než zatuhl. Sousedé si klepali na čelo, když o mě mluvili, ale já vím své a stavební úřad také. Co nevidět tomu bude 10 let dodneška tu chatku totiž nemáme zkolaudovanou.
Nezná někdo recept, jestli se z plžů nedá udělat nějaká mňamka, třeba paštika, jako ze šneků…? Třeba z francouzské kuchyně???? Teď v krizi by to mohlo být zpestření jídelníčku…..
Jožine, myslíš, že slimáci a další breberky by to mohli hnát až k nezávislé justici ve Štrasburku? Ale podle Tvých slov asi budete vycházet spolu na úrovni velmi dobrých sousedských vztahů. Z nezkolaudované chatky si nic nedělej. U nás jsme nedávno zjistili, že most přes řeku (zavěšená lávka) vlastně neexistuje, tudíž nikomu nepatří. Kdysi byl postaven v akci Z za přispění podniků ve městě, existuhe více než 30 let a nikdo ho nechce. Jen pár nadšenců ho udržuje, vyměňuje prkna, natírá atd. i když riskují, že budou mít problémy, pokud by se tam někomu něco stalo. Prostě přesný opak z filmu Bílá paní, Tdy by se dalo říct: „Nekecej a šlap.“
Qwakoši, slimáci asi ne, ti než se doplazí z Moravy do Štrasburku, to já už budu dávno pod drnem, co by z toho měli. Když se mi ale dostala kdysi do rukou kniha Slovácko sa súdí, tak jsem pochopil, že lidé jsou schopni se soudit o kdejakou prkotinu a prosoudit si přitom i střechu nad hlavou. Když jde o princip, pak rozum jde mnohdy stranou. Totéž je možné občas vidět v našem parlamentu, ale s horšími důsledky: odnášíme to všichni a některé následky nesou i naše děti a možná je ponesou i děti jejich dětí.
Proč jen do Štrasburku, já bych je poslala rovnou do brusele, ale všechny, jako ostatně všechny příživníky, na politický, rasový, živočišný či jakýkoli jiný druh nehledíc, šmahem.