Z malého semínka se zrodí ratolest a tím končí rovnoprávnost. Po meči je z ratolesti kluk jako buk, může se stát výrostkem , klackem, později též kořenem. Děvčátko je někdy nazývano klackovitým a z rostlinné říše přijde dříve či později o věneček.
Co s tím uděláme? Musíme jít ke kořenu věci a zjistit, kde se stala chyba. Máte slovo(dne) …
Co je český – to je hezký
Jablko nepadne daleko od stromu. Jaká matka, taková Katka. Ratolestí je málo, národ vymírá po meči i po přeslici. Na poradě vedení podniku chtěl jeden vedoucí říci, že se řítíme do záhuby, ale v rozčilení prohlásil, že se zahubíme do …. A v tom je ten zakopaný problém.
Tradiční, schválené obraty tohoto typu jsou pohříchu nudné až hnusné:
1. „Kluk jak lusk“ je křivý a zelený
2. „Děvče jako bříza“ je asi strupaté, bělokoré a u nohou jí rostou kozáky
3. Pokud někdo skutečně roste jako „dříví v lese“, je to na pováženou a jest litovati jeho krejčího.
Nuda, nuda, šeď, šeď. To v podobách neschválených je jiné rejdiště:
1. „holka jak višňa“ je tak nádherně signifikantní a polibkochtějné !
2. A nejnověji „po-travní řetezec“ se skládá z chtění, kouření, dojmů, zvracení, závislosti, Komorouse, Bublana a Drop-inu
Když se u „kvetoucího mládí“ rozvinou „pučící ňadérka“ a na druhé straně začne dotyčnému díky „druhé míze“ „hučet v klacku“, povstane ze „semene“ „rašící problém“ . Ani podrobný „stromový graf“ pak nebude stačit na popsání takto „rozvětvené rodiny“.
Můžeme jít ke „kořenu“ či „jádru“ problému, kupodivu ale nikoli k „pecce“
Botanika je mocná čarodějka.
V sousedovic slovenštině existuje „dievča ako ľalia“ – tahle kytička je ušlechtile krásná a omamně voní a proto je – bůhví proč – dost dobrá pouze zdobit hroby. Protože když „z hrušky dolů“, tak přímo „pod kytičky“. (A modrá píšťalka krásně píská.)
To Ahtisaari: říká se „holka jako lusk – zelená a vohnutá“ :-))
Pokud je ľalia lilie,tak ta se vyskytovala v erbech různých rodů nezřídka královských,jinak byla i symbolem čistoty.No, hlavně když nepadne jablko daleko od stromu.
Mám další pěkné obraty:
Kluk jako buk, velký a dutý.
To je kořen! – starý a ohnutý.
Holka jako obrázek – jen ji pověsit.
A nezapomeňte, se ženou jako s květinou – nařezat, svázat a hodit do vody.
Žena je přechodník přítomný od slovesa hnáti.
Muž pospíchal žena svou ženu před sebou.
Žena pospíchala ženouc své děti do školy.
Ženy ženouce žence na pole…
To jsou mi věci.
Mhm, přechodníky, jedna z věcí, které jsem zapomněl. Vtom případě je ale gramaticky možná věta: „Muž žena děti křičel.“ 🙂
A co další krásná přirovnání –
vlasy jako zlátnoucí pšenice… horší už pak je, když jsou jako sláma… nebo když sláma čouhá z bot.
Oči jako mandle, jako dvě borůvky, jako len, ústa jako zralá třešen, jako malina či jahoda…
Mít nos jako okurka není zas taková výhra. O hlavě mluvíme jako o květáku či kedlubně evntuálně jako o šišce, máme-li blíže do lesů…
A hoch bývá jako jedle, kdežto stařenka jako věchýtek, ruce mívá pak jako hůlčičky, prsty sukovité.
Prdelka jako dvě broskvičky, což lze pužít i pro ňadra… eventuálně může být celé děvče jako broskvička.
Problém můžeme rozlousknout
A že Al Bunda říkal své plavovlasé dceři melounku…
Tak to mě napadlo, jen co jsem čekala, až opravář opraví myčku 🙂
No, s tým Alom Bundom si niesom istý či pôvodne nehovoril „tekvička“ po Vašom „tykvička, tykvičko“, v angličtine bežné, milé oslovenie „pumpkin“…
Pro Jamieho, gramaticky je nemožná věta: “Muž žena děti křičel.”
Jde především o přechodník přítomný a navíc tam chybí interpunkce.
Správně je „Muž, žena děti, křičí.“
Přechodník minulý od téhož slovesa je hnav (hnavši, hnavše), takže v minulém čase by věta nebyla tak zajímavá: „Muž, hnav děti, křičel.“