Slovo vydřiduch ukazuje, že SlovoDne mělo předchůdce již v dobách nevolnictví. Naši prakolegové úspěšně prosadili místo slova vydřitělo dnešního vydřiducha! Osvíceně předvídali dobu rozvitého kapitalizmu deroucí z nás poslední doušek ducha.
Co je český – to je hezký
Prakolegové Jiřího P. věřili, že člověk má nesmrtelnou duši. Nyní žijeme v období rozvinutého ateismu, takže dnešní vydřiduši už nevěří, že z člověka lze duši vydřít, protože tam podle nich není, a kde nic není, tam ani smrt nebere. Duše ale opravdu existuje, jinak by se spousta lidí nemohla živit duševní prací a všichni bychom museli pracovat manuálně.
Vzhledem k tomu, že žijeme v období rozvinutého lecčehos, též automobilizmu a cyklistiky, máme každý duší habaděj (nebo jsou už jen pneumatiky bezdušové? bezduché? bezduší?).
P.S. Bylo nějaké období nerozvinutého čehosi? taková rozvinutá mamutolovba..
Věro, s tou mamutolovbou bacha, ať Vás nevyžene Gabriel mečem plamenným ze slovodňáckého ráje. Jinak původně to byl vydří (od vodní šelmy) duch jako flatus čili jadrný český P.R.D.
mohu-li přispět do jazykozpytného mlýnku špetkou historie, pak bych dodal, že prvním opravdovým vydřiduchem byl Pontius Pilatus, jestli se nepletu …………
Vida, existenciální téma v čase předvánočním. Spirituální rozměr moderního člověka, vážený a respektovaný Jožine, není ani bohatší ani chudší ve srovnání s dobou preindustriální nebo, chcete-li, s dobou rozvinutého teismu.
Dnešní doba není provázena ateismem, neboť zde chybí antagonismus vůči teismu. Zde se jedná, podle obecného soudu, o nevěrectví, často vulgární, bez kořenů v ontologii. Ne že by to bylo povzbudivější…
Milý Same, vzpomeňme spolu suicidální řešení, k němuž Pilát Pontský došel několik let po svém mytí rukou. Ostatně v jeho případě byli vydřiduchy semitští farizejové.
Vydří duch je fajn, vydří kožíšek by byl lepší. Zpívám s dlaní na uchu: Vydřiduchu, vydřiduchu, ejchuchu, zhubíme tě na těle i na duchu! Doufám, že žádný z krasoduchů se vydřiduchů nezastane ani v duchu na čerstvém vzduchu (to kdyby ta vydra…).
Duch a tělo, vědomí a bytí, prostě hardware a software…, datový tok mi nyní vyplavil z jakéhosi dávno zappomenutého školního závitu, že v našem ústavu byl Duch prostě jen Dokonalé Upocené a Ctěné Houbeles, zatímco jeho partnerka Duchna obecná byla především Děsně Umanutá Cizoložně Horlivá a Neukojená Atletka. Jestli byli oba Vydří nebo jen Vytři, to už nevím, ale při jejich občasném obcování nastávalo tak absolutně existencionáněspirituální neskutečno, že i prd se zákonitě rdíti musel… Apropos prd… Teď už jsou oba Prduši – pracující dúchodci, a aby své duc hovno jak jinak než materiálně podpořili, furt učí…, tedy učí, místo Iljičem teď prozměnu zas trápí žáky Ježíškem…., alelujá hip hop…
Stejně je to termín bolševicky z…no, třeba profanovaný, vybavuje se mi vydřidušský hokynář (zřejmě typický prvorepublikový zbohatlík – ten by koukal, jak se zbohatlíkuje dneska!) z Poplachu v Kovářské uličce -( V.Řezáč), který odmítal dávat pořád na dluh chudým dělnickým ženám. No jo, Řezáč!, to býval povel k nástupu (T.O. Fire Rock), kde jsou ty časy a kde jsou ti kamarádi, no, dnes je vánoční slezina T.O. Gayapos, tak, jak praví odborníci, zas bude huba v louži (asi moc ne, už to není, co to bejvalo). Tak – AHOJ!
– Budeme do vás střílet, Anna…_
– My do vás taky, paní…, –
Gabrieli, mám pocit, že filozofie má sice přesné kategorie, ale mezi nimi visí ve vzduchoprázdnu rozvíjející se konzumní způsob života, kdy je člověk tak masírován médii, že si otázky bytí vůbec neklade. Mít a užít si – to má být smyslem konzumního života. Kdo dnes hledá Boha Abrahamova a vůbec něco o něm ví? Intelektuálové mluví o něčem, co nás přesahuje, ale běžný mladý člověk po 40ti letém běsnění ateistické propagandy si Boha představuje při nejlepším jako neškodného dědečka na obláčku a s tím si bohatě vystačí. Desatero je zpochybňováno a prostor pro moderní vydřiduchy je naplno otevřen.
o tom 40ti letém běsnění vím své. V roce 1956 se v Mikulově v odpolední a nepovinné dvojhodině náboženství můj o rok mladší bratr ptal: Pane katecheto, ten Abel a Kain si vzali za manželky své sestry?
Katecheta se bratra na oplátku optal na příjmení a pak nás vyhodil oba. Stali jsme se z ničeho nic komunistickými provokatéry. To mne – tehdy devítiletého rozumbradu – moc mrzelo, neboť jsem usilovně hledal boha už od svých necelých tří let. Od okamžiku, kdy se mi, nad dosud otevřenou malou bílou rakvičkou mého osmiměsíčního bratra, babička pokoušela namluvit, že bůh si to záškrtem udušené nemluvně tolik zamiloval, že si je vzal k sobě na nebesa – a tam bude andělíčkem. Za to tehdy nelidsky trýznivé a hromadné dušení mám s bohem dodnes nevyrovnaný účet a určitě proto se přede mnou bůh celých 57 dalších let skrývá. Přečetl jsem kde co – ovšem marnost nad marnost. Kolik lidí – tolik bohů a nad zdůvodněním víry se chce člověku plakat. Jediný fungující bůh je ono Sokratovo daimonion. Pokud je člověk neumlčí, nemůže šířit nenávist, přestane také podvádět i ve víře a pokorně si přizná, že ačkoliv ví ledacos, dohromady neví nic.
Takže, pánové, pokud někdo hledá příčiny špatnosti jen na jedné – ve vašem případě na bezbožné – straně, měl by se nad sebou hluboce zamyslet. To totiž po čertech zavání vydíráním ducha z vědomí „běžného mladého člověka“ a jeho následná cesta do pekel bude pak dlážděna vašimi dobrými úmysly.
Jiří, ten katecheta byl omezenec. Hlupák škodí všude, kde se objeví. Podle Bible Bůh uložil člověku, aby si osvojil Zemi. Nyní už lékaři zvládají nejen ten záškrt. Za smrt Tvého bratra nemůže Bůh, ale nedakonalost lékařské vědy v inkriminované době. Přitom i dnes se najdou rodiče, kteří odmítají nechat své děti očkovat. Je mi líto, že při svém hledání Boha jsi nenarazil na někoho povolaného, i Tvá babička v dobré víře Ti cestu k Bohu spíše zatarasila, než aby Ti pomohla v jeho hledání.
Jožine, použil jsi úvodem málem stejná slova jako pan kanovník Macek z Mikulova. Ten, když jsem s ním na náměstí vědecky diskutoval na téma krádeže jablka a evoluce nebo stvoření, vyslovil přesvědčení, že ten katecheta beznadějně zakopal nejednu hřivnu, protože ze mne by mohl být dobrý kazatel. Jenže pan kanovník byl postižen stejně jako já. Chtěl především vědět a proto například pečlivě pozoroval na klimatické stanici pro meteorology počasí a jako první mne přivedl až k tomu pohanskému Sokratovi. Bůh pana kanovníka však byl především lidsky laskavý a proto si myslím, že ten lidem prospěšný a usměvavý člověk-kanovník se na mne stále dívá spolu s mojí babičkou odněkud z toho skutečně křesťanského nebe.
Babička mne totiž svým životem naučila vážit si ideálů křesťanství a se shovívavým despektem hledět na nehodné jejich vykladače. Než vychovala deset dětí myla totiž „za pár šestáků“ schody na faře a ta zkušenost ji hluboce poznamenala. Když jí k stáru bolela revmatická kolena, odmítala chodit do kostela a hlavně ke zpovědi. Bohu se však zpovídala každý večer bez bázně, neboť kdo jiný než On by měl vědět, že když se bude ona – taková stará baba – trmácet zbytečně do kostela, nebude pak schopná potom ani chodit po kuchyni a vařit pro sedmičlennou rodinu. A sloužit svým bližním ze všech svých sil je přece svatá povinnost každého dobrého křesťana – a každého opravdového komunisty. Jak jsem já dodával i ve vědeckých disputacích s panem kanovníkem. Ten se tomu pobaveně smál, nic nenamítal ani když jsem srovnával mocenskou pyramidu církevní a tu komunistickou. Jsem pevně přesvědčen, že i jemu odpuštěno určitě bylo. U mne to bude horší, neboť jsem dost brzy dospěl k náhledu, že vydřidušské metody církevních a komunistických hodnostářů jsou shodné a takového rázu, že to oprávněně u myslícího člověka vyvolává to nejhorší možné kacířství. Tím – a nejen dnes a nejen u nás – je vyslovit nahlas své pochybnosti. Proto jsem moc rád, že alespoň mezi Slovodníky panuje taková tolerance.
Pánové, česky se píše 40leté běsnění a nikoli 40ti leté… V tomto směru se pravidla jazyka českého zatím nezměnila a dá-li bůh, ani nezmění. Za řadovými číslovkami se píše tečka a každému je jasné, jak se to čte, netřeba psát 158ý den. A pak také 5 m se čte pět metrů, kdežto 5m znamená pětimetrový.
Atě: Pokorně děkuji za opravu a za připomínku časů dávno minulých. V nich mnou opravdu oblíbená češtinářka pravidelně řádívala jako tajfun. S mojí úvahou na její témata v ruce rušívala poklid ředitelny a domáhala se tam tvrdých trestů pro odbojného mana – vazala, jenž navíc bohorovně nectí pravidel mateřského jazyka. Škoda. Již nikdy se nevrátí ty skvělé chvíle, kdy vprostřed nastupující normalizace široko daleko jediný ředitel nestraník takto mírnil vášně své podřízené: No tak, Zoro, buď alespoň občas spravedlivá! Oprav mu tam ty hrubky a klasifikuj spravedlivě myšlenkovou úroveň. Ty jsi se ptala a on poctivě odpovídá. Co se škádlívá, to se rádo mívá. Koho pámbu miluje, toho křížem navštěvuje. Neboj! Určitě jednou přijde taková, co tě dokonale pomstí.
Musím panu Kramářovi přpomenout:
S mojí úvahou na svá témata….rušívala. Obracím se však na něj spíše s prosbou, zda by zřetelněji neohraničil pointu, myslím, kdy už se máme začít těšit na titulky.:-)
Nad rakvičkou malého dítěte asi lidé(babičky)hledají slova útěchy spíš,než hlubokomyslné úvahy o Boží vůli.O ní toho moc nevíme,mimo řádky doporučení,pokud si chceme zobat na věčné hostině.Ale proč se děje to,či ono,to prostě nevíme,pokud jde o míchání osudové kaše.Neměli bychom na Boha svádět kde co.Mnohdy lidé za hrůzy mohou sami.Třeba,když dopustí,aby pár mocichtivých neřádů ovládalo davy.Místo na vědu,cpou prachy do zbrojení.Za takový radar by pár dětí mohlo žít dík drahé operaci.Nebo by v rozvojové zemi fungovala škola,nemocnice.Kolik by za radar mohlo být v Africe studní s pitnou vodou?
Gabrielovi: Děkuji za opravu a nabízím tu chybějící pointu – alespoň k poslednímu příspěvku.
Byl ten ředitel života znalým prognostikem. Nepřišla pouze ta do manželství předpovězená, nýbrž řada jiných – i když těm většinou už nezbylo nic jiného, než trpělivě avšak marně opravovat mé pravopisné chyby. Nikdy si jich nepřestanu vážit.
ajajajaj! zavání to tu politikou! Gabrieli haste! anebo radši: „Zelí pro všechny!“
V doplnění pana Kramáře bych v žádném případě nezavrhoval desatero ve vztahu k morálce, ale naopak bych ho oprostil od těch alespoň dvou prvních přikázání, aby nedocházelo k tomu, že si věřící zahřeší a potom využije dobrodiní a lásky Boha a odpustkem se vykoupí. Je vůbec na pováženou proč má být někdo bohabojný, když Bůh je tak dobrotivý a odpouští hříchy. Konec konců i dnes máme příklady největších hříšníků, kteří se zaštiťují Bohem. Stačilo by, kdyby se řídili alespoň těmi zbývajícími 8 přikázáními, je vidět, že jim v tom Bůh nebrání.