Popleta

Líbí se mi slovo popleta, protože je to jedno z mála podstatných jmen, které mají pro rody mužský a ženský shodný tvar. Určitě takových slov bude více, ale momentálně si na další nemohu vzpomenout. Pomozte, prosím, mému línému mozku, ať se netrápím sám.

Jožin, čím déle, tím častější nositel titulu popleta.

Poznámka redaktora: Popleto rodu středního, jsa popletou, poplete to a napíše popleta místo popleto… takže je popleta i pro rod střední?

28 odpovědí na “Popleta”

  1. Momentálně mě napadá jen koroptev, ale nejsem si jist, zda je to podstatné jméno či přechodník – mohlo by se říkat koroptev, koroptevši, kroptevše.
    Následuje báseň, kterou kdysi recitoval pan Horníček:
    Za svitu měsíce tančili dva zajíce.
    A koroptev. Ten tančil nejvíce.
    Už se těším na gabrielovsko-hammetovskou Rudou žeň.

  2. Tak i OBEJDA může být, ale vlastně je, přechodník. Stejně jako STREJDA, DĚDA, RUDA, OSTUDA, NERUDA, PRAVDA, NEPRAVDA, NEPRAKTA, PRAKTA, OBLUDA.
    A kromě toho je pro muský i žnecký rod shodné:
    chirurg, major, magor, plukovník – ale to už tu bylo

  3. Tak ještě NESTYDA, NASTYDA (viz Jiří Suchý), NECUDA, LÍNÁ HUBA a z jiného soudku NEFACHČENKO.

  4. Dobrý, tak tohle se tváří jako femininum, skloňuje se jako femininum, tak proč se s tím nesmířit a nedělat k tomu další ještě zženštilejší výrazy, viz: předseda – předsedkyně, starosta – starostka? Když může 1 blbec stačit pro oba rody, proč musí být k vědci vědkyně (vědma, vědátorka, či kýho výra)? K lamě nebo mule, sýkoře či podoustvi zase není maskulinum, nebo jen pracně násilné – sýkořák? podoustevník? Bujný oř je mluva naše! BTW známe s Lůcou pejska Bojsu a fenku Attilu.

  5. Bojím se, že blbec má již v ženském rodě zavedený pojem blbka, nebo i blbča a od toho by potom z výrazu blbeček mohla být i blbečka. Možná, že se k tomu ještě dopracujeme.

  6. Jeden z mých dědečků, k+k vychování.., dlouho používal v některých vybraných situacích pro obé pohlaví slovo bezmozek. Bezmozečka by mohlo za jistých něžných okolností fungovat taky dobře…, tedy aspoň podle mne…
    Jinak podoustevník je dobré, mohlo by to být něco mezi paboukem a klasickým broukem…, nižší forma ovšem…, sýkora je zcela zásadně sýkora, zcela a jednoznačně neb mí bratranci jsou Sýkorové a ne Sýkořáci, protože se Sýkoráky bych absolutně nemohl být zpřízněn….
    Co se týče vědmy tak maskulinum je pochopitelně vědmouš, podle klasického vzoru Věstonicky Venouš…, no a téma vědma mám ještě toto:

    Vědma…

    paralelní vesmíry
    zrcadlové světy
    to všechno mi nabízela
    duše jisté Běty

    teta Běta
    doktorka všech běd
    s tělem velmi nadaným
    ochladit i led…..

    /pokud to někoho zajímá…./

  7. Myslel jsem, že bratranci byli Veverkové. A podoustevník je sameček od podoustve a to by měla být rybka. Neplést s poustevníkem

  8. že děkuje wbgardenovi za Vědmu. Toť dle mého mínění přímo „rosný“ drahokam! Jako v kapce rosy se v něm zrcadlí oba paralelní vesmíry, jež sice i dnes poměrně často nakonec dospějí k zažehnutí té nádherné supernovy – ovšem po zásadně odlišných drahách. Tato Vědma mi připomněla události mého mládí. Před čtyřiceti léty má manželka – coby žhavá dívka schopná anihilovat hmotu pouhým svého těla vlněním – mi často vyčítala, že miluji pouze to tělo a zanedbávám její duši. Věren své bujné přirozenosti jsem ji ubezpečoval, že význam duše u ženy nepodceňuji, že pokud žena má opravdu dobrou duši, sluší se dát ji jí v posteli pod zadek. Za prasáka mne přestala označovat až mnohem později, až jsem jí po třech dětech věnoval přímo lyrický epos – kroniku našeho vztahu.

  9. litoměřické NETÁHLO bude pravděpodobně z formanského prostředí. Oblíbené rčení mého pradědečka (jmenovat toho kulaka s dvanácti páry koní nebudu pro jistotu ani dnes) praví: Práce šlechtí člověka, ale chcípaj z ní koni. Pro nás z toho plyne, že být TÁHLO je smrtelně nebezpečné.

  10. Svého času v mém okolí frčel výraz MAKO,nejčastěji ve spojení JÁ MAKO
    JAKO PAKO.Původ lze zřejmě hledat ve výše zmíněném výrazu
    MAKAČENKO.Velmi by mě zajímalo.co inspirovalo Ondru Neffa k poj-
    menování umělých lidí v „Jádru pudla“.Jmenují se mako(lidé).
    Že práce šlechtí člověka je naprostá békovina.Práce přece šlechtila opici
    tak dlouho,až se z ní stal člobrdík.Toho už jen soustavně huntuje.

  11. MAKO JAKO PAKO, jestli si dobře vzpomínám, je součástí letitého vtípku – jak se řekne japonsky ředitel?
    Nemako.
    Sekretářka?
    Vomako.
    Dělník?
    Makojakopako.

  12. že s Michalem souhlasí stran huntování (plnění důlních vozíků – huntů) člověka prací. Pradědečka nejmenuji proto, že koně u něj měli naprostou přednost a své pacholky huntoval tak dokonale, že se za jeho hříchy má babička – jeho dcera – ještě po šedesáti létech vždy večer modlila. Práce nehuntuje jen člověka a koně, nýbrž nejdokonaleji včely. Jako velice problémový buřič jsem se už ve třetí třídě veřejně vysmíval řediteli. Odmítal jsem být pilný jako včela a vytrvale pracovat „na národa roli dědičné“ – jak se mi to pokoušeli natlouct do hlavy později na střední škole oslavováním různých úderníků – zejména sovětských. Činil jsem tak s poukazem na fakt, že včela dělnice se v létě doslova a do písmene ulétá k smrti většinou za čtyřicet dnů. Dnes se mohu přiznat, že jsem se tehdy styděl přiznat tu pravou příčinu mého odmítání včelí pracovitosti. Díky zkušenému včelaři jsem totiž už v devíti letech zásadně i u včel odmítal monarchistické uspořádání společnosti. Ty pracovité chudery se všechny dobrovolně udřou k smrti, aniž by poznaly rozkoš. Sexuální slasti delegují na svoji nevolenou panovnici a nakonec je jim odepřena i poslední rozkoš značné části našich důchodců – nad poloprázdnými talíři vzpomínat na bývalé pracovní úspěchy.
    Rád bych se však vrátil k jazykozpytu. Ví z vás někdo co je to DRCHTA?

  13. Ano, bratranci Veverkové byli samozřejmě nejlepší čeští bratranci, dodnes jim to ruchadlo závidím….
    Jinak až se stanu diktátorem tak podoustevník bude rozhodně brouk, howgh, a manžel od podoustve bude podoustevec, a basta, jednak že ji /podoustev/ tak trošku pase…,jednak že to zní samečtěji, což pochopitelně souvisí…, protože když něco tzv. maskulinního končí v JČ na …ník, je v tom obvykle obsažena nějaká piškuntálie….
    Slunko pere jak sedlák cepem /drchtu…, česky drchtou…/ říkali jsme kdysi za velikých veder. Mýlím se, pane Kramáři….
    Co se týče vesmíru, mohu samozřejmě kdykoliv přispět se svých soukromých výzkumů…, již kdysi jsem nabízel panu Hawkingovi tuto tezi…
    – máš-li chuť na černou díru
    nemusíš hned do vesmíru…. –
    dodnes se neozval…..

  14. To Jiří Kramář – Ty hornoněmecké vesnice byly v okolí Hanoveru, já jsem nikdy nevěděla, jak se jmenujou, a manžel, rodinný expert na Německo, to, bohu i slovodníkům budiž žalováno, zapomněl, naschvál odmítá si vzpomenout a vygooglit se mi to nepovedlo, takže zatím …

  15. že DRCHTA – to záhadné a nejspíš kódové označení jej svého času dost trápilo. V dobách kdy byl ještě útlý mladík, jenž se se svými rodiči přestěhoval z jihomoravského Mikulova do Opavy, svým novým spolužákům většinou málem nerozuměl. V nouzi sice člověk pozná přítele – jenže ten šibal se mu pokoušel namluvit, že v případě drchty se jedná o podprsenku pro Amazonky, které si přece pro snazší střelbu z luku, jak rád uvádí náš dějepisec, amputovaly jeden prs. Že si z něj střílí kamarád – to pochopil ten útlý přistěhovalec okamžitě. Ovšem jak moc, to mu došlo až za půl roku u přítele-šibala doma na dvoře. „Ty, Iřik, podaj mi hev tu drchtu!“ tak tam mladého jazykozpytce nečekaně oslovila a požádala paní domu. Když oslovený pohlédl hev – raději ještě rukou naznačeným směrem – na vozíku pod kůlnou spatřil ležet jemu dobře známou trávnici. Ovšem trávnici dnešní „akademický“ Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost definuje takto:
    „druh lesních jahod (rostoucích v trávě).“
    Jenže tam na tom vozíku tehdy ležela režná plachta o rozměrech málem 2 x 2 m (s v rozích přišitými popruhy) pro odnos nasekané trávy. Tedy historií prověřená předchůdkyně minulým a ze zákona zavrženíhodným režimem zavedených samosběracích vozů.
    Vážený pane Wbgardene, na rozdíl od pana Hawkinga se ozývám. Soudím totiž, že vzájemným posouzením výsledků svých soukromých výzkumů soukromých vesmírů a následným vědeckým vyabstrahováním můžeme dospět k velice zajímavým a obecně platným poznatkům. Pro potřeby této vědecké spolupráce – jejíž výsledky po vzájemné poradě zajisté zde zveřejníme – nabízím svou adresu: kramar.radun@gmail.com

  16. pro paní Věru Diblíkovou: UT DESINT VIRES, TAMEN EST LAUDANDA VOLUNTAS – takhle to údajně napsal Ovidius v Listech z Pontu. Tak to také napsala jedna paní profesorka filosofie, která během poslední války vedla klimatickou pozorovací stanici na Bouzově. Prázdné měsíční výkazy za měsíc duben 1945 uvedla i překladem, který já na rozdíl od ní musím opsat z Lexikonu latinských výroků: Třebaže nestačí síly, přec snahu je potřeba chválit.
    Ovšem ta paní profesorka pak pokračovala přibližně takto: „Velice se omlouvám za zcela chybějící pozorování. Ta nebylo možno vykonat, neboť všechny měřící přístroje klimatické stanice Bouzov byly zničeny buď zběsilostí ustupujících fašistických hord – nebo zvídavostí Rudé armády – naší osvoboditelky.“
    Originál citovaného zápisu je uložen v archívu pobočky Českého hydrometeorologického ústavu v Ostravě – Porubě a já si na něj vzpomenu pokaždé, když se mi někdo snaží i neúspěšně vyhovět – nebo když mne zcela nečekaně někdo od něčeho osvobodí. V této svobodné zemi, plné osvoboditelů, mi už málem nic jiného nezbývá.

  17. Ad DRCHTA.Pocházím z jižní Moravy,ze slovácka.Pokud si dobře pamatuji,
    používal se název PLACHETKA.Po změně bydliště jsem se v Beskydech setkal
    s termíny DICHTA nebo DICHULA.

  18. Chlapec hledající dívku svého srdce se mě ptal: … kde ta BORKA bydlí… Byla to odvozenina od borec a ještě dlouho potom jsem se tomu slovíčku usmívala. Borku jsme nenašli, ale nevzdával to a pátral dál.
    Moje mamka používala na přenášení sena velkou plachtu a té říkala LOKTUŠE.

  19. Michalovi a spol. ad DICHTA: Jde nám to básnění jedna báseň – die Dichtung.
    DICHTA je germanismus. Dicht je totiž hustý, těsný nebo těsně. A stejně těsně ale věcně spolu souvisí loktuše, plachetka, drchta, dichta a dichula. Vždy se jednalo o kus velice husté a tudíž pevné plachtoviny, jejíž popruhy se ovíjely mnohdy od ramen až k loktům. To jsem u mé stařenky v Uhřicích vídal na vlastní „oka,“ když nosívala trávu málem až z Násedlovic. Jenom jestli ta beskydská není DYCHULA. Ona totiž stařenka vždycky oddychovala jako parní válec.

  20. Je-li řeč o DYCHULE,nejedná se o PLACHETKU nebo LOKTUŠI,ale,a to
    hlavně v regionu ostravskim,o DECHOVKU.Bez rozdílu,jde-li o kapelu nebo
    žánr.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *