Paměť je mizera, pamatuje si nejen co jsme sami prožili, ale i to co nám kdo kde nakukal. Pavel Kohout vydal u nakladatelství Pistorius druhý díl pamětí. Mimo spousty zajímavých informací zmiňuje i údajné zásluhy Františka Janoucha o Nobelovu cenu pro Jaroslava Seiferta. Návrhy na Nobelovu cenu mohou podávat pouze přesně definované instituce a profesoři. Janouch se sice za profesora vydával, ale ve Švédsku a patrně ani jinde žádnou profesuru neměl. Profesuru však měl a návrh podal prof. Ďurovič z Lundu. Nejvíce na pozadí asi tlačila paní Slavíčková, slavistka z Lundské univerzity. Já jsem sice vydal Seifertovu desku dávno před Nobelovou cenou, ale nepředpokládám, že by akademici udělili cenu na základě česky namluvených pamětí 🙂
Co je český – to je hezký
Praví se, že nejdelší paměť má kůň a zhrzená milenka. . S pamětí je to jako s ohněm – dobrý sluha, špatný pán. V Čechách se ústavní činotelé (překlep, ale nechám ho) dohadují, jak dlouhé období by měl zkoumat plánovaný Ústav paměti národa. Přitom by stačilo, aby se dohodli, co se chce servírovat. Český národ tak třeba má v paměti mnohé o botách Koniášových, avšak málo o jezuitských kolejích, centrech vzdělanosti v dobách obrozeneckých.
Paměti v sobě obsahují historii, ale ta vzniká nyní v reálém čase, proto doporučuji zpracovávat Paměti od současnosti bez omezování až kam sahá lidská paměť, pokud to již před námi neudělali jiní dějepravci. Vyhneme se tak tendenčním komentářům, které si může každý udělat sám.
Historii píšou vítězové tak, jak se jim hodí. Se skutečností to nemá nic společného, protože vítěze vůbec nezajímá nic z toho, co prožíval poražený. Obvykle se podaří zlikvidovat nejenom poraženého osobně, současně také jsou zlikvidovány všechny jeho pozůstalosti, takže jeho skutečnosti není odkud zjistit. Pak je možné s čistým svědomím tvrdit, že nikdo takový vůbec neexistoval.
Jan Werich kdysi prohlásil:“ Blbí si můžou pamatovat, chytrý musej vymýšlet.“
„Nejlepší je nepamatovat.“
paslovo pablb pamatovat papat
Co je paměť,bych věděla.Ale co je nepaměť.Má rodina žije v rorné mé vísce od nepaměti,a já bych ráda věděla,od kdy to je.Doloženě tu žili před 200roky,to si ovšem nikdo nepamatuje a nepaměť sahá za tuto hranici.
Nepaměť je jakživo. S přibývajícím věkem vítězí jakživo nad pamětí.