Pátým pádem oslovujeme

Jaroslav Pavelka zvažuje vážně na vážkách:

Pátým pádem oslovujeme: pane Nováku, pane Pallasi, pane Dvořáku. A teď k nám do práce přišla jakási patrně jazykově přebujele vybavená klientka a oslovila kolegu: „Pane Krále…“. To jest diferncovala – ať intuitivně či vědomě – funkci král (já odjaživa oslovuji monarchy „Vaše veličenstvo pane králi“) od příjmení Král. A já jsem na vahách, co si o tom mám myslet.

28 odpovědí na “Pátým pádem oslovujeme”

  1. Pane Pavelko, měl jsem zákazníka, který se jmenoval Zelinka. Při konzultaci jsem jej do telefonu tedy oslovil „pane Zelinko“, ale – tu jsem narazil, on se urazil: „Jmenuji se Zelinka, a ne Zelinko! Jsem snad nějaký Ukrajinec?“

    Zjevně měl v pádech výpadek… Navíc na sebe prozradil i něco o svém neujasněném vztahu k příslušníkům jiných národů.

    A ta vaše klientka nejspíš jen kopírovala oslovení „Karle“. Možná má Karla v rodině, tak jí to tam vklouzlo samo …

  2. Ale kdeže! Klientka byla překultivovaná a zjevně si zakládala na jazykové kultuře.
    Odhaduji, že Zelinka je nazelenalý prostřednictvím armádní úchylky deklinace. Na vojně oslovujeme: „Zelinka, to ste posral,máte po piči!

  3. Nevím, jestli naše profesionální NATO armáda převzala mluvu své lidové předchůdkyně, ale pan Pavelka vystihl dokonale vojenskou mluvu osmdesátých let. U nás v Holýšově dokonce existovalo podstatné jméno popičista a bylo hojně užívané od velitele pluku až po posledního čističe hlavní.

  4. Na vojně díky tomu, že Slováci 5. pád neznají, se prakticky nepoužíval dnes by tpo mohlo být jiné, ale zase není branná povinnost.

  5. Ze školy si pamatuji:
    král
    krále
    králi (královi)
    krále
    králi
    královi (králi)
    králem
    vzor: muž

    U nás na Hané skloňujeme:
    král
    krála
    královi
    krála
    krále
    královi
    králem
    vzor: pán

    Z čehož plyne, že paní je z Hané.

  6. „TO VIETĚ“ byla jediná věta, univerzální odpověď na cokoli, kterou používali moji maďarští spolu záklaďáci. Přesvědčivě se tvářili, že česky ani slovensky nerozumí a procházelo jim to. Tam, co jsem souložil lidu, jich bylo něúrekom, zato čecha jsem tam skoro nepotkal. V našej těrajší šokialisticej armádě tvorili maďari základný pilier. Po nějakom čase sa aj pičovat naučili, ale to len ak ich něslyšali gumy, aby sa něprozradili, že už čo len čiastočně po slovensky počujú.

  7. Doplním Jiřulku
    Moji maďarští spolusocvlastisloužící měli universální jazyk, který se skládal ze slov ,cituji:“..kurva, kokot, jebat, dopiči a trrrrr“. Těmito slovy vyjadřovali v češtině vše. Pravda, nevím, které bylo pátým pádem. Ale matně si vybavuji, že podle citového zabarvení se pátý pád dostával na kterékoli z nich.

  8. Pátý pád je takový chudáček. Hodně ostatních slovanských jazyků ho už vypudilo a nechává si ho jen jako muzejní exponát. Například v ruštině se sice volá „Боже“, ale smrtelníky ti Rusové oslovují už jen prvním pádem.

    Ani v češtině není pátý pád v bezpečí, protože do té jediné oblasti, kde se uplatňuje – oslovování – mu leze pád první. „Pane Novák“ je snad i běžnější než „pane Nováku“. Popohánějí nás tam i takové ty počítačem generované masové dopisy a e-maily, protože ty se sestavují mechanicky podle vzorce „pane + příjmení“ a skloňovat se přitom neumívá.

  9. Ohledně oslovování křestním jménem jsou na Moravě velmi zajímavé možno říci patvary. Okolo Hustopečí se zcela běžně oslovují ženy: Jarý (Jarmilo), Věrý (Věro) atp. Ač jsem se pídil i sáhoval, ničehož nic jsem se nedopídil, kterak že to vzalo původ.
    Zcela běžně se také říká : s Pepem, i když jde o Pepu a žádný Pep se v okolí nevyskytuje. Rovněž i: s Jirkem.

  10. Myslím, že pátému pádu hrozí v češtině vymření pouze u příjmení. Přiznám se, že ač se snažím, někdy mi to taky nejde (typicky u jmen jako je např. Krabec – někdy se bojím, že mi oslovení už ani nebudou rozumět). U jmen křestních však zatím obava nehrozí, tam se skloňuje správně.

  11. Ono se správně skloňuje i titulování: pane, soudruhu, bratře. Ovšem zase s výjimkou armády, kdy jsme byli ve dvojí palbě a kromě slovenštiny jsme se připodobňovali i ruštině. Jak to stojíte, soudruh desátník?

  12. Nu Jiřulko, ženy, příslušnice armády, ani tehdy, ani dnes nemohly a nemohou protestovat proti oslovení, je-li podle vojenských řádů. Odchylky dosud uvedené řádům odporovaly.
    Uvedu příklad oslovení : Paní plukovníku, profesorko, doktorko medicíny, Vladimíro Renešová, doktorko věd : předstupte k předání vyznamenání.
    Zažil jsem na letišti ženy praporčíky a nadpraporčíky i kapitány, které při řízení leteckého provozu byly nenahraditelné. I, jak věřím, jménem Vaším se jim omlouvám za nadávky, které jste dokázal i zkomolit.

  13. Nu, je-li dnes paní plukovník tak dobrá, samozřejmě se jí omlouvám, na takové jsem to nevztahoval. Já potkal jen ty soudružky praporčíky a na ně se bez výjimky moje hodnocení vztahovalo. Ostatně soudruzi praporčíci byli také káčové vypatlaní. V sedmdesátých letech byla politickými prověrkami v rámci normalizace armáda zbavena všech revizionistů s lidskou tváří a zůstali tam jen neochvějní kádři (a kádryně) bez lidské tváře. A já jako politicky, morálně a zdravotně závadový jedinec jsem k řízení letového provozu ani zdálky nepřikoukával. Půl roku jsem byl Vojín absolvent – pamatuje někdo další příklad této „hodnosti“? To mi i toho absolventa upřeli, kolejnice jsem si sehnal od kamaráda, nakonec mi je tedy nechali nosit s výhradou, že nebudu mít žádná absolventská privilegia, ale hodilo se jim mě ve tři ráno poslat dělat velitele vozu, či velitele skupinky třiceti Maďarů na nedělní výkopové práce.

  14. nevím jak vy vážení, ale já zásadně oslovuji a volám ústy (dobrá někdy i pohledem, zejména zoufalým pohledem), nikoliv pádem. natož abych padal pětkrát za sebou a na hubu. to bych pak nemohl oslovit už doopravdy nikoho.

  15. Pro Jiřulku: Vojín absolvent byl můj spolubojovník Mohyla, který se k této hodnosti dopracoval degradací z desátníka, protože nedokázal zabránit šikaně. Ale jinak v naší zdatné armádě byli odborníci na slovo vzatí, náčelník chemiků nám kreslil vzorec fosgenu a nakreslil tam atom uhlíku s pěti vazbami. Jeden ze šplhounů, kteří sledovali výklad, se přihlásil, že uhlík může mít jen čtyři vazby, ale byli jsme poučení: „Právě proto, soudruzi, je to tak jedovatý.

  16. Co se pátého pádu na vojně týče, jednou mi kdosi povídal že se první týden na vojně strašně divil jak to že je tam tolik topičů.

  17. Tak i já, co vojín absolvent jsem se dopustil veřejně šikany, aniž bych o tom věděl. Krom jiných průs.švihů jsem velel při výuce pořadové přípravy nováčků před přísahou. Celé dny jsem chodil v čele jednotky o několika málo desítkách nebožáků takzvaným pořadovým krokem, který byl záměrně vytvořen tak, aby se co nejméně podobal normální chůzi a byl co nejúnavnější. Strašně mě od toho bolel celej člověk, ale hlavně kolena. O přestávce se někteří ihned svalili do leže, někteří se sedli na zem a já a několik dalších jsme si ulevili od bolesti neustále napnutých kolen podřepnutím a několika dřepy. Inu viděl to z okna jakýsi vysoce postavený guma a ihned si mě dal předvolat. „Soudruhu vojíne, za šikanu dostanete sedm ostrých.“ Já jsem se marně bránil, že v mojí jednotce žádná šikana není. „Jaktože ne, vy jste některým vojákům nařídil dělat dřepy.“ „To ne, soudruhu nadmajore, ty já jsem dělal sám, protože mě bolej kolena a nikoho jsem nenutil.“ „Ale to, že vy sám děláte, co jim nařídíte, není o nic menší šikana!“ “ Ale já jsem dal rozchod na přestávku, volno, kouřit povoleno a nic víc, zeptejte se jich koho chcete.“ “ Ptát se jich nebudu, to by oni ze strachu před vámi stejně neřekli.“ Pak naštěstí přišel někdo s něčím asi důležitějším, takže na mě guma zapomněl a basu nevypsal. Poučení: Kdybych celé jednotce o přestávce nařídil udělat deset dřepů, nebyla by to šikana, když jsem je nechal svobodně dělat, co kdo chtěl, tvrdě taková svoboda odporovala komunistické zásadě, že všichni jsou stejní a musí dělat přesně totéž.

  18. Dobrý den,
    mám problém se psaním i/y v oslovení v případě zdrobněliny, např. Sylvi nebo Sylvy. Jaké i/y na konci je správné? A proč?

    Děkuji.

    Majka

  19. Zdrobněliny -inka, -ínek, -ička, -íček, tedy Sylvinka, domácky Sylvi, Janinka, domácky Jani, taky to můžete psát Sylvie nebo Janie a cítit se tak cool!! Nanynka, Betynka, Katynka, ale Terinka, Márinka – takže -i- i po tvrdé souhlásce. Holt bujný oř je mluva (píša?) naše a bylo by hezké připustit aspoň trošku zjednodušení. Obávám se, že jsem to Majce nijak nezjednodušila. Stejně si myslím, že ÚJČ připustí obě varianty. Nuže, vyčkejmež, co na to Gabriel.

  20. Ona nám to mateřština (proč ne otečtina?) vůbec komplikuje na vícero způsobů. Můj bratranec hned z kraje devadesátých let dělal na zakázku nějaký SW. Počítače si tenkrát s nabodeníčky moc nerozuměly a tak byla všechna data hezky „cesky“, neboť ke spřežkám („czesky“?) se nikdo moc uchylovat nechtěl.

    I stalo se, že se v databázi vyskytlo příjmení „Srackova“. Když pak později došlo k setkání či snad telefonnímu hovoru s dotyčnou a ukázalo se, že dáma se ve skutečnosti jmenuje Šráčková, bratranec se prý na oplátku představil jako Ježíš Tosemiulevilo.

  21. Dvě připomínky: Proč ne otečtina – protože nejsme oteklí. A ve významu „od počátku“ píšeme slovo „zkraje“ dohromady. Stejně píšeme toto slovo ve významu místního nebo časového počátku.

  22. Připomínka ka Gabrielově připomínce č.1: Otečtina určitě ne proto, že nejsme oteklí, ale zcela evidentně z toho důvodu, že otec bývá nejistý

  23. Snad leda otecština? ale to bude docela jiný jazyk, než ten mateřský – viz dávná diskuse na téma „maminka dá Alence čepičku“. BTW Co myslíte, o čem spolu budou mluvit muži, kteří neprošli základní vojenskou službou? Popisovat hrůzné situace, do nichž upadli spolu se svým compem při vypadnutí pojistek?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *