21 odpovědí na “Vyvolávání duchů”

  1. Prostoduché už je bezduché, duchaprosté. Složité je víceduché, dva jsou málo. Čím více duchů, tím složitější.

    Zprávy : V pátek v odpoledních hodinách spadlo ultralehké letadlo na místní hřbitov. Záchranáři už vyprostili třista mrtvých…

  2. Jakýsi australský, jihoamerický či africký kmen prý používá početní soustavu: jeden, dva, mnoho. Ve srovnání s tím je systém jednoduchý – složitý o stupínek níž. Mě to teda v praxi zcela vyhovuje.

  3. Dvouduché společenství se vyskytuje pod jednou duchnou. O vyvolávání duchů v tomto případě nemůže být žádná řeč. Dobrou noc!

  4. Pro Silvu, nemohu přijmout myšlenku, že opakem ducha je tělo.Skoro bych řekl, že jste nevědomky narazila na dlouho již nezkoumaný materialistický pojem negace negace, Aniž bych křísil K.Marxe a jeho pohrobky, rád bych slyšel, co je opak duše a těla.

  5. Souhlasím s Gabrielem, tělo bez duše je mrtvola. Zábava s bezduchým společníkem (společnicí) je mrtvolná. Němci tvrdí, že co je jednoduché, je s jednou přihrádkou (ein-fach).

  6. K nesmírné lítosti nejrůznějších fanatiků je lidské tělo jedinou známou formou života člověka. Tělo i ducha je třeba procvičovat a právě slovodne je velmi příjemná duchocvična, zato co se týká těla je to tělomorna, jen se tělo hrbí, oči kazí a pohyb prstů po klávesách to tak moc nevytrhne.

  7. Jiřulko, lidské tělo asi nebude formou lidského života. Forma lidského života je determinována biologicky, jsme živočichové s vyšší centrální nervovou soustavou. Většina životních projevů je rázu (Janinka promine) biologického a fyziologického. Jen to duchovno je předmětem (a již dlouho) sporů a disputací mezi zastánci metafyzického a materiálního pojetí lidské existence. Uff, mám živočišnou chuť na pivo.

  8. Není dobré ke světu přistupovat tak, že to co neznám popírám.

    Já si na základě svých zkušeností troufám tvrdit, že tělesno existuje, duchovno nevylučuji a o ostatních formách života nic nevím.

    Hezké odpoledne.

  9. U některých forem života probíhá vývoj ducha od prostoduchosti, přes jednoduchost, až po duchaplnnost, v některých případech pak ovšem v určitém věku opět dochází k sestupné tendenci. (:

  10. Vraťme se od nesmyslů k podnětné myšlence Jiřulkově. Forma lidského života může být samozřejmě vztažena i k lidskému tělu (není-li v daný okamžik tělo kadáverem). Bez těla, ano, není lidského života.Forma je však pojem podřazený pojmu podstata. Známe přece všichni případy, kdy v důsledku nešťastných okolností žijí lidé bez známek duševní aktivity jen s projevy podporovaného metabolismu. Přimlouval bych se proto, abychom hovořili spíše o lidském bytí – pak bude slovo forma případné a inspirativní.

  11. Ano, pišme o naštěstí většinové formě života člověka, kdy duch v těle sídlí a jsou v harmonii. Ponechejme stranou tragédie těl bez ducha, leč i to je známé. Jen život člověka mimo lidské tělo je neznám, ač nejrůznější fanatici jeho existenci fanaticky obhajují. Opírají se o vyprávění lidí, kteří přežili svou smrt a přitom letěli ve výšce a viděli jasné světlo, žádné tělesné pocity je nerušily, zato pociťovali nesmírnou euforii. Když se pak vrátili k životu, zase cítili bolest a tíhu těla a zoufalství a jasně věděli – po smrti bylo líp. Takové zážitky byly u zrodu mnoha náboženství. Jenže vysvětlení je fyziologické, a lékaři si ho mohli ověřit na leteckých trenažerech. Dají se na nich nastavit taková přetížení, že tělo přestane (na chvíli) fungovat, srdce se zastaví, krev přestane téct do mozku, kdyby to trvalo trochu déle, následovala by smrt (a právě proto se tyhle pokusy dělají, aby se stanovily letové parametry skutečných letadel tak, aby to piloti přežili). Testovací pilot je navěšen lékařskými přístroji, takže se ví, že když přestane téct krev do mozku, mozek aby přežil, vyplaví spoustu chemických látek, které úplně potlačí vnímání podnětů z těla, tedy tělo nebolí a protože mozek nevnímá váhu těla, vzniká dojem vznášení se a dojem, že tělo už vůbec není přítomno. Ani zrakové podněty mozek nepřijímá, zraková centra mozku jsou také zaplavena, takže vzniká dojem světla a mozek si vyvolává obrazy obdobné, jako vidíme ve snu. Řada těch chemikálií je také silně euforická. Když pak dojde k oživení, vrátí se tělesé pocity a euforické látky jsou vyčerpané, takže následuje deprese. To si nevymýšlím, četl jsem o tom několik knížek. Jenže byly stroze vědecké a málokdo je četl, takže zatím neměly možnost otřást vírou v krásný a čistě duchovní posmrtný život. Prakticky je prokázáno, jak taková víra vznikla. A prakticky je jasné i to, že když smrt skutečně nastane a mozek odumře, nadobro ustane veškerá duševní činnost. Jenže ti lidé, kteří v posmrtný život věří, se takovýmto výkladem nenechají ovlivnit.

  12. S tím duchem bez těla to může být mnohem jednodušší. Nemusí jít za každou cenu o nějaké hřbitovní strašidlo, nebo posmrtný život jak nám ho předkládají různá náboženství a kulty. Každý kdo něco stvoří, něco předá dalším pokolením do toho vkládá část své duše. Takové duchovní odkazy pak mohou vydržet několik desítek, stovek, tisíc, a kdo ví, možná i několi milionů let.
    Musím však uznat, že taková duše bez těla vlastně přežívá v duších ostatních žívých bytostí – a tedy i v jejich tělech…

    Tedy závěrem: duše nemůže být bez těla, není však podmínkou, aby to tělo bylo její vlastní.

  13. Moje babička, jinak tzv. svíčková bába, pouštěla duchy a vždycky dodávala: Ten byl ale zlej… Z jejího výrazu se s velkou pravděpodobností dalo usoudit, že – ač bylo někdy duchů povíce – tato činnost je jednoduchá.

  14. Není jednoduché slušně vyžít z jednoho důchodu. Hýčkejte si proto své partnery, ať se máte v důchodu s kým rozšoupnout.

  15. Stran existence a bytí: Pánové Burian a Dědeček kdysi ve své Show na heslo dělili lidi na živé a mrtvé. Živé dělili na živé a neduživé a mrtvé na mrtvé a věčně živé. A do té poslední kategorie bylo nejtěžší se dostat. Dodnes mi zní v uších nezapomenutelná Dědečkova dikce:” …vemte si třeba takovej Platón, kdyby ho v patnácti přejelo auto, tak po něm nikdo ani nevzdechne, ale dnes to všude slyšíte jen Platón, Platón, Platón.” A po nepatrné pause: “Nebo si ho s někým pletu?” To bylo na sklonku sedmdesátých let, kdy se sdělovací prostředky předháněly, kdo bude častěji citovat Lenina, něco úžasně osvěžujícího.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *