Podoba

Jak byste definovali podobu? Podoba se po jisté době mění, může se dokonce i ztratit. Podobu je možné i vytvářet, přebornicemi v tomto oboru jsou mnohé ženy, které se pomocí moderní kosmetiky a různých udělátek dokážou změnit k nepoznání. Klasik Jiří Suchý se z tohoto problému krásně vyzpíval, ale co s tím uděláme my?

Jožin

96 odpovědí na “Podoba”

  1. Bez podoby by nebylo podobnosti a bez podobnosti by nebylo pravděpodobnosti. Smím to tvrdit s pravděpodobností blížící se jistotě?

  2. „Vyzpívat z podoby“ jsem ještě neslyšel. Ale podobné spojení s poněkud jiným slovesem se občas užívá. Ten pak popisuje stav, ke kterému se dá dopracovat například řádnou ochutnávkou třešní zalitou sklenicí čerstvého mléka. Třešně budou za chvíli, mléko je k dispozici celoročně, takže si to můžete sami vyzkoušet.

  3. Mnoho chvil jsem přemýšlel, jak přijatelně sdělit, co právě sdělil „náhodný kolemjdoucí“ s přímočarostí a srozumitelným návodem. Můj uctivý hlubokosklon!

  4. Tak se mi zdá, že obdoba je mladší sestrou podoby, protože mají společný kmen. Z podoby je možné se vyblít, obdobně z obdoby to ještě nikdo nedokázal.

  5. Tak jsem si vzpomněl na zajímavý výrok o podobě a chci se o něj s ostatními účastníky tohoto koutku podělit. Ondy v létě v TV prohlásil jeden policista z Lanškrouna o dopadení mladých lupičů: „Měli šaty od krve a když jsme s nimi mluvili, začali se podobat popisu.“
    Co tomu říkáte?

  6. Tak zhruba asi v prvním desetiletí poloviny minulého století jsme si dávali hádanku a říkali tomu supermoderní hádanka:

    Jaký je rozdíl mezi husou?

    Pamatuje si někdo z mých současníků správnou odpověď? A našel by někdo z mých nesoučasníků vhodnou odpověď vlastním přičiněním?

  7. Rozdíl mezi husou je dobře ilustrován jedním prastarým vtipem:

    To takhle jede jednou pantáta domů, a cestou přejede husu. A tak se ptá sousedovic kluka, který se tam okolo namane:
    – „Pepíčku, není to náhodou vaše husa?“
    – „Není,“ odvětil ten bystrý chlapec: „naše nejsou takhle placatý.“

  8. Tak JÁ to znám úplně jinak – též z hlubokého mládí – patrně se jedná a krajovou varietu: rozdíl je mezi vránou a nohy má pravý. A taky – má to dvě nohy, sedí to na větvi a dělá pípíp – ptáček
    čtyři u boudy hafhaf – pejsek
    šest na střeše mňau – jedenapůl kocoura.
    Tehdá jsme nevěděli, že je to surrealismus nebo dada, měli jsme zato, že jsou to blbiny.

  9. Jarku, postup je obvykle přibližně následující:

    1. Pár lidí se dá dohromady a začne sebe a případně i jiné bavit činností, která se dá nazvat děláním blbin (ne nutně se zápornými konotacemi toho slova).

    2. Když blbnou dostatečně dlouho/nahlas (*), aby si toho někdo všiml, přijde kritik a začne daný jev zkoumat. Bez ohledu na to, zda mu nakonec porozumí nebo ne či zda ho považuje za přínosný a nebo ne, zanechá kritik svou stopu příštím generacím v podobě názvu nového -ismu.

    3. Pak přijdou zmatení/zvědaví (*) čtenáři/diváci/novináři/konzumenti (*) a ptají se, jaký je rozdíl mezi blbinou a nějakým -ismem, či mezi různými -ismy navzájem.

    4. Pokud se výše řečení zeptají původních tvůrců, dozví se buď:
    (a) že daný kritik byl blbec, protože světu chtěli sdělit něco jiného (příp. že světu nechtěli sdělit nic), nebo
    (b) že je žádné škatulkování ani dotyčný kritik nezajímají a ať si čtenář/divák/konzument (*) o jejich blbinách myslí, co chce, a nazývá je, jak chce, a nebo
    (c) ať jde tazatel k šípku, protože oni jdou na pivo/víno/absinth (*) a to je teď důležitější.

    *) Nehodící se škrtněte

  10. ad 3. – pokud je to v nějaké zámožnější zemi, nejlépe v USA, je na dané téma zřízena katedra, která dá dotyčné blbině dostatečné levicově ideové vyfutrování, u nás je zřízeno místo asistenta, ale pouze v případě, že případný aspirant na onen post je profesionálním synem.

  11. Kdepak, děti moje skoro vlastní jste si dali zkrat mezi blbinky a surrealismus? A s dada k tomu. Když surealismus je hlavně výtvarná záležitost a většinou velmi realistickým stylem malby zobrazuje věci a lidi ve tvarech a situacích jinde než na obraze nereálných.
    A s dada a s jeho přiblblým souhlasem zásadně nesouhlasím, a proto jsem dnes založil styl opačný: NĚT NĚT. Jenom si už nemůžu vzpomenout, kdy to asi bylo a kam jsem ho vlastně založil.

  12. Prdlačky, švagrová! Co to capete jak mladý straky vo výtvarnym unění ? No tohleto kdybyste tak řekla generálovi Bretonovi, kterej ve čtyryadvacátym roce napsal spisek Manifest surrealismu, tak by vám jednu pleštil a zatřepala byste sebou jako králík!

  13. Pavelko, Pavelko, dítě moje skoro vlastní, co díte, to jste již zapomělo na starýho a kdysi i dobrýho Jiřulku?!! A co on řekne, a taky co já řeknu, to platí skoro jako kdyby to napsal Gabriel.
    A nějakej Bretén ať se jde se svým manufestem vycpat do jmelí!

  14. Jiřulko, netvrďte mi, že se malíři se štětcem nevyblbnou (*)(**), ani že název směru, kterým se zabývají, je pro ně důležitější než to malování samo. To prostě není obor, který můžete dělat, i když vás nebaví a kam se chodí na sedmou a ve čtyři se s oddechem vyráží domů, případně v pátek na chatu. A to, že se vyblbnou (*), přece ještě neimplikuje, že svou práci neberou vážně.

    *) Odkazuji zde na dřívější poznámku vylučující záporné konotace toho slova.

    **) A nebo tvrďte, ale stejně neuvěřím.

  15. Mnohdy laik žasne, jak je možné, že dotyčný umělec dokázal vůbec nějakého současníka přesvědčit o svém umění – mnohdy se to patrně nepodařilo a svět nejspíš přišel o neuvěřitelné hodnoty. I když jsem si toho vědoma, nedokážu překročit svůj stín a moji kulturní oblíbenci jsou valnou většinou ukotveni před sto a více léty. Na mně by umění nevyžilo. Dokonce mnohé umělce podezírám z neumětelství a bohapusté drzosti. Dokládám to příklady odjinud, ale zato výmluvnými: v televizním dokumentu překladatel a s ním i ten, co to po něm česky režíruje a překoktává, vkládá cizímu umělci do úst verbální zhovadilosti typu BYSEM, i když o gramatické zběhlosti toho, kdo původně mluví, nemá PÁRU!!! atd atd – sami si doložte další úděsní příklady. Kvákal v radiu (VEŘEJNOPRÁVNÍM) vyslýchá (spíš trénuje) jakéhosi odborníka, jaké že mají ti, co jsou vysláni do Lybie osvobodit našeho zajatého občana, zkušenosti – kde by je tak asi mohli vzít? vždyť Čechy zajímají různí radikálové a jiní zločinci naštěstí tak málokdy, že se to za života nějakého úředníka či diplomata uděje párkrát, pakliže vůbec (ale asi si budeme muset zvyknout a i zkušenosti nakonec, žel bohu, budou). Toto majíc na vědomí, obávám se, že i v mnoha ostatních (neexaktních – barák špatně postavený spadne, pokud se vůbec podaří ho dokončit, stroj špatně vyrobený nefunguje) oborech jde často v lepším případě o amatérismus, jindy o drzost a vědomí, že ruka ruku myje, kolega si kritiku nedovolí, aby taky nebyl zkritizován, kritici z povolání nejsou moc důvěryhodní nebo aspoň nestranní a obecně kritéria chybí. Ad -ismy: ten pisoár byl v Salonu před cca 100 lety, a dodnes se podle něj mnozí opičí, aniž by pochopili, že opakovaný vtip… atd.

  16. Co se Bretona týče, toho bych se nebál, ani Tzary 😉 ty bych bral jako velmi příjemná strašidla 🙂 To spíše těch všelijakých nedouků a pindalů kterých je všude plno 🙁 Mimochodem, co říkáte na to že frantíci chtějí ouředně zakázat kurvítka?

  17. To by v tržnici směli prodávat jen prázdný krabičky, a to jen ty dobře slepený s čitelným popisem a nerozmazanými obrázky.

  18. V rámci solidnosti u příležitosti blbinek dávám důkaz, že jazyk náš se mění tak, že jak větnou stavbu, tak i slova užívaná před 70 lety současník nechápe. Ale znalci umění jistě poznají, který náš dodnes známý umělec tehdy napsal:

    … a řinčelo-li oruží z oceli kuté, nebo z mědi…

    a jaký je význam těchto slov.

  19. Mám takový dojem, že oruží je rusismus. Náš český výraz zní mnohem líp, jak zpívával Hutka: Jsem rytíř pasovaný, v hlavě mám brnění

  20. Oruží je stopro rusismus, lépe řečeno mladší vlezdorusismus, nezaměňovat s kovanými českými rusismy typu v(o)zduch a vesmír, uváděnými v Gebauerově mluvnici buditeli ve snaze dodat bohatost tehdy již málem vymírající češtině (kromě slov, která běžně používáme a jako do jazyka uměle vpravená nepociťujeme, dokládá tehdejší jazykové kutilství bájný brnkoklapkotruhlík a čistonosoplena ), kterou mluvili jen venkované a to v podobě a formě venkovskému jednoduchému životu kolem pole a chléva odpovídající. Pokud se tehdejší snahy o vzkříšení češtiny týče, nebyla nepodobna kdysi velmi oblíbené zábavě s dadštinou a nynější EU dotovanou snahou o udržení lužické srbštiny, gaelštiny atd.

  21. Já myslím, že snaha úředně zakázat kurvítka může zákonitě skončit jedině velmi stylově, tj. zákonem nebo vyhláškou s vestavěným kurvítkem: Prostě to nemůže fungovat.

    A „vesmír“ mě jako rusismus vcelku překvapuje, i když slovanský původ to slovo nezapře. Měl jsem zato, že rusky vesmír je „kosmos“ (v přepisu do latinky), příp. „mir“ (též svět a mír).

    Maximálně bych ve slově „vesmír“ hledal původ ve slově „smír“ v analogii k ruskému „mir“, což oboje může souviset s představou téměř všech starých civilizací a náboženských systémů, že vesmír/svět je realita okolo nás, kde platí jakési božské či přírodní zákony (tedy jinými slovy harmonie, mír), a která se nějakým způsobem zrodila z nějakého počátečního chaosu, obvykle za přispění nějakých těch božstev, co zrodila sama sebe nebo zabila své rodiče, příp. provedla něco obdobně šíleného, násilného a nesmiřitelného…

  22. Tak se mi moc líbí, že se vlezdorusismu dopustila už bible kralická v roce 1613:

    Zacharjáš 11:15

    15I řekl mi Hospodin: Vezmi sobě ještě oruží pastýře bláznivého.
    Czech Bible Kralicka (1613) brought to you by Public Domain.

    Nicméně význam nezná ani křížovkářský slovník ani jiné slovutné slovníky, je to brnění a Jirkovi fanfáry, on je pašák!!

  23. Stále však není zodpovězena první část testu znalosti naší poesie, kdo napsal tento verš – oruží z oceli kuté – a v které básni jej použil!

    A kdo napsal a v kterém díle a jak poeticky přeložit do češtiny verš:
    …yonder stands your orphan with his gun,
    crying like a fire in the sun..

  24. It’s All Over Now, Baby Blue
    Robert Zimmerman

    První hrubý nástřel:
    …tvůj kluk stojí s kvérem sám jak kůl,
    na slunci se třpytí (blýská blyští) v očích sůl…

  25. Je příznačné, že i zde na slovodni se dříve objeví správná odpověď na otázku, která předpokládá znalost díla, které napsal v té době ještě málo známý americký písničkář, než znalost díla našeho jediného básníka, který byl oceněn Nobelovou cenou.
    Přiznám se, že i já Seifertovo dílo téměř neznám, a k jeho Písni o Viktorce jsem se dostal před asi pěti roky čirou náhodou, ani nevím, jestli u nás byla k dispozici nejen v samizdatu.
    Někdy v roce 1994 nám zaměstnavatel sjednal na podnikový jazykový kurz rodilého mluvčího jako lektora. Ten v rámci výuky často recitoval a od něj znám i :
    Like as the waves make towards the pebbled shore,
    so do our minutes hasten to their end . . .
    Když pak jako příklad surrealismu použil dvojverší (doslovný překlad):
    ..tamhle stojí tvůj sirotek se svou zbraní,
    křičí jako oheň ve slunci . .
    užasnul, že jsem ihned reagoval názvem písně a jménem jejího autora. Ale i to byla náhoda, já jsem tu písničku znal z nádherného alba české skupiny Matadors a právě tahle byla moje nejoblíbenější. Originál jsem v roce 94 ještě ani neslyšel, a autora jsem znal pod jeho uměleckým pseudonymem Bob Dylan. Teprve mnohem později jsem z internetu postahoval další Dylanovy texty a nedávno jsem dostal krásnou knihu jeho písní i s notami a harmonií. Když ale porovnávám tyhle noty s originály písní, jsou vesměs v jiné tónině.
    Tímto příspěvkem tahám za několik pro mě citově důležitých témat, která tu na slovonoci probíráme, jednak proč jsme neuměli noty, jednak vnímání krásy hudby a poezie a o tom, jak poezii překládat.
    Jak přeložit tento verš? Já to cítím takhle – jakkoliv, bez ohledu na doslovný překlad, ale tak, aby celý text v češtině byl krásný.

  26. Kdysi v 19 jsem to zkoušel takhle, nevím jak dalece se mi to povedlo
    /One too many mornings/

    Přímej přenos ze psí rvačky mně sem vítr zahání
    ale jak se soumrak snáší slábne i to štěkání.
    A klid večerního ticha za svítání zničen byl
    ráno stejný jak rána s tebou ale zpěr o tisíc mil

    Hned za křižovatkou prahu můj pohled náhle zvad
    a stále jen hlavu stářím k lůžku kde jsem tě měl rád
    pak jsem ulicemi bloudil šedi chodníků se bál
    ráno stejný jak rána s tebou ale o tisíc mil dál

    Neklidná a lačná touha snad nás oba upálí
    jenže ty se stále bojíš začít kde jsme přestali
    jen se svojí pravdy držíš já však jinou pravdu mám
    ráno stejný jak rána s tebou a každej z nás v něm sám

    Jen se svojí pravdy držíš a mou nechceš vyslyšel
    ráno stejný jak rána s tebou a nás dělí tisíc let

  27. Jirko, opravdu dobrý. Dá se to i zpívat. Hluboce smekám svůj slamák. Avšak, (odhlédnouce od kvality tohoto konkrétního přebásnění), máme tu dilema. V převodu z angličtiny, a americké zejména, musíme volit mezi dvěma přístupy.
    1. Jestli totiž zachovat pathos, který amíci standardně berou, ale pro nás, bytostné ironiky a rejpaly je nepřístojný
    2. Nebo se vyhnout prvoplánovosti a pokusit přizpůsobit překlad naší české tendenci k náznakům a významům působícím podprahově
    A teď babo raď!

  28. Jirko, je to dobrý a vhodně nedoslovný, je to výraznější, než je překlad od Gity Zbavitelové v knize „Dylan, sto písní a fotografií“. Což je první knížka ofic vydaná i s notama, co od něj mám. Pozdě ! Už to zpívat nebudu, parki mi zatvrdl ruce i hlasivky.

  29. Děkuju, pánové, potěšili jste mě. Aby se to dalo zpívat, byl jeden z cílů. Ale žádnou jsem na to neulovil…

  30. Stará trampská píseň praví: Jen ty, kamaráde, ty nezklameš. Ani vy jste, pane Pavelko, nezklamal. Jinak co se týče přístupu k překladům (a myslím, že to platí pro všechny jazyky), tak jsou jen dva – dobrý a blbý. Teď zrovna čtu jednu knihu, kde se praví, že strniště rašilo – a to je jen ta nejčerstvější zhůvěřilost, na kterou jsem na prvních 40 stranách narazil.

  31. „Strniště rašilo“ je libozvučná krása sama o sobě. Pokud se jedná o vous, nadchýňa mě i jen samotný zvuk; v případě posečeného pole se účinek sentence násobí, ba i umocňuje sürrealistickou imaginací, evokující věčný koloběh vzniku a zmaru.

  32. Rašící strniště vypovídá o pozdě sklizeném obilí, kdy se zrní vysype na pole. Na podzim pak vyraší před zoráním. Naše babičky – ty chudší – sbíraly na poli klásky (se sedlákovým dolvolením), nebo se taam pásly husy či slepice. Jinak je to pánská móda nebo dámská nedbalost.

  33. Strniště bylo polní, tudíž rašení neschopné. Časnost sklizně na to nemá žádný vliv. Jinak v uvedené knize jsem našel další skvosty:
    -na rtech se jí leskl lesk na rty
    -vedle stolku stála bývalá japonská váza
    Má to na triku překladatelka či korektorka ? Hádej, hádej, hadači

  34. Halt se ty překladače musej eště drobátko dopiplat. Klasický príklad: out of sight, out of mind – neviditelný šílenec. Ovšem bývalá japonská váza je taky skvělá.

  35. Nějak mi tane na mysli „rašící osení“, ale nevylučuju, že si to pletu s Radeckým. Ale to, že se pole neplánovitě zelenala ještě před zimou, si pamatuju. Jak je tomu teď ovšem netuším, třeba se polnohospodářství valně zlepšilo (byla by to jedna ze spousty věcí, které teď bereme jako samozřejmé, i když tomu tak nikdy dřív nebylo).

  36. Milá paní Diblíková, hlavně si asi pletete polní strniště a osení. Kdyby osení nerašilo, tak by byla neúroda. Kdyby rašilo strniště (neb jde o zaschlé zbytky obilných stébel), byl by to zázrak a naši zemedělci by nemuseli obilí znova sít -ať jako ozim nebo jař. Takže ještě jednou: Strniště neraší. Rašit v něm může jen něco jiného.

  37. No právě. Ta vysypaná (nesklizená) zrna obilí, která stačí vyrašit před (opožděným) zoráním. Viděla jsem na vlastní oči mnohokrát, vy jistě taky.

  38. Tak ale už fakt naposled: Strniště NERAŠÍ. Ve strništi může rašit cokoliv, i třeba fazole nebo begonie, pokud je tam někdo zasadí. ale samo POLNÍ strniště opravdu neraší. To na bradě samozřejmě může, ale o tom nebyla řeč.

  39. Máte zajisté pravdu. Ani pole se nezelenají, jak by taky mohla, jsouce hliněná. Zelená se to něco na nich. Pokud mníte, že strniště jsou jen ty suché šťopky, ne posečený a sklizený lán, máte jistě recht. Pak když fouká ze strnišť, stačí si vzít zopár drnů domů a máte ventilátor.

  40. Věra to má dobře srovnané. Ani zrno ( a kdejaká pleva) nazmar? Kdepak, válí se jich tam po žních dost na to, aby pole znovu rašilo a taky to udělá. Poté se vše zničí postřikem a když vše uhyne, pohnojí se a poté zaorá. Na žádné pole se nedává stejná plodina dvakrát kvůlivá chorobám a škůdcům. Možná jsem vynechala některé fáze, jsem jen pozorovatel.

    Ventilátor, dobře Vy 🙂

  41. Ono tomůže být tak,jak praví paní D.Dnes zemědělci šetří pohon.hmoty a práci strojů. Objevili to,co praktikovali lidé před 2000lety a po žni neořou. Strniště projedou branami(hroty,či řezací talíře)a do rozrytého strniště sejí ozim. ten se pak ve strništi zazelená,neb raší ještě před zimou.Měla bych ještě zcela blbé vysvětlení:strniště pocházelo od trvalé formy čehosi a po posečení obrazilo a ….to je canc.

  42. Že ještě straším s tím dotyčným překladem: Ještě jsem tam objevil výraz křehké pohlaví. Zřejmě se mělo jednat o něžné pohlaví. Jediné křehké pohlaví, které jsem kdy viděl byla vánoční ozdoba ve věrném tvaru oenisu s varlaty v lehce nadživotní velikosti. Dostal ji kamarád od kolegů v práci a dokonce to mělo záponku k pověšení na stromeček…

  43. Je slepice pohlaví křehkého,něžného či jakého? prosím,odpovězte! Jde mi o sebepoznání.

  44. Slepice jsou pohlaví uzpůsobeného ke snášení vajec, stejně jako ostatní ptačí samice a ptakopysčice, ježuřice, želvice a různé hadice. Prostě to tak od přírody je, tak o tom nemudrujó a konajó

  45. Teda, slepičko Olinko, tato cesta k sebepoznání zdá se mi být dosti obtížnou a výsledek – z hlediska celkové autoevaluace – nedostatečně vypovídajícím. Ostatně, tak třeba např. já o sebepoznání neusiluji. Jednak je pozdě, jednak už takhle na sebe toho vím tolik, že už další špatné vlastnosti skutečně netoužím zvědět.
    A k těm překladům: jen malá ukázka strojových překladů:
    Nový svetr je stát Spojených států a jeho americká poštovní zkratka je NJ.
    Nový svetr byl jmenován po ostrově Svetru v anglickém kanále.
    USS Nový svetr byl jmenován ve cti tohoto státu.

    Nebo:Kultivovat fazole
    Fazole přirozeně uspět culmiferous obdělají a my věříme, že to není velkého významu který rozmanitostí je následován, poskytoval zemi být v decentním pořádku, a ne sešlapaný předchozí plodinou. Brázda mít být dáván brzy v zimě, a co nejvíce hluboce, to země může být dostatečně rozpojená a místnost dovolila si pro kořeny rostliny k hledání potravy potřeby. První brázda je obvykle daná přes pole, který je nejlepší metoda když jen jedna brázda jara je míněna; ale jak to je teď zjistil, že dvě jarní brázdy jsou velmi výhodné, ten v zimě mít být dáván na délku, který položí zemi v lepší situaci pro odolávání deště, a vyjádří to dříve suchý na jaře než moci být případ když zoraný napříč. Na předpokladu, že tři brázdy mají být dávány, jeden ze zimy a dva na jaře, pokračování je nejvíce schopná příprava: … atd.
    O fazolích je tam toho hodně, ba i o jiných věcech. Na požádání přidám další skvosty.
    Ale, prosím, nekamenujte tolik tlumočníky a překladatele, oni ne vždycky tlumočí proslovy výborných řečníků nebo překládají dobré technické nebo vědecké texty. Ba i fóry bývají oříškem: :No tak, sódružko, abysme furt nepracovali, tak tady sódruhum novinářum řekneme dobré vtip: Jestli vijó, proč se říká v Praze Na Valdeku. To byl Karel Čtvrté v Praze a povidá Bušku, mně je zima. Naval deku“.
    Ke krásně nesyslné situaci přispělo i to, že ti novináři byli z Kolumbie a už asi hodinu věděli, že NEJSOU

  46. … v Sovětském svazu.

    Omlouvám se, už zase píšu příliš dlouhé texty – naštvalo a odeslalo se samo.
    A místo „nesyslné“ bych byla napsala „nesmyslné“, kdybych si to byla mohla po sobě přečíst.
    Tak ještě kousíček těch fazolí:
    Různé stroje byly vynalezené pro fazole vrtání, ale nejobvyklejší a šikovný je jeden z úzké formy. Tato ruční vrtačka je postrčena mužem nebo ženou, a chtít, shodovat se jako kartáč nebo ředitel je ztišoval nebo se stupňoval, osít tlustší nebo tenčí, jak smět být výhodný a nutný. Další stroj; natažený koněm, a osévat tři vrtačky v době, byl postaven, a na bytě země budou jistě distribuovat semeno se nejvíce nepatrnou přesností. Na nerovných polích, a dokonce na ti vyložili ve vysokých vyvýšeninách, použití tohoto stroje je navštěvováno s mírou potíže dostatečné vyvážit jeho výhody. Ruka-vrtačka, proto, s velkou pravděpodobností, bude být udržen pro veřejné používání, ačkoli jiný je schopný dělání práce s pravidelností minuter. …

  47. Nesyslné je hezké a výstižné slovo – něco, co ve své podstatě brání být sysleno. Kéž bych měla vše nesyslné – ve své stařecké lakotě nedokážu spoustu věcí vyhodit, dědicové místo oslavy tučného dědictví budou muset zjednat kontejner. No jo, ale vyhazovat KNIHY nebo jiné HODNOTY? Voni to vyhážou pak všechno, takhle bude ten kontejner opravdu využitý. Ale jsou i jiné aspekty (posmrtného) mrhání. Dřív se dědily s láskou psané kuchařské recepty, dnes by moh´ kuchařkama (s fotkami, které vám navodí sliny jak pavlovskému čoklíkovi) dláždit – a dál si dosaďte ad libitum. Mě je líto, že nemůžu odkázat hlavu – třeba se snadným učením jazyků, ale VONI by ji stejně hodili do toho kontejneru – no né všichni, ale nebudu jmenovat, třeba by si to nějaký pohrobek přečetl. Div jsem se nad sebou neroztesknila, až jsem si musela říct – babi, neblbni, dyť tě maj rádi, i vnoučata ti svěřej na hlídání, tak co bys eště chtěla? a hlídání beru fakt jako poctu – je nás babiček a dědečků jak psů – teda plný počet, a hlídací jsou všichni. Jo a ty fazole jsou tak blbý, že jsem je nedokázala bez zašmodrchání mozku i jazyka dočíst, gratuluju, to je nález jak kilovej hříbek!

  48. Ó ano, zpětné překlady jsou rovněž plné humoru. Také z cizího jazyka do češtiny a z této pak jiným překladatelem do úplně jiného cizího jazyka. A před mnoha lety jsem si vtiskla do paměti překlad z češtiny do ruštiny, z té pak do angličtiny a zpět do češtiny: Duch by chtěl, ale tělo je slabé. Výsledek zněl: strašidlo je připraveno, ale maso je syrové.
    A na návodu k čínským bateriím do baterky stojí psáno: Pozor! Nejezte tyto baterie! Pochopila jsem to tak, že tyto né, ale některé jiné jíst mohu. A na příbalovém letáku k jakýmsi pilulkám stálo: Nepožívejte těchto tablet, utrpíte-li těhotenství!
    Jaroslave Pavelko, udělal jste mi radost svými překlepy – i do toho krátkého textu se vešly dva. Hurá, nejsem v tom sama!

  49. Jo. Fakt 3.
    Ale psát bez samohlásek taky nebude žádná sranda, budeme to mst trnvt. Co třeba se spojkama? (a, i). Již samotné slovíčko „já“ je ošidné. Nebo třeba: jak rozeznám „ano“ od „ne“? Ale nechejme překlepy překlepama, mně se líbí i přeřeky. Dovolím-li. abych propadla rozčilení, vyrábím hojné přeřeky ve slušné společnosti nepublikovatelné. A ačkoliv nemám většinou ráda reklamy, některé jsou mi sympatické právě pro ten nápad přeřek zužitkovat ( „… a proč jsou v dírech sýry?“).

  50. hernajs, co je trnvt ? Nenechte mě trápit. utraťte mě hned, dřív než to vypukne. Ad překlepy – vždycky se mi vybaví z dávného Dikobrazu přetisk účtu nějakého učňáku „Jídlo pro čuně“ . Možná už jsem zde zmiňovala pana přednostu (dávno již tomu, bylo to v mém prvním zaměstnání) ze stanice Rudná-Nučice, který zásadně psal sranice a zasrávka (a požadoval postavit v zastávce Krahulov WC, aby mu cestující „nesrali na peron“. No jen si to řekněte nahlas ((pokud možno v soukromí)), jak břeskně to zní!).

  51. Trnvt je samozřejmě trénovat. Kdysi ve hře Brouk v hlavě pan Řehoř ztratil v nevěstinci umělé patro a pak byl schopen říkat jen samohlásky. Moc se mi to líbilo.

  52. Jirko, dík za záskok.
    A mně taky (se to líbilo). A vážně to bylo kdysi. Sakra.
    A k překlepům: nejnovější (mnou na vlastní oko spatřený) je „uprchlíci“ bez „h“. Jen mne to mile zaujalo – jinak nic proti ničemu, není mým úmyslem rozproudit debatu na toto téma veskrze průserové (hle, umím další slovo a už mi nepřipadá neslušné. Ostatně, „průjmové“ mi sem nesedí.) A ještě ostatně, máme říkat „migranti“, EU nám to důrazně doporučuje. Tomu žádný znevažující překlep nehrozí.

  53. ba, ba, Ao. áo e ou (dávno je tomu, bejvala legrace) Trochu mi to připomnělo kolegu Ferdu Bígla, jedno z terezínských dětí. Říkával, že tam byla spousta srandy. Taky s povděkem kvitoval, když někdo v okolí umřel – že jemu se zvýšila pravděpodobnost přežití. Holt žid, jim (nám) není nic svaté. Ad migranti – to snad slibuje jakousi nedokonavost, ale taky nejistotu, kde se nakonec zastaví.

  54. Taky mi to připomnělo, že manželovu známému panu Valihrachovi migrující špačci sežrali celou vinici (on loni či předloni – vono to letí – vyhrál vinařskou soutěž ve Francii). Říkal, že kdo měl čím, střílel, ale bylo to houby platné, špačci přiletěli, unavení a hladoví padli do vinohradu a žádná střelba je nezvedla, dokud tam bylo co sezobnout. Sbohem, sauvignone.

  55. Vybírám z esemespondece mojí léčitelky se mnou:

    Ona: Az ti bude lip, udělala bych si u tebe nove pozvanky, ozvi se prosim

    Já: Ahoj! Líp už bylo! A to bude platit i nadále! Klidně přijď hned. Stejně nespím. Bolí mě celej člověk.

    Ona: ty pozvanky by mely standardni sirku, vlevo ten obrazek a vpravo text

    Já: Ahoj, nechápal jsem, co je standardní zápalka. . . Jinak já pokrok veliký, dneska mi doktoři našli tři další nemoce, heč!

    Ona: sirka x vyska a ne zapalka. Zase dalsi nemoce? Ach jo

    Já: Ahoj, dyk si dělám šoufky! našel jsem si je sám! Ale někde jsem je zapoměl. A už nevím, kde a kdy to bylo.

    Ona: vzdyt jsem tusila, ze je to soufek.Aha, nasel nemoci ci co. Tak se k nim zkratka nevracej

    Já: Nemůžu se k nim vracet, když už nevím, jak vypadaly a kde mi vypadaly. Stejně byly k ničemu a vůbec k ničemu nebyly, žádná škoda jich.

    Ona: Tak snad prijdu zitra, mej se pekne!

    Já: Já se meju pěkně a ty se měj pekne

  56. Vánoční povídka

    Pánbůh stvořil Adama a Evu a PRVNÍ radu jim dal:“Milujte se a množte se!“ Stvořil je k obrazu svému, nahé a šťasné, jako byl on sám. Chodili po ráji a nazí se

    nestyděli, sice viděli, že se od sebe liší, ale jedli plody všemožné a viděli, že i různé ovoce se od sebe liší, ale je to všechno k jídlu, tak co. Pánbůh ale věděl, že ač Adam i Eva na pohled vypadají dospělí, jsou nezkušení a chybí jim vzdělání a pochopení. Když si jeho snahy probudit jejich zvídavost ani nevšimli (a proč by měli, když bylo dost všeho, co si mohli bezpracně brát), tak jim naoko zakázal ochutnat jablko ze stromu poznání, a oni, tak jako malé děti a jako hloupí dospělí šli po tom zakázaném, aniž pochopili účel zákazu nebo doporučení. Takže si do jablka poznání jen kousli a zase ho vyplivli, no fuj, vždyť je to kyselý a trpký. Tak bylo jejich poznání kusé a oni se dozvěděli jen to, že muži a ženy se liší svými pohlavními znaky a už se nestihnuli dozvědět, že se liší proto, aby se ve svých úlohách doplňovali a ve spolupráci dokázali víc, než každý sám. Místo spolupráce si svoje pohlavní znaky zakryli a začali se hádat, čí pohlavní znaky jsou lepší. Přitom vůbec netušili, k jakému účelu mají sloužit. Bůh se na ně nehněval a netrestal je. Byl nahý a trpělivý a věděl, že mezi nahými a oblečenými lidmi je jediný rozdíl, nahému nevadí, když vidí někoho oblečeného. Vysvětloval jim, že stejně tak jako jiné ovoce musí i poznání nejprve dozrát. Podle plodů je možné hodnotit strom jen v době sklizně, tedy jen několik týdnů ročně a když mu neumožní dozrát a budou stromy hodnotit podle barvy listů a vzrůstu, stane se většinou to, že se o existenci kvalitního ovoce ani nedozvědí. Stejně tak, jako když budou hodnotit lidi podle nepodstatných vzhledových vlastností. Když pro ně splynutí těl nebude vzájemné obdarování, ale sobecké braní, budou rozkoš toho druhého považovat za hřích a ponížení pro sebe. Když se ženy nebudou při porodu řídit svými pocity, ale nechají si do toho kecat od mužů, kteří nemají reálnou zkušenost, jen vědí všechno líp, porod pro ně nebude radost, ale budou rodit v bolestech. Když budou s láskou a radostí pečovat o svoje bližní, o stromy, pole, obydlí, budou žít trvale v ráji po mnoho generací. Když si svoje blízké rozzlobí, životní prostor poničí a rozkouskují na svoje a cizí, budou mít celý život peklo. Ale jako kdyby mluvil do kamene, přece nebudeme poslouchat toho věčně poučujícího hambatýho dědulu. Já to přece vím líp. Ty víš taky houbeles, koukej mlčet a dělej, co Ti povídám. A proč bych nemohla žít celý život v ráji jako dosud, vždyť je tady pořád krásně! Tohle tady že je ráj??! Tohle slzavý údolí? Ráj je úplně jinde a nesrovnatelně hezčí, a teď mi podrž, uděláme si dítě! A proč bych zrovna tobě měla podržet? Protože nám to Bůh přikázal. Ale on nám nepřikazoval, on nám radil, že se máme milovat. Houbeles si pamatuješ, byl to rozkaz a když mě nebudeš poslouchat, tak tě tvrdě potrestá. Jejej, to bylo včera krásný to milování, budeme se dneska milovat zase. To tak, akorát si sobecky užíváš a já mám z toho jen potíže, jak to donosit a porodit. A vůbec, už jsem počala, tak nic nebude. Tak to šlo pořád a lidi a lidstvo úplně zapomělo, že každý máme v sobě nahého a šťastného boha a věčný ráj, místo toho jsme si na sebe vymysleli přísného a trestajícího boha a ráj někde kdesi, a dostaneš se tam jen když mě budeš poslouchat.
    Jirka Munzar 7.12.2015

  57. A věděli jste, že rybí prsty některé značky skutečně obsahují rybí maso? Vážně! Skutečně kus rybího masa! Říkali to v televizi.

  58. Já to říkám pořád, že to začalo natvrdo, když ženské získaly volební právo – ty chytré ho totiž nikdy nepotřebovaly. Jakmile chlapi vyměkli, baby rozvrtaly dávnou strukturu moci a už to jelo – menšiny, -sexuálové, odbory a ostatní nejrůznější alternativy (zbytek si dodejte sami), až nikdo netuší, kam je možné zajít – v umění, politice, (ne)vzdělávání, sportu atd. Dojemné je, že ti „nejpokrokovější“ (muži i ženy, ono se mnohdy zběžně nepozná, hů is hů, zlatý pejsci!) se vracejí k dávno překonanému – viz domácí porody (přitom by je nikoho nenapadlo nechat si byť jen odstranit polypy v nose jinde než na nóbl módní klinice) atd., děti mají babičky kolem čtyřicítky a pradědové v sedmdesáti – no, jak říkali už staří Římané – svět se řítí do záhuby… to mi připomnělo stařičký vtip – jak obcovali staří Římané? (mladí líp!).

  59. Pak že slovodne vymírá, a nejen Gabriel, ale již mnohem dřív jsem bědoval, že ze slovodne se stává slovoobden, najděte si to zdejším vyhledávačem, kolik už je to let a hle – než se pošťourám v noze (neb mě kouzlo hovado) – je tu hafo reakcí. Přidám vtip, který jsem našel na amíckém webu a přeložil:
    Po dlouhém sezení na nějaké schůzi o čemsi důležitém (a dlouhotrvajících obstrukcích) se unavený Barack Obama ze schůze vyzmizíkuje a doufá, že se během další obstrukce zregeneruje během. Z únavy sotva vidí a zakopne o cosi a přeletí přes zábradlí a letí z dost vysokého mostu. Sletí do řeky, nárazem je omráčen a bezvládně polyká andělíčky. Jeho gardi se z mostu skočit neodvažují a než by sehnali loď a dopluli k němu, byli by z nich nezaměstnaní. Blízko místa pádu naštěstí na lodičce tři sedmáci lovili ryby. Stihli tonoucího z vody včas vytáhnout a rozdýchat.Když připluli ke břehu už byl Obama při vědomí a při vědomí toho, že bez nich by už nikdy při vědomí nebyl, chapcům děkuje a slibuje jim vyplnit jakékoliv přání, ten první si přeje jízdenku na Grejhounda do toho nového Disneylandu a celodenní vstupenku. Obama mu to slíbí a jeho sekretářka vše zařídí dřív než odejdou. Druhý chlapec si přeje takové ty tenisky s podpisem toho běžce co vyhrál runcap.
    Třetí si přeje elektrický ivalidní vozík, Obama na to: „Samozřejmě ho dostaneš a obdivuji tvoji šlechetnost, takže si přej ještě něco, co bude jen pro tebe.“
    „Ten vozík je pro mě!“
    „Ale vždyť ty nejsi invalidní?!“
    „Teď ne, ale budu, jak jen se můj táta dozví, že jsme zachránili Obamu před utopením.“

  60. Souhra dvou vyhledávačů mi našla, že svou první obavu ze změny na slovoobden jsem písemně řekl 21.září 2006

  61. No hurá! Líbí. Je to takové mezinárodně aplikovatelné. A kromě toho: polykat andělíčky je tak krásně vánoční! Jiřulko, překládejte furt, jde Vám to moc hezky, klaním se už i proto, že jste nezapškl (ať to vysloví cizinec! Byť i integrovaný!), ani očividně zapškávat nemínite. A že byste teda moh´!. (Pokud vím.)
    A Jaroslave Pavelko, přestal jste se šťourat? Ne-li, co si s těmi ploutvemi počínáte? Neboť maminka má vždycky pravdu.

  62. Ploutve narostly, šťourače zůstaly, Maminka mi mimoděk svou nedůsledností způsobila poloviční, to jest invalidní obojživelnost bez žaber. Ni tak si nestěžuji, ploutve jsou praktické výrůstky.

  63. V tom vtipu se přece neřeklo, že je zlé zachránit Obamu, to si jen ten chlapec myslel, že si to myslí jeho zlý táta. Aspoň myslím. (A teď jsem si asi naběhla, ale už to tak nechám.)

  64. Protože je to vtip. Jeho tuzemskou variantu se záchranou Husáka jsem slyšel už někdy na přelomu 70 a80.let v královéhradecké hospodě Pod věží. A v hospodě U koně měli na pisoáru nad žlábkem (mušle tam tehdy nebyly) vyškrábaný nápis: Jen tady to, soudruzi, držíte pevně ve svých rukách. Ty čárky tam možná nebyly, to už si nepamatuju, sem je dávám jen pro případ, že by to četl Gabriel

  65. Pokud jde o interpunkci, dost v poslední době váhám – jak čtu vlastně furt jen anglicky, tak voni to maj ňák jinak a nabourala jsem si zdravý smysl, ale zase se semtam dočtu něco zajímavého: nově objevili středník místo tečky a dali tomu další význam – sebevražda je tečka v životě, a proč teda místo ní nepoužít středník a jet dál – maj na to spolky s tlustým středníkem na práporu, ale kdyby to mělo někomu pomoct, tak proč ne – dnes se lidi chytěj každé pitominky.
    P.S. jak je to s tím pomáháním? pomóc! zařvu nebo zabublám, když se topím, ale když mi to má pomoci, tak to zní pro mě strašně vyumělkovaně nebo pomoct – to je zase až vulgární, obracím se na vás, milí přátelé. POMÓC!!!

  66. No protože tím zdržíte skvělého muslima před vstupem do zaslouženého ráje s mnoha notoricky známými potěšeními. Jen by mě zajímalo, mají-li tyto vyhlídky stejný půvab pro staré ajatolláhy, jako pro mladé, marným testosteronem nabouchané venkovany, nebo pro na západě žijící vzdělané mladíky – ale u těch je to zřemě něco jako Rudé brigády nebo Mladá garda. Kdysi – snad v Německu, jsem viděla obligátní rudé triko s Guevarrou, ale přes něj byl namalovaný terč. Též vtip – nenový: sebevražedný atentátník se v nebi dotazuje u stolu sedících Guevarry, Herostrata, Badera, Lenina (atd.), co tam mastěj karty, kde že jsou ty panny. Támhle v kumbále, ale nafouknout si je musíš sám.

  67. Jak je to s posmrtným životem? Zatím se tutlá fyziologické vysvětlení zjištěné pomocí leteckých trenažerů. Ty byly vyvinuty pro testování, jaké parametry manévrů pilot snese bez ztráty vědomí. To nastane, když přetížení vzroste tak, že mozek není dostatečně zásoben kyslíkem. Zkušební piloti jsou navěšeni lékařskými přístroji a ukazuje se, že to probíhá u všech lidí stejně. Když mozku chybí kyslík, vyplaví si euforické látky, které zvýší odolnost buněk na kyslíkový dluh. Mozek si také vypne vnímání všech podnětů z těla, takže pilot necítí váhu těla. To se projevuje pocitem jako ve stavu beztíže, nebo letu ve výšce. Také se změní vnímání zrakových podnětů, zůží se zorné pole a pak úplně nahradí jakoby vjemem velkého světla. Ověřeno je shodné sebezáchovné chování mozku ve všech možných průbězích, rychlostech a polohách. Tím je prakticky vysvětlitelné, proč je základem všech náboženství víra v posmrtný život. Prakticky všechna lidská společenstva mají někoho, kdo po nehodě zažil stav blízký smrti. Má těžké a bolestivé zranění a postupně získá dojem, že ho tělo nebolí, nic neváží, jakoby se vznášel, vidí silné světlo na konci tunelu a mozek je v nesmírně silné euforii. Mezitím ho někdo začne křísit, mozek získá kyslík a začíná řidit tělo, pocit beztíže a vznášení je ztracen a tělo je těžké a bolavé. A ten kdo takový stav prožil ví – po smrti bylo líp. Prožitá euforie změní funkce mozku a mentálně člověka změní. Podobně to probíhá i u nemocí, když mozek zjistí, že je překročena hranice přežití, vypne vnímání bolestí, euforické látky oddálí úplný konec a nastane stav uklidnění a smíření, takže je čas zavolat kněze a dostat rozhřešení. Umírající vypráví o světle na konci tunelu a jak letí do výšky a opouští bolavé tělo. Všechny případy, kdy to nakonec skončí smrtí znamenají naprosté ukončení jakýchkoliv mozkových aktivit. Shodná je i reakce všech pilotů, kteří takové testy absolvovali. Hovoří o silně mystickém zážitku a touží testy absolvovat opakovaně. Četl jsem to v angličtině, ale nepoznamenal jsem si titul knihy, který se netýkal near death experiences. Nedivím se, že takové poznatky se výzkumné týmy bojí naplno zveřejnit. V jedné mojí pisničce mám verš: „K nesmírné lítosti nejrůznějších fanatiků stojí tu fakt, že lidské tělo je jediná známá forma života člověka.“ Ale není mi to líto a ani mě to neděsí. Protože mě po smrti nečeká nebe, ale ani peklo. A tady mě život těší, mám v sobě přece nahého a šťastného boha. A moji blízcí a moji přátelé jistě taky, díky tomu tady na slovomálokdyalepřecejen tak neobvykle dobře souzníme. A ti nejrůznější Ransdorfové sice do pekla nepřijdou, ale až do smrti smrťoucí v něm žijí už tady.
    8.12.2015

  68. Jiřulko, zůží nevadí. To rozjímání je krásné, což výjimečně myslím vážně, a to přesto, že city veřejně vůbec neumím a všechno znevážím. Lékaři mne nemají rádi, a to ani ti hodní.
    Jen nesouhlasím s tím, že „po smrti bylo líp“. Ta krása nenastane po smrti (tedy podle mě), ta trvá jen na konci těsně před umřením. Když mi bylo jedenáct, utopila jsem se. (Nebudu otravovat popisem průběhu a vysvětlováním příčiny topení se, to byla fakt hrůza, nestálo to za nic a nedá se to zapomenout), ale potom to fakt přišlo – nic jsem nepotřebovala – ani dejchat – prostě nádhera, strach zmizel, jen jsem tenkrát nevěděla, co je to euforie a to s tím světlem na konci se mi prostě jevilo jako roura (tunel jsem říkala, až jsem si o tom čítala). Úžasný klid, bezvadný pocit štěstí a ta zář na konci té roury. Ale to potom!!! Tenkrát v těch časech se z čerstvých utopenců vylévala před vlastním křísením voda. Ta voda ve mně samozřejmě nebyla sama a šla ven i nosem … V těch jedenácti jsem se vracela do života dost naštvaná. Ale těm testovaným letcům se nedivím,že by si to chtěli zopáknout. Ovšem moji rodiče, kdyby se to byli bývali někdy dověděli, by mi to s největší pravděpodobností nedovolili.
    Hezké vánoce! To jsou takové, jaké byste je chtěli mít.

  69. Stařenko moje velmi oblíbená, to není moje rozjímání, na rozdíl od diplomek na právech v Plzni já naprosto netvrdím, že jsem to vypracoval osobně, já to všechno opsal, tedy víceméně zestručněně přeložil z angličtiny. Nedivím se už, že jste vizionář, a přesně popisujete totéž z vlastní zkušenosti, kterou já nemám. To „po smrti bylo líp“ je jasné dnešním lidem, že je to jen ta chvíle a za ní nic, ale za starověku si mohli myslet, že ti co chvíli vypadali jako po smrti, nahlédli tam, kde ti nevzkříšení už zůstali.

    V královně mezi veřejnými domy, tedy ve veřejné knihovně jsem našel Kurta Vonneguta jr. – Květná neděle, kterou jsem ještě nečtl (moje ostuda, vyšlo už 2004) a dost se mi to líbí. Mimo jiné i to, že jeho knihy nikdo z jeho rodiny nečte, a třeba Jatka č. 5 jsou církvemi i státními institucemi řazeny mezi pornografii. No od státu je to odveta za to, že vybombardování Drážďan označil za naprosto nesmyslné, a to samozřejmě vláda nehodlá uznat. Takže nejen naše česká, ale každá vláda, když na to přijde, tak mlží. On to ale může a taky komentuje znova, že to bylo naprosto nesmyslné zničení životů 135 tisíc lidí, včetně starců a dětí, zvířat v zoo, ale ani jako odveta za koncentrační tábory to nelze omluvit, nálet neurychlil ani o minutu konec války. Neoslabil německou obranu, nevysvobodil nikoho z německého zajetí, takže z náletu, který stál desítky milionů dolarů měl užitek jen jediný člověk: on sám, na každém zabitém vydělal tři dolary.

    To tady uvádím hlavně proto, že spousta mých známých i neznámých lidí tady nadává na američany, na USA, ale přitom netuší, že blbostí amerických instuticí jsou nejvíc postiženi vlastní občané.

  70. Kurt Vonnegut jr. byl prostě pašák, překrásně hnutej, sci-fi nepatří mezi moje favority, ale ono mi to vlastně ani jako sci-fi nepřipadalo, vnímala jsem hlavně ten zvláštní humor, kde byla zvláštní i ta čerň. A v pětaosmdesáti umřel nikoliv sešlostí věkem, ale protože upadl. No není to krása?
    A taky měl kliku na překladatele. I ve slovenštině – Bitúnok č. 5 je vynikající. Už žádného Vonneguta jr. nemám, musela jsem všechny (no, skoro všechny) knihy rozdat, stěhovala jsem se z velkého do úplně malinkého. Říkala jsem si, já blbec, že když, tak si je vypůjčím zpátky, jenomže už dávno nevím, komu jsem co. No co, stejně už čtu velmi složitě a pracně.
    Tož tak.

  71. A v pětaosmdesáti umřel nikoliv sešlostí věkem, ale protože upadl. No není to krása?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *