Snažil jsem se pochopit základy vaření, zvládl jsem dokonce vaječinu, čili míchaná vejce. Dovedu zastat práci domácího robota, když v míse mísím těsto. Se smíšenými pocity se vám musím přiznat, že nevím jistě, zda míšenci jsou produktem míchání, či snad mísení?
Jožin.
P.S. … a valaška je matkou valacha?
Míšenec je produktem míšení (ras) a Valaška je matkou (ženou, dcerou. babičkou, tetičkou…) Valacha. Ovšem valaška není ničí příbuzná, leč v rukou takového Jánošíka dokáže divy.
Mísí se těsto, to se nemíchá. Míchá se naopak jíška. Nikdy jsem neslyšela, že by se jíška mísila. A že už nějaký ten rok mísím těsto i míchám jíšku. Taky se leckdo do něčeho míchá, ale nemísí. Nebo někdo někoho míchá, až ho pořádně namíchne, nikoli namísí. Z čehož je zjevné, že míchání se netýká pouze potravin. Smísit, jak shora zmíněno, se dají i pocity. Výsledky jsou ale od mísení potravin velice odlišné.
Každému kdo v padesátých letech minulého století pořídil si nemoc zvanou zápal mozkových blan, pravidelně při tak zvaných punkcích pořádně zamíchali míchou…., takže se vrátil na pokoj, a jako každý správný míchomíšenec pak vyprávěl ostatním míchomíšencům o svých vlastních smíšených /smíchaných/ pocitech…, velmi bolestivé….
Nechci se vměšovat (zřejmě opak vy-), ale : lze míchaná vejce míchat měchačkou? v míse? Co má měchačka společného s měchem? a Měšek s Mníškem? a směs s výsměchem? A může Valaška kvůli Slovence zmydlit Valacha slovenskou valaškou? a vice versa? Smísíc páté přes deváté přeji Zelí!
To P.S. v aktuálním tématu berte jako zkratku od PallaS, je to z jeho hlavy a proto mu odpovídám: Ano, valaška může být maminkou od valacha, neboť valach je i jedno z koňských plemen. Nevím, zda Jeho Výsost Boleslav 1. z Valašského království na své farmě tento druh koní chová, a pokud ne, tak by to jeho poddaní mohli chápat jako vlastizradu.
Paní Diblíková si musí vybrat zda přeje Zelí páté přes deváté míchajíc či smísivši anebo smíchavši. Jožine, valach nebude koňské plemeno, ale pouhý bývalý hřebec a to u všech plemen.
Ještě že zde nejsou fyzické tresty. Kdyby mě Gabriel za toho valacha nakopl, mohl ze mne být bývalý muž. Díky, Gabrieli.
Gabriel mě namíchl, neb jsem přechodník vybírala pracně a pečlivě, nemajíc dispens jako Olinka. Předkládám p.t. slovodnictvu tyto dvě hypotézy:
1. Míchání probíhá v míchačce, zatímco mísení v míse, a pak u míšence záleží na místě původu.
2. Mísení mi připadá jaksi dokonavější než míchání (empiricky z kuchyně) a pak záleží na délce známosti rodičů onoho míšence.
Jožin má samozřejmě pravdu o mém autorství P.S. Nejsem si však jist, že na Valašsku ocení dotažení Jožinova náznaku, že se z pána po nakopnutí stane valach.
Jožinovi: Myslím si, že s Valaškou je to jako s Tatarkou. Tatarka – Tatarova žena, tatarka – omáčka. Valaška – žena Valacha, valaška – praktický nástroj, kterým Valach Valašce občas výchovně jednu přišije, nejlépe tím svátečním koncem.
Zdá se mi, že zde zůstaly nepovšimnuty ještě dva tvary, tj vymísit těsto a vmísit se do hovoru jak to řekl Švejk.
Těsto se mísí v míse avšak mísí se měchačkou a ještě ke všemu jsem nikdy nikoho neviděl strkat měchačku do míchačky. A jsem v koncích: jaký je rozdíl mezi míchačkou a měchačkou ? Měchačky doma máme, ale pokud vím, nikdy jsem neměchal.
Pojem měchačka, jak jsem zjistil ze zkušenosti, se používá zápaních Čechách, ale na Moravě nebo i ve stř.Čecháh jsem se s ním nesetkal. Bylo by zajímavé u takovýchto výrazů zjistit místopisně jejich původ.
Ještě bych si na těsto mohl vzít vařečku, ale ne vždy těsto doma vaříme.
Jiří, už jsem si to ujasnil, to nakopnutí mi pomohlo. Po mamince jsem Valach, po otci moravský Slovák, praděd z otcovy strany byl Němec,takže smícháním genů je ze mne Čech jako poleno. Verstehen Sie mich?
Vařečka je nástroj určený k vaření v širokém akčním významu toho slova, včetně míchání, koštování a pacifikování divokých potomků. Měchačka je specializovaná pouze na míchání, staročesky miéchanie, z toho miéchačka, z toho měchačka. Co se tu komu nelíbí?
Jaroslave, ještě zbývá popsat rozdíl mezi kvedláním a mícháním. Škoda, že neexistuje hnutí za úspornou češtinu. Místo kvedlačka by šlo psát qedlačka, potažmo pak qdlačka bez ztráty srozumitelnosti.
Jaroslave, jak je to tedy s tou měchačkou a míchačkou?? Nebo jsme to už zamíchali či smíchali definitivně? Vím, že Staročeši neměli beton, ale miéchačka může být právě tak míchačka jako měchačka, navíc – kde má zmíněná ten měch? A co teprve rozdíl mezi kvedlíkem a kvedlačkou, zjevně sexisticky motivovaný, ale ani při pečlivém ohledání neidentifikovatelný! (My jsme měli doma vždycky mužné kvedlíky, na rozdíl od jemných vařeček, sprostá měchačka by mi nesměla přes práh! a pak ještě cosi, co používám při hnětení těsta na buchty a jiné kynuté pochoutky, což je tvrdá plochá drátěná spirála v dřevěné rukojeti, zřejmě jakási těžká kuchyňská atletka, bohužel bezejmenná). Jo, a co kopist(ť), což je jakési pádlo, jež používali pekaři hnětouce ( mísíce? rozhodně nemíchajíce, neb to vyžadovalo značné úsilí – prostě tím to těsto jaksi kydlili) těsto v díži? Jakého je pohlaví?
Jožine, kvedláme kvedlíkem, vytvářejíce jím drobné rychlé víry v tekutém obsahu po obvodu nádoby, aby kvedlaný obsah zůstal homogenně tekutý, zatímco mícháme (rovněž po obvodu nádoby), vytvářejíce jeden pomalý velký vír a dbajíce, aby na dně a obvodu nádoby neulpíval, případně se nepřipaloval houstnoucí obsah, tedy kvedláme tekuté a mícháme houstnoucí až husté. (Snad, čím víc se do toho nořím, tím více se to komplikuje, tedy je to případ pro míchání, ne kvedlání).)
Aťo, kdo se do něčeho míchá, míchá se vměšováním (obvykle do cizích záležitostí), ne vmícháváním. Pak je k projednání ještě směs, směska, směsice, míchanice a míšeninka (obvykle zapečená na lasturách), o Michalech (přišel tam Michal, všechny je smíchal) nemluvě.
Kopist je nepochybně maskulinum. Pak máme obec Kopisty; název mohl označovat „ves Kopistů“, tj. Kopistovy rodiny. Někdy bývá odvozován též od slova „kopisti“ – nástroje na míšeni těsta či od „kopistiti se“ ve významu „protivit se, vzpírat se“.
Kdo si chce v příbuzném názvosloví udělat ještě větší guláš (vařený a míchaný), nechť nahlédne sem:
http://www.drevotvar.cz/index.php?id=96
http://www.a1-gastro.cz/default.asp?CatID=440
Oslovila mě dřevěná vrtička .
Já se ještě dopustím vměšování (je vyměšování opositum ?) a vmísím se (ne vmíchám) do tématu. Řekl bych, že mísením vzniká směs. mícháním vzniká cosi jako rozotok, ne-li roztok sám. Ale v míchačce na beton při mísení a následně i míchání všech příměsí (a zřejmě i přimíchů) dochází k jakýmsi chemickým reakcím, takže mi z toho vyplývá, že míchačka na beton není ani míchačka ani mísidlo ale betonový reaktor.
Kvedlík používáme jako vařečku (měchačku), pokud jím mícháme, t.j. otáčíme směs ať kapalnou či tekutou kolem středu nádoby a sám nástroj držíme pevně v ruce. Pokud kvedlíkem (taky lze kverlíkem) kvedláme, pak držíme rukojeť v dlaních a pohybem dlaní uvádíme kvedlík do rotace kolem dlouhé osy, tak víříme obsah v drtivé většině tekutý. Ještě jsem nezažil, že by někdo kvedlal směs pevných látek
Míchat kvedlíkem? Ó, jak postmoderní! Sice to (ne)bude stát za .. nic, ale to boření dogmat, ten odpor vůči zastaralé zatuchlosti, vůči autoritám, nejste členem Antify?
Věruško, netvařte se, že mícháte vždycky jen měchačkou čili vařečkou, že nikdy nepoužijete jiný nástroj, třeba lžíci, vidličku nebo něco, co je zrovna po ruce a co vykoná téměř stejnou službu. A zaráží mě, že nikdo ještě k tématu nepřipojil promiskuitu.
Jirko, kverlíkem nekvedláme, ale kverlíme. Taková je pravda. A teď k látkám kapalným či tekutým. Látky se dělí na tuhé a tekuté, záleží to na tom, jak se v nich chovají jejich molekuly. Tekuté pak na kapalné a plynné. Pak se ještě mluví o dalších – třeba o plazmě. Takže neexistuje ani žádná směs pevných látek, jak píšete na samém konci, mezi pevností a tuhostí je rozdíl. Tak to vidím já, v naší vlasti, v matce Čechii, se to tak vykládá. Ale nemusím mít úplnou pravdu, vzdělanci mi to jistě vysvětlí.
Jo Kvedlu znám a jmenuje se Michal, ale postmoderní příliš není….
Věro Ď, kopist je určitě masklinum.
Taky jsou tu Kopisty. Název obce Kopisty mohl označovat „ves Kopistů“, tj. Kopistovy rodiny. Někdy bývá název odvozován též od slova „kopisti“ – nástroje na míšeni těsta či od „kopistiti se“ ve významu „protivit se, vzpírat se“.
Vladimíre, kromě směsi, roztoku a Harykovy plazmy máme i suspenzi, disperzi a eintopf. Tak se v tom někdo vyznej!
Kdo v tom chce mít ještě větší guláš, vařený a míchaný, nechť nazří sem:
http://www.drevotvar.cz/index.php?id=96
http://www.a1-gastro.cz/default.asp?CatID=440
Mě oslovila dřevěná vrtička.
Nějak hapruje přehled Poslední komentáře; skočilo mi to tam duplicitně, já se omlouvám, wbmastera kárám.
že může skutečně zodpovědně zodpovědět paní Věře Diblíkové její pohlavní dotaz.
V prosinci 1961 na brigádě v jedné dnes už zrušené pekárně v Opavě jsem slyšel od svého otce (pocházel od Kyjova) kopist v rodě ženském. Tehdy jsem tu kopist i obsluhoval při práci – tedy přesněji kopist elektromotorickou – ale ona konala pohyb tak nezaměnitelně typicky mužský, byla i tak pěkně ocelově mocná, mírně zahnutá – ovšem zcela žensky neunavitelná. Tu její výdrž otec se zasněným úsměvem komentoval takto: „Jó, teď už je nám hej! To bys nevěřil, hochu, jaká facha to byla dřív, když si to těsto musel píchat ručně.“
Poněvadž můj otec býval u žen velice úspěšný a málokdy myslíval na něco jiného, zapochyboval jsem dnes i o ženském rodě té jeho kopisti. Ovšem je to veselejší, než jsem čekal.
Dle „Pravidel českého pravopisu“ (nakladatelství Olomouc 2001, ISBN 80-7182-073-3) je kopist hermafrodit. Tedy bez kopisti i bez kopistu a vždy bez háčku nad tím „t“.
Jirko, jaký že je rozdíl mezi směsí kapalnou a tekutou? Něco mi uniklo?
Kapalná kape a tekutá teče, Aťo. A nenamíchni Jirku!
A plazma se plazí!
Samozřejmě, Věro. Plížením, plazením vpřed, jako kulový blesk.
Michání či mísení, myslím, že je to fuk. Hlavně at je to dobře uhněteno 🙂
Plazma…, to by třeba mohl být i vzrušený výkřik slovenské militantní děvy, sdělující jejímu milovanému instruktorovi, aby ji cvičil lépe a radostněji…., plaz ma, Jano, plaz ma…..,doboha….!!!
že pracovní hypotéza WGB stran plazmy hraničí s jistotou.
Mistrovsky sevřenou formou nám tu autor příspěvku překvapivě přesně vykresluje mnoha mužům důvěrně známý obraz: Ta militantní slovenská děva v maskáčích leží na opičí dráze na břiše pod příslušnou překážkou a ostnatý drát má vetknutý do jedné půlky tak všeslovansky štědře vyklenuté a zbožňováníhodné tváře. Proto ono závěrečné „doboha….!!!“
Poetičnost a erotičnost zobrazené chvíle v citovaném zápisu neobyčejně smysluplně zdůrazňují ty čtyři tečky, kdežto narůstající dramatické a erotické napětí – fyziologicky vyvolávající v takovýchto situacích zpravidla menší či větší únik minimálně moči – je zde znázorněno pouhými třemi vykřičníky. Jak účelné a obecně srozumitelné! Názorný důkaz vědomé touhy po prostotě jinak velice sdělného projevu.
Skutečnost že nepochybně kromobyčejně vnímavý autor příspěvku těmito vykřičníky zcela končí s popisem situace, která se mu zajisté již na ponejprv nesmazatelně vtiskla do paměti, má hned několik příčin.
Tou první je nepřehlédnutelné a velice silné, sice možná jen podvědomé – ale vždy ryze moravské mentální založení autorovo. Z něho pak přímo organicky vyplývá snaha v krizové situaci mobilizovat všechny své síly, pevně stisknout, zatnout se a nepustit – cokoliv! Obzvlášť, když to zadržované je mimo jakoukoliv diskusi vždy hodnotnější toho puštěného či publikovaného.
Druhá příčina náhlého konce tak slibně se rozvíjejícího textu leží v rovině formální a symbolické. Autor, poučen historickým vývojem státní hymny – konkrétně její moravské části, ve své geniální tvorbě důsledně ctí moudrost předků a to nejlepší klade vždy až na konec. Fakt že za třemi vykřičníky nenásleduje už ani pomlčka je toho nevyvratitelným důkazem, neboť skutečný badatel jej chápe jako formální a velice symbolickou analogii současného a výhradně pozitivního společenského vývoje v naší vlasti. Vždyť i ta kdysi délkou trvání naprosto zlovolně nepatrná hymnická pauza získala v nových společenských poměrech nejen na délce, nýbrž i na významu!
Proto tedy ani ten jen zdánlivě náhlý konec pracovní hypotézy – minipříběhu rozhodně není na závadu a skvěle dokumentuje již zmiňovanou genialitu autorovu. Jeho text je pro každého slovenštinu alespoň částečně ovládajícího Slovodníka velice inspirativní a pro zatím málo zkušené badatele ho lze snadno doplnit takto:
Figu borovú! Či som debil, Marika?! Vždy keď Vlado prídě, zakrádaš sa čo tá kontrarevolúcia!
Aťo, rozdíl mezi směsí kapalnou a tekutou vidím v tom, že kapalná je směs několika kapalin a ta tekutá je kapalina s něčím netekutým, vařením a mícháním postupně houstnoucí, kupř. puding nebo krupicová kaše, asi jsem to špatně vyjádřil. A nebojte se, že mě namíchnete, už vůbec ne při heslu míchání. Co se Harykova příspěvku týče, mám dojem, že jsme se kdysi dávno učili o skupenství pevném, nikoliv tuhém, ale je možné, že jazyk od té doby pokročil a já to nezaregistroval nebo nepřijal podobně jako sekundu. A pak ještě nevím, proč když kvedlíkem kvedl-Á-me, proč bychom měli kverlíkem kverl-I-t a ne kverlat.
My jsme měli doma vždycky KVRDLÍK
a moje hanácká bábinka říkala (kým, čím) kopisťó, čili femininum.
Já pořád ńák nevidím ten rozdíl mezi kapalinou a tekutinou, kdyby netekla, tak nemůže ani kapat (viz vodovodní kohoutek kapoun), možná při jisté nemoci – to nemohu posoudit, ba dokonce ani nevidím rozdíl mezi tuhostí, tvrdostí a pevností (pokud není míněn třeba Terezín nebo Fort Adamsón). Stejně jako mě mate zmatení pojmů tíže a váha, protože odvážit něco , či se odvážit něčeho, nebo něco odtěžit (většinou horninu nebo písek, možná rašelinu) je dost rozdíl. Tak nevím, povídala moje… aby se mi z toho nepřitížilo nebo abych se neořevážila, když se převážím – to snad radši ani dělat nebudu. Ale když jsem byla úplně maličká, dávali řezníci kousek masa nebo kosti na polívku jako přívažek, a hokynář dal aspoň spolu s babičkou nakupujícímu harantovi bonbón (ten harant jsem byla já a ta babička byla moje, občas zde citovaná rázovitá podkerkonošská horalka, ne hokynářova, tu jsem neznala).
Cit mi praví, že kapalina je entita fyzikální (noří se do ní těleso a vytlačuje), tekutina je záležitost fyziologická (při odvodnění organismu je nezbytné zvýšené podávání tekutin).
že,jak pravil předřečník,kapalina je skupenství,kdežto tekutina je věc
životodárná.Třeba voda,víno,rum nebo pro mlsnější huby skotská či
koňak.Pro život důležitá tekutina je prý i lidská krev,ale poznal jsem
spoustu jedinců,kterým její přítomnost v alkoholickém oběhu působila
nemalé problémy.
Nevím jak je to nyní, ale za mých mladých let byla kapalina zásadně brzdová, zatímco tekutina byla vždy zcela jistě čirá, případně tělní nebo životodárná, jak už pravil předřečník. Jinak tato dvě ženská slova by se rázem mohla stát i mužskými přijmeními. Zatímco co např. Josef Kapalina by byl na pracovní řád aspirující soustružník úderník, tak Jiří Tekutina by o něm mohl psát angažovanou literaturu. A posuneme-li celou problematiku trošičku na východ, tak Kapalina Tekutinová by jistě pravidelně vyhrávala závody ve vrhu , zatímco Tekutina Kapalinova by přitom vrhání mohla ještě střílet, případně běhat biatlon… U nás by ještě přicházela v úvahu varianta pohádková vulgo večerníčková, ve které by vystupovali dva věčně žízniví skřítci Kapalín s Tekutínem, jinak takto obyvatelé čtvrtocenoskupinového království krále Pivína I. a jeho dcery Víněnky úžasné, o kterou by se především s citem a láskou starala její skotačivá skotská kojná. Další postavy této jistě povedené taškařice by mohly být tyto: Ryšavý šaman Rumíček Lékařský, mouřenín Fernetík, rytíř von Slivowitz atd. Pochopitelně by nemohla chybět máma Vodka…
Tolik ranní blábol. Děkuji.
PS. Cit mi praví a paměť napovídá, že rozmanitá tělesa se nemusí nořit jenom do kapalin….
Kolegové, já z vás vyteču ….