PraPraOtec Čech roztržitě posnídal třešně i s peckami, zapil PraPrazdrojem a pár hodin na to měl nutkání. Utíkal pod pralípu aby si ulevil, sklouzl však po slupce od banánu a děly se věci… Od té doby zove se hlučná rána šlupka případně pecka.
Co je český – to je hezký
V podstatě je situace popsána přesně až na malou chybičku. V době prapraOtce Čecha byly banány u nás zbožím neznámým (dostaly se k nám až nedávno) a tudíž těžko mohl klouznout po šlupce z banánu. Klouzl po něčem zcela jiném. Ozval se rána popř. pecka. Jen mi není jasno, jak se tam dostala ta šlupka.
Uklouzl po špulce. Později se to zkomolilo. Jako všechno. Šalba a klam.
Není rána jako rána. Ránu můžeme slyšet, pak pořádné ráně se u nás říkalo šupa. Šlupka byla rána o hodně slabší, ale i ta dovedla člověka polekat. Pecka – to byla silná rána na branku nebo prudká smeč. Nu a pak máme rány na těle i na duši. Když se ráno podívám do zrcadla a vlasy mi trčí všemi směry, tak mám opět ránu. Jo rána, zas rána.
Jestli to není od toho, že Jiří Šlupka Svěrák hraje dobrý pecky.
A není to prašť jak uhoď?
To nebyla slupka od banánu, ONO tam zanechal bratr Lech, který měl stejný problém s třešněmi a Prazdrojem.
Já jsem si bezradnej, ale že Jiří Šlupka Svěrák hraje dobrý pecky, je naprostá pravda!