9 odpovědí na “Ostošest”

  1. Stačilo jen trošku zagůglovat:

    Snad trochu to osvětlí citát z časopisu NAŠE ŘEČ, Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého, vydávaných Českou akademií věd a umění z roku 1937, str. 282:

    Vysvětlení o původu rčení „o sto šest“ podal pan řídící učitel V. Ladislav Malý z Příbrami, ovšem s mohutnou výhradou stran její konečné platnosti: „R. 1880 jsem se přel s přítelem K., že děvče, do jehož očí se zadíval, nikdy nezíská. Kolega se se mnou vsadil, že do sv. Jana Nepomuckého bude ta dívka jeho. Měl na to času od 29. ledna do 15. května, tedy celých sto šest dní. To jsme si často připomínali rčením, že jde „o sto šest“, a některý z kolegů je brzo zanesl i do vtipů do Humoristických listů. Odtud se pak rychle rozšířilo do obecného usu, třebas tehdy nikdo nechápal první a vlastní význam těchto slov. Dnes je to rčení všeobecně známé“. Ověří-li se tato zpráva pana řídícího Malého, poskytne velmi řídký a vzácný příklad, jak se běžná rčení mohou rozšířit po celém území jazyka.

    No, moc bych tomu nevěřil, jenomže…
    Pak se nezávisle zjevila tato indicie a známý jazykovědec Vlastimil Styblík to v roce 1983 potvrzuje. I on se odvolává na časopis Naše řeč, který otiskl téměř před padesáti lety pokus o výklad původu tohoto rčení. V 21. ročníku NŘ (1937) na str. 282 informuje redakce o tom, že dostala od řídícího učitele v. v. (zřejmě ve výslužbě) Ladislava Malého z Příbrami zprávu, kde vysvětluje, jak vznikl uzus „o sto šest“. Je to spojeno se sázkou dvou mladíků. Jeden z nich získá dívku. Měl na to 106 dní.

  2. Ostošest se plníval plán, někdy až na 300 %, jak jsem zažila ve svém prvním zaměstnání (a to v administrativě!!). Též lze (cokoli) ostopéro či na plnej céres (Ceres=bohyně úrody nebo prvorepublikový margarin, nehodící se škrtni).

  3. Věro, v administrativě se plány vždy plní celkem dobře. Stačí do příslušné kolonky příslušného formuláře před značku procenta napsat dostatečně velké číslo (tj. jakékoliv aspoň o třech cifrách) a jeho autenticitu podpořit dostatečně vzhledným razítkem.

    (Ale neberte to osobně, chovám s postupujícím časem stále rostoucí nedůvěru k úřednímu šimlu obecně.)

  4. Úřední šiml je zvíře nesmrtelné, silné a plné elánu. Mnou popsané zvěrstvo – normy v administrativě, se odehrávalo v 60. při zpracování a kontrole drážních dokladů, a těch bylo každý den stejně, zpracovat se musely všechny a víc než 1OO % jich být nikdy nemohlo, takže pokud někdo chtěl pracovat na víc než 1OO %, což bylo politicky žádoucí, musel doklady čórnout kolegovi, a to se v účtárně běžně dělo, odnášeli to nejmladší a neoblíbení. V kontrole, která byla namátková, zase bylo možné dělat jen ty normově „dražší“ úkony, takže jeden velice schopný a zkušený kontrolor, který s účtárnou nic společného neměl, pracoval běžně na 300 a více %, z celé té zhůvěřilosti měl srandu a pověst politicky nespolehlivého. Ale to jsou vzpomínky starých zbrojnošů (zbrojnošky asi nebyly, na markytánku nemám kvalifikaci – myslím, že ty dnes pracují jako servírky a barmanky v poněkud zaplivaných osvěžovnách).
    K těm 1O6 dnům – to platilo jen v ten den sázky, jinak těch dnů postupně ubývalo, takže by si museli připomínat každý den menší číslo – ale to jen tak šťourám. Ty průpovídky bývaly – stejně jako dnes – spíš hlášky oblíbených loutkářů a kabaretních komiků, někdy zkomolené z němčiny (máš kliku) – odtud jejich téměř psychedelično. Vlastně možná z toho jsou ty kecy – Matěj Kopecký a jeho Kec, rytíř se železnou pěstí (Goethův Goetz z Berlichingen), za nás se říkalo „řečí jak Palackej“, tak si dovedu představit, že i ten Kec časem zlidověl.

  5. Ještě jako děti školou povinné jsme se s oblibou sázeli o stovku. Sázet se o děvčata nás nenapadlo, měli jsme přízemní starosti i nápady. Kdo ale sázku prohrál, donesl výherci stovku hřebík, povětšinou rezavý a ohnutý.

  6. Tohle dodávám vlastně totálně mimo mísu: chtěla jsem si totiž jen tak přečíst něco z prastarých slovodnových příspěvků a neumím se k nim dostat. Takže spíše známou metodou pokusů a omylů, nebo ještě spíše metodou slepých kuřat zrno naleznuvších, jsem narazila na SlovoDne z 19. dubna 2006, heslo Nadstavba II (hostující profesoři), kde je půvabný příspěvek tajuplného CBX, a tam – mezi dalšími krásnými příklady překladů – je také:
    Lhala ostosest. She has lied about one hundred and six.
    I když tam jde bezpochyby o překlady stvořené extra pro všeobecné zasmání (a „one“ mi zde připadá trošku navíc, ale nešť), vyskytují se jim podobné zhusta i v praxi. Na jednom příbalovém letáku např. stálo: Nepoužívejte těchto pilulek, utrpíte-li těhotenství. A taky už jsem někde narazila na dotaz Jaroslava Pavelky (myslím aspoň – to víte, ta paměť už …), který – taky na příbalovém letáku – spatřil místo klasického „k zevnímu použití“, že je to „ke kožnímu nátěru“. Já jsem takové perly dlouho pilně sbírala a měla jsem jich neúrekom, ale odešly bohužel i se zničeným počítačem. Ostatně „příbalový leták“ je taky dost konina. Ve své podstatě.

  7. Jakkoli cítím ke stařence sympatie(někdy i prudké), v zájmu korektnosti jí musím sdělit, že „a/one hundred and six“ je zcela v souladu s pravidly pro psaní anglických číslovek. Mám pocit, že nadbytečnost (redundanci) jsme tu také již probrali.

  8. Gabrieli: Ano, prosím. Máte zase, sakra už, pravdu. V obém (v „a/one“ i v redundanci. Původně jsem se chtěla kát, ale neučiním tak. To bych se ukála. Na kání mám spoustu jiných důvodů a zcela jinde. Tady se tedy budu kát jen velmi občas. A krátce. Hlavně krátce, i když je mi to zatěžko.

  9. Synové používají můj počitačový stolek jako poslední zastávku před sběrným dvorem, takže mám compy čím dál sofistikovanější, ale přesto (tudíž? nepodceňovat tzv. kurvítka!) poruchovější. Rodina se (konečně!!) utěšeně rozrůstá – nejnovější kousek, Honzíček: 6 týdnů – a oba mí computeroví dobrodinci a guruové mají čím dál míň volného času, takže dlouho inzerované a urgované záchranné akce se nakonec občas překrývají a téměř vždycky si protiřečí. Výsledkem byla dlouhodobá absence na internetu a tudíž notný absťák, SD se mi z nastavení vytratilo a vyhledavač ho zavile ignoroval – digitální éra(sic!) mi nenaskočí dodnes, tak si blaženě hraboším v archivu, a ejhle: Stařenčino KÁNÍ! Jak zajímavé slovo! Těch význam měnících předpon! PO-, LE-, KU-, VY-, KA- (i VYKA-) a mnoho, mnoho dalších!! MMCH – na brit. Guardianu jsem našla kouzelnou rubriku, ve které jsou dotazy a diskuse např. Jak to, že Ježíšovi apoštolové mají do jednoho stará poctivá anglická jména?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *