Krojc v komentáři k base zmiňuje české kladivo. Pídil jsem se po původu kladiva a mimo to, že je původu dělnického, jsem nic nezjistil. Zůstávají dohady: příbuznost s klade? V tom případě kladl vynálezce slova kladivo předměty velice prudce. Kladný? Kladivo bylo již před komunisty a tak lze kladný postoj vyloučit.
Kladu otázku – kde se vzal šroubovák?
Co je český – to je hezký
Pokládejte sekeromlaty tak, ať je máte vždy po ruce, kladl na srdce stařešina rodu mladíkům. Když se něco neočekávaného semele, je sekeromlat úplný poklad. Kdo neví, kam ho kladl v době klidu, ať zvedne nad hlavu nejbližší kládu a praští s ní útočníka po hlavě. Po boji tupé sekeromlaty klaďte na vyhražené místo, budou se hodit, až vynaleznu hřebíky.
Dostávám se do věku, kdy již nepátrám usilovně po podstatě světa a přestávám si tedy klást otázky typu
Kde se vzal šroubouvák ?
Nyní se zaměřuji na oblast:
Kam se ten šroubovák poděl ?
Kladivo má τελος (telos), ale nikoli τελειον (teleion), kladivo je jen prostředkem pro zatlučení hřebíku, kladivo nemá ukončenost bytí.
Co to znamená mít ukončenost bytí? To není nic jiného než to, že daná „věc“ se ukončila ve všech svých možnostech, ve své dynamis. Dynamis má vždy stránku poiein a paschein, možnost má vždy stránku aktující a stránku trpící. Činnost a trpnost patří k možnosti, jež je realizována ve světě, v Dasein, v pobytu. Pokud např., vynikající možnosti v člověku nejsou probuzeny a realizovány v jeho vlastním Dasein, v jeho vlastním pobytu, pak nebylo uskutečněno jeho vlastní teleion. Pak je tento život neukončeným, má v sobě „díru, propast.“ Tato propast je pak tím, že člověk nemůže být usebrán sám se sebou, nemůže uskutečnit svůj vlastní logos, své vlastní legein. Proto se takový člověk sám sobě ztrácí, disipuje do náhradních funkcí. Žije cizí život, plní možnosti cizího člověka či cizí síly. Nezná se, bojí se. Hledá se. Proto každé zadržení bytostných sil u člověka je vlastně zločinem sui generis, na který právo postrádá postih, nemá ani slovní prostředky, kterými by tento zločin uchopilo. Těžko by se to i dokazovalo. Život člověka má být ve smyslu legein u sebe samého v naplnění svých bytostných možností, a to jak ve smyslu pasivním, tak i aktivním. Pak mluvíme o naplnění logu. Kladivo má telos, ale nemá teleion. Nemá ukončenost bytí ve jsoucnu, protože se nemůže vztahovat k sobě samému v obstarávání ve své vlastním pobytu (v Dasein).
… to je SlovoDoPranice …
Je zajímavé, že při rčení „uhodil hřebíček na hlavičku“ se na to kladívko zapomíná. Čím se to dělá? Zdá se, že vedle kladiva je ještě jeden nástroj pro tuto funkci.
uhodit „hřebíček na hlavičku“ lze i svařákem.
Nezapomínejte na kladivo na čarodějnice…
Martine Heideggere,
ve vší úctě bych Vám chtěl připomenout Vaši vlastní sentenci:
„Dnes se řeč potkává primárně v konverzaci a ve žvanivosti a tomu odpovídá také filologie.“
Same H., koho dnes zajímají trojplošníky a osud Manfreda von Richthofen? Zaujala mě jeho přezdívka Rudý baron- vysvětlení jsem nenalezl. To mávání z Fokkeru DR1 bych si rád užil !
Sportovci provozují hod kladivem. To jejich „kladivo“ se na zatloukání čehokoliv vůbec nehodí a ani tvarem to kladivo nepřipomíná, tak nevím, kdo a proč ten nástroj nazval kladivem. Spáchal to někdo, kdo kladivo v životě neměl v hrsti.
Lékaři v uchu našli kladívko a třmínek. Hřebíky ale do ucha strkat nedoporučují.
Pane Gabrieli. slušný odkaz na biografii M. von R. je na stránkách http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/9105, tam se mimo jiné dozvíte i to, že přezdívka Rudý baron je zavádějící – špatný překlad. neb nebyl baronem, ale Svobodným pánem z Richthofenu (Manfred Freiherr von Richthofen). jinak též doma přezdívaný „Der Rote Kampfflieger“ – „Rudý bojový letec“ a francouzi nazývaný „Le Diable Rouge“ – „Rudý ďábel“. rudý byl vždy, neb barva Fokkeru Dr. I. byla vždy rudá. s úctou S.H.
Dear Sam,
i já přičiním něco oprav. M.v.R. létal před Fokkerem Dr.I mj. také na Aviatiku C I, Albatrosech B II, C I, C III, D I a DIII a na Halberstattu D II. Ne všechny – zvláště ne ty starší – byly celočervené jako Fokker Dr.I . M.v.R. také testoval první Fokker D VII před zadáním do výroby – ten však byl zprvu pouze v původní tovární barevné úpravě. Bez červené barvy byly také jeho dvoumotorové bombardéry AEG G II.
pokud jsem napsal, že byl rudý vždy, myslel jsem v přezdívce. letoun v rudých barvách pilotoval až od roku 1917. a jsem rád Krojci, že nejsem sám kdo se zajímá o tyto věci (i když já nijak podrobněji).
Kladivo je velice zajímavé slovíčko. Kladivoun, kláda, kladina, kladélko, kladka…
V souvislosti s kladivem se mi vybavuje srp. Srp se používá v srpnu, ostatní měsíce je užívána kosa. Kosa na kámen, hřebíček na hlavičku.
Hm, kladivo a srp… bejvala s tim vercajkem taková ta fangle. To znám…
Martine H.
kladiva v naší rodině mají ukončenost bytí v jsoucnu a to hned po prvním použití.Soustavičně kupuji nová,aby ihned po aktu ukončila bytí.Pouze však,vykonal-li akt můj drahý dvoutřetina.Ještě nikdy jsem po něm kladivo nenašla.Naštěstí se taťka doma moc nepřetrhne,ukončeností bytí v jsoucnu nebývá mnoho.
Celek se ukazuje teprve a jedině ve svém vznikání. Domov je takovým celkem a aby stále “byl” musí stále vznikat, stále se rodit pohybem k druhému, pohybem k jinému. Jsou věci, které můžeme jen postřehnout (ahnen), nemůžeme je vlastnit, mít – to nelze. Postřehování má podobu blesku, jenž prosvítí světlinu (Lichtung), a proto můžeme postřehovat. V pohybu směrem k druhému je domovem právě tato světlina, protože umožňuje jediné “místo” domova. Čtvrtá dimenze času je blízkost. První tři dimenze zná každý, je to přítomnost, minulost a budoucnost. Je známo, že muž v rodině “přináší” a žena “uchovává”, tj. muž tenduje do budoucnosti a žena zachováváním tenduje k minulosti, a tak se dělá celek, jímž rodina musí být. I v případě Olinky muž “přináší”, tenduje do budoucí nicoty a přináší s sebou kladiva. Olinka uchovává prázdnotu bytí kladiva, díru, propast po kladivu. Oba však musejí zakládat a udržovat “čtvrtou dimenzi”, tj. blízkost, protože je to ona, totiž blízkost “dělá” domov, v němž věci spolubytují v důvěrnosti, vše doma je blízké. Domov je rozšířený organismus. Domov je blízkostí také pro to, že v něm není rozptýlenost, jež je všude a dnes více, než kdy jindy. Rozptýlenost je existenciální situace, vznikající z časování věcí, pociťuje se jako sebeztráta. Překonat rozptýlenost s jejími zničujícími důsledky je možné jen skrz blízkost, jako čtvrtou dimenzi času.
Nice writing. You are on my RSS reader now so I can read more from you down the road.