Pošeptám vám do ouška, čeho si (obávám se) asi nikdo nevšiml. SlovoDne bylo přesunuto na jiný server (což vlastně nikoho nezúčastněného ani nemusí zajímat 😉 kromě těch, kteří s tím měli jakousi práci). ALE tím pádem (anžto a jelikož 🙂 nějakou dobu (několik dní) nebylo dostupné… a nikdo si toho ani nevšiml (což mne značně znepokojuje). Přesun provázely (a provázejí) „dětské“ nemoci, ale postupně se všechno ujasňuje a napravuje… takže brzy (jazyk nazývati 🙂 všechno bude jako by se skoro nic nestalo, alespoň zevnějšku 🙂 A teď aby si toho ještě někdo všiml a zareagoval 😉 Chtělo by to živou vodu 🙂 aspoň krapet 😉 A mimochodem – neznepokojuje vás (mizivá) frekvence nových témat?
Co je český – to je hezký
Já si všiml, leč při svých internetopočítačoserverových schopnostech jsem s tím nemohl nic víc dělat. Tak jsem čekal, až se toho ujme někdo, kdo tomu rozumí. Což se stalo.. Ale líbí se mi to téměř bezručovské (nebo vaškovské) Na jiný ser ver. Jen nevím, co je to ver.
Mohla by to být zkratka 😉 Ale na ver začíná spousta slov, napadá mi verpánek, verkštat, veranda, verifikace, verze, veraikon, ale i verbež… čert aby se v tom vyznal! A k tomu navíc jestli ten služebník nebyl spíše servít…
S tím nevšimnutím nemáte úplnou pravdu, ve mně to vzbudilo jistou nelibost, vzdáleně s debatou kolem seru a veru související, ale řekla jsem si, jako pokaždé, když mi něco v počitači odmítne poslušnost, že to buď přejde, nebo povolám povolanější. A vida, přešlo. Jarkovi (nebo komu) za to věnec budiž dán! Jsem moc ráda, že se stará a Slovodne funguje a já se mohu blaženě podílet, aniž bych hla prstem (což byste si jistě nepřáli, protože o mých IT schopnostech patrně máte všichni poměrně zřetelný obrázek). A jak bych mohla své znepokojení ventilovat, když jsem se nedo(připojila?)? Takhle jsem jen tiše vděčná.
Se změnu servěru mám skoro stejnou situ a ci, taky jsem všecko ještě nerozchodil, tady se moje dnešní komentování do rumu neobjevilo v posledních.
Jsem ze zeserverovaného slo vadné nejjelennější. To je třetí stupeň od jsem z toho jelen.
Nebolí jsem zmatený, zmatenější, nejzmatenější a totálně zmatený.
Fakt tam maj bejt dvě n? Dvě j bych chápal, to je jako jho nejjhovatější ze všech jeh
Dal bych tam i tři n. Kdo na to má?
To je málo! Ve sportu jsou i čtyřnásobné skoky!
nnnnnnnnn (to čumíte, co?)
No. To teda. Sorry, jako.
Čumím a zírám 🙁 Na to bych si netrouf 🙁 Holt mistr se pozná 😉 Jen houšť!
No, když k tomu vyzve sám Admin, tak teda nnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnn.
Omlouvám se, jsem jen pomocný admin 😉 Plnohodnotní (tedy od počátku 😉 admini jsou, domnívám se, Jirka, Petr, Fred… já jen zaskakuji 😉
Vy lenoši líní, styďte se. Abych vás trochu ztopořil, posílám k zamyšlení výňatek článku o gepardích paterčatech z AHA:
Šestiletá máma Savannah, která pochází ze zoo v Colchesteru, se o ně vzorně stará. Dobře ví, jak na to, jeden vrch již odchovala.
Z toho je vidno, že láska nejen hory přenáší, ale muže je i odchovat.
Láska a Kostelecké uzeniny zvítězí nad lží a nenávistí!
Stará škola požaduje, aby bylo vše nazýváno pravým jménem. Nová levým. (Viditelný Macek).
Ba, jako matka dvou dávno dospělých synů potvrzuji, že i muže lze úspěšně odchovat, převychovat manžela se mi, žel, nepovedlo, ani za dlouhých 45 let.
Dnes ráno jsem zaslechl na čt 2 od jednoho odborníka na tanec, že to je věc choreografa a pohybátora. Co tomu říkáte, přátelé moji?
Te ale móóóc krásný slovo! Připomíná mi legendárního Velkého Jebátora, pámbu mu dopřej lehké internetové odpočinutí.
Wikislovník slovo „jebátor“ nezná 🙁 …
Jen tak pro srandu králíků jsem si gůglil „bátor“ a hele, vylezlo mi (maďarština 😉
podstatné jméno: význam: statečný, odvážný…
Takže snad můžeme implikovat, že jebátor je kdo odvážně jebe neznalosti/nesrovnalosti, na které narazí…
VJG (tedy Velký Jebátor Gabriel) tu docela dost chybí 🙁 jakož i řada dalších…
Nicméně neměli bychom se tím nechat zcela odradit…
Kdysi se zpívalo „Vstanú noví bojovníci…“
Třeba i jo 😉
Musím, nerad, oponovat. Jarkův je-bátor nemá s jebacím posláním nic společněho a při troše dobré vůle to může být kalk českého slovesa „je“ a maďarského adjektiva „bátor“. Jebátor je zjevně činitelské jméno (nomen agentis), má kořen slovesa jebat, doplněný složenou variantou afixu -or (http://www.slovnikafixu.cz/heslar/-or). Škoda, hypotéza je to lákavá, ale my se zde nemůžeme nemůžeme opájet romantickými teoriemi a cílíme k racionální analýze nekonečného bohatství jazyka.
Nechápu zcela úplně proč tento národ neustále touží po nových generalisismech.
Zbožňuj, zbožňuj vykrúcaj ….
Dyť je tu neustále tolik, žvanilů, mudrlantů, cvajštajnů, idiotů atd. atd. imrvére k dispozici vůkol.
Furt.
https://vk.com/photo511738310_457239772?all=1
Kalk nekalk, jebátora by tu i onde bylo třeba 😉 Jazyk je sice nekonečně bohatý (zaplať příroda, jak říkával jeden známý 😉 leč umdlévá 🙁
V záplavě LOL, OMG, tvl se ztrácím již delší dobu a začínám se obávat reciprocity. Naše košaté jazykové blbnutí směřuje k tomu, že nás potomci nejen nepochopí, ale přestanou nám rozumět úplně.
Což o to, že nás potomci nepochopí, to už tak chodí. Já se spíš bojím, že nebudou chápat ani sami sebe, neb přestávají běžně komunikovat.
Mladí vpřed a staří na jejich místa.
Říkalo se, myslím, v šedesátejch …
https://vk.com/photo511738310_457239720?all=1
Klídek, parkrát byste se za den vysypal …
A pískoviště by bylo vlastní.
Možná i nějaký ten kamínek …
https://vk.com/albums511738310?z=photo511738310_457239786%2Fphotos511738310
Teď právě jsem slyšel reklamu na močové pleny: Pomůcky jsou navrženy tak, aby odváděly moč od pokožky a chránily ji před vlhkostí. Přiznávám, že se dost děsím toho, že bych měl čůrat suchou moč – to by se pak asi místo na záchod chodilo na pískoviště…
Při představě pískoviště z vlastních výsypků jsem se málem osypala. Radši půjdu přesypat polštář do nového sypku, to je potřeba přišít výsypný otvůrek k otvůrku násypnému a pak hlavně nekýchat a nekašlat, sípání je povoleno.
Konfrontace otvůrku výsypného s otvůrkem násypným mě kdysi dost brala.
Moc jsem nekecal, nekýchal, nekašlal.
Sípal jsem přiměřeně.
Přišít mě to však nikdy nenapadlo …
https://vk.com/photo511738310_457239708?all=1
Wbgardenovy asociace mě pobavily. Slovodne žije a musí žít.
Jaroušku, máš roušku? Musí mít roušku i podroušený občan? Nejste z toho zk-roušeni? Je a-roušení o tolik lepší než b-roušení?
S rouškou za ouškem
Jsem vzorným Jarouškem
Od ouška k oušku, já chci jen roušku …
https://vk.com/wbgarden?z=photo511738310_457239939%2Fphotos511738310
Pomůže rdoušenému občanovi rouška?
Rdoušenému asi nepomůže, ale pomůže rdousícímu ochránit se před kapénkovou infekcí.
Dnes má svátek Gabriel, ať už se skloňuje podle pána nebo muže. Tak všechno nejlepší.
MŮŽE
Zeptala se panna
pána
z čeho je tak
uondána
A pán na to skromně
vece
z mého ducha
panno
přece ….
Tak vše nej ….
https://vk.com/photo511738310_457239937?all=1
Gabriel se skloňuje?
Přechodníkový kat Gabriel tak dlouho přecházel, až zcela přešel a není ho více. Skloňoval a přechyloval se jinam, až se nadobro převrátil, zvrhl a odchýlil. Čest jeho trvající památce.
Pane Pvelko, ještě že jste se nespletl a nenapsal ZDRHL. To by si mladší rektifikátor brzdovratných systémů nezasloužil. Mimochodem – z čeho vlastně vzniklo slovo rektifikátor? Je to z latinského rectum a německého ficken?
Pokud považujete rektifikátor za složený lexikální kalk (latina+němčina), pak si jeho funkci rektifikátoru brzdovratných systémů věru nedokážu představit.
Rektifikátor jako složený lexikální kalk brzdovratných systémů …
Úžasné, přesouvám se do pomykova.
Chvěji se.
Začínám časovat.
O nápravě všeho ihned a natotata pak tu.
VESMÍRNÁ NESMÍRNÁ
Když uchvátí nás tvůj vlhký
žár
nastane konec
světočar
v bodě maximální křivosti
s lítostí
zas složíme hold
nutnosti
Neb takovou dobře víme
z postele jen tak neshodíme
Je to k vzteku
možná k zlosti
zas ve vleku
a za horizontem
události …
Jako obvykle.
https://vk.com/photo511738310_456239490?all=1
Dnes jsem objevil v pozvánce na školení o novém informačním systému tuto krásnou větu: Konkrétní organizace akce bude dopřesněn osobně nebo telefonicky pracovníky oddělení IT/ZP.
Tak mě napadlo, že by bylo¨smůla, kdyby ti dotyční pracovníci ono dopřesnění přepřesnili
Pravda, srandu si dělat můžme, ale ruku na srdce: když bude organizace akce dopřesněn, je to milý úkaz dnes ještě vzácné tolerance ke genderové ambivalenci.
Jak znám autora, tak mu tam spíš vypadlo -a, než že by uvažoval o genderové ambivalenci. Já to jen drze překopíroval
Genderová ambivalence sem, genderová ambivalence tam, matka příroda si do toho kecat nenechá. Toxická maskulinita jehličnanů zase zapracovala a auto je místo hasičsky červeného komplet žluté. Kdo z vás, pánové, na to má!
Každej, kdo parkuje červený auto v blízkosti jehličnanů. Ale pyl je spravedliv a padá na auta všech barev.
V Praze i poslední vísce, žádný pragocentrismus příroda neuznává, očkován neočkován, volič nevolič, volič blbě, volič správně, všichni nažluto!
Tak nevím. Už na to tady asi nějak nestačím. Snad kdyby byl organizace přece jenom dopřesněn … Já mám v současné chvíli svoji osobní mentální organizaci spíše zcela znepřesněného. Ostatně dopřesnění je nový krásný slovo.
A pozvánku na školení o nových systémech jsem stejně žádnou nedostala, tak mi to určitě nikdo nedopřesní ani osobně, ani telefonicky.
Auta nemajíc, volba jeho barvy se mne netýká.
Milá Stařenko, nač ten defétismus? Já Vám to dopřesním nebo vychutím, jak si budete přát. Já tu pozvánku na školení taky nedostal, a dělám si z toho něco? Nedělám. A barvu auta můžete volit sníce: Vynrala bych si Rolls-Royce bílého nebo růžového. Stejně jako můžete snít, zda byste si dala humra s mangovou omáčkou a koriandrem, nebo s knedlíkem a zelím.
Jako vlastenka jedině se zelim!
Humra s avokádem, majonézou, cibulkou úplně nadrobno, troškou citronu, malinko medu, posolit a takový malý domácí houstičky. Žádný mango, žádný zelí, žádný vlastenectví – to nechat na jindy. A Jirko, mám problém: já sníc, to máte nesporně blbě, na „sníce“ by mne muselo být víc než jedna. Ale kdybych byla muž, jeden muž, tak bych co? Sně přece ne. Kruci, kde je ten Gabriel?
Ale s tím sněním se na to, prosím, Jirko, vykašlete – snít už dávno neumím a o autě už vůbec ne, dyť by mě přece už ani nenechali řídit a na šoféra nemám. Ani by se mi sem stejně nikam nevešel.
Ach, Stařenko, sypu si popel na hlavu a odsud dál až k nohám. S přechodníkem máte recht, nechal jsem se strhnout. A šofér by se určitě někam vešel a nebo by bydlel v bytě nad garáží, jako to bylo v jedné detektivce s Perry Masonem. A snít určitě umíte, jen se za to stydíte.
Podle vzoru íďa, sňa, vida ho, kuliferdu!!! přece!
Báseň pro tento den
Našel sem chleba v popelnici
Vemu ho domu pro králici
Báseň pro králici (u nás se zove ramlice):
Jen se hochu dobře podívej
By ten chleba nebyl plesnivej
Pro upřesnění: „králici“ (nebo „králicí“) je nářeční tvar plurálu akuzativu substantiva králík. Tento tvar jsem zaznamenal v okolí Ústí n. L. jak u místních, tak u přistěhovalců z Plzeňska nebo Roudnicka. Např. lokativ je zde „o králikách“. Ale zjišťuji, že jsem k drobnému nedorozumění, nejsa kovaný pravidlech dialektologického přepisu, přispěl sám. Mluvčí sice zřetelně vyslovuji „králici“ měkce, ale možná jsem pro lepší porozumění měl napsat „králicy“ s ypsilonem. Vypadá to blbě, ale mohlo by to naznačit 4. pád plurálu. Tak nevim…
Možná, že jsem to pochytila tady, ale: Potkali se v rodné vísce kamarádi, bylo to v době prasečího moru, jak se mohla divoká prasata víc střílet, a jeden z nich pravil, že „přijel na kancí“.
Pane Pavelko, já Vás pochopil, neboť tak se mluví i u nás v Podkrkonoší. A taky se tu říká potkal jsem dva pánové a nebo šli jsme s klucima, případně hodil jsem kost psoj. Takže moje dvojverší bylo jen tak nahozené, bych ukázal, co ve mně dřímá. Nebo dříme.
V jedné malinké samoobsluze, kde ty kšefty nejdou a nejdou a otevřeno mají od šesti ráno do devíti večer, jsem se ptala paní prodavačky (která je každou chvíli jiná, tj. nová), jestli slouží furt sama a ona řekla „ne-é, střídáme se s kolegem“.
Ta je z Malé Hané. Zrovna teď jsem se bavil se starostem.
Nevím, odkud je, protože už tam není. Je tam mladý muž, chleba není, ale rýže dva druhy, cenově se neliší, ale čím se liší, on neví, olej má, ale neví, jestli ho budu chtít, když je tak drahý. „Máte tu aspoň rádio, když jste tu celý den tak sám?“ „Mám, ale bojím se ho póštět, dyby negdo náhodó přišel, abych ho nepřeslechl“.
A takovej to býval bezvadnej kšeftík …
V tomto mladém muži bohužel evidentně nic nedřímá.
Podle promluvy to bude její brácha.
Taky to mohl být ten koleg, se kterým se výše uvedená paní, jež už tam není, střídá
Jak se střídá s někým, kdo tam není? Není to ektoplasma? esoterika? Nebo tam taky nebude ten střídající? Střídání v nebytí? Když na ni přijde střídání v nebytí, tak přijde a nebude tam ten druhý?
Diblíková, neblbněte, já se začnu bát jít do sámošky.
Paní Diblíková, dyť je to jasný jak facka, to Vám nikdy neříkali nebo nečetli pohádku, jak převozník vrazil králi vesla a zmizel? Koleg vystřídal paní a ta už tam není, je tam jen on a bude tam do té doby, než ho někdo vystřídá – třeba Stařenka až zas půjde pro jeden ze dvou druhů rejže, který se ničím neliší. Tak pokud tam nechce zkejsnout, tak si musí dát bacha. Na jejím místě bych šel radši nakupovat jinam.
Hoši, jeden jak druhý – máte pro strach naděláno! To my, něžné pohlaví, bereme butiky nebo výprodeje útokem, a’t už tam straší kdokoli, bojíme se až před domem, až se manžel zeptá hromovým hlasem, kolik to stálo.
Chodím nakupovat jinam, ale znechuceně – plížím se oklikou, minulý týden jsem neopatrně míjela ten svůj bývale oblíbený kšeftík, mladý muž stál venku koukaje do blba a vyčítavě mne pozdravil, a mne začalo zuřivě hryzat svědomí (ač se takových dobrých šedesát let neozvalo – vůbec jsem netušila, že je mám), neboť mi neschází z mysli, jak jsem tam vždycky vlezla až těsně před zavřením, omlouvám se a on říká „nic se neděje, pro vás všecko a vždycky. Asi se tam stavím, koupím obojí rýži a skočím mu pak říct, která je co. Mně střídání určitě nehrozí, tady nejde o nějaký veslování – to zvládne každej blbej král, tak bych to zvládla taky, ale prodávat v samošce? Si to běžte zkusit! Ani s kolegem.
To patří před paní Věru jako reakce na Jirku, ale nestihla jsem se tam vecpat.
Stařenko milá, to veslování tam bylo jen, abych připomněl paní Diblíkové princip rotace. V žádném případě jsem Vás nechtěl hnát do nějaké osmiveslice s kormidelníkem, naopak, varoval jsem Vás před nakupováním v onom shopping centru.
Mají holky osmy taky s kormidelníkem? A poslouchaj ho? No, asi víc než ženskou, to by se asi hádaly celou cestu.
Jednu jsem znal, ta měla osmy, ale nevím, jak na tom byla s kormidelníkem
No jo, Jirko, asi jste se jí na to nezeptal. Ale ptát se na blbostě, na to Vás užije!
Přečetla jsem si znovu, že mají hoši pro strach naděláno (viz Věra výše) – to jsem neznala a hrozně se mi to líbí. A zafungovalo to – opět jsem se radostně pecnila.
Akorát nevím, jak vůbec vzniklo „mít pro strach uděláno“ – vždyť je to stejná pitomost, jako „vzít nohy na ramena“ – vždyť v takém případě bychom přece dosáhli výsledku nesporně nekýženého. Si myslím.
Udělat je čarodějná praktika. Uhranout, očarovat, ochánit proti něčemu.
Jo, a pro strach naděláno jsem slyšel od Karla Velebného, asi ve Vinárně U Pavouka.
O pro strach nadělání jsem se prvně dověděl na Slovudne, myslím, že to to tehdy nanesl TR Bubák a pan Pavelka v reakci připomněl Karla velebného. Chléb náš vezdejší dej mu jazz.
Chléb náš vezdejší dej nám jazz, a odpusť nám naše Gershwiny.
Jo a vzít nohy na ramena pochází z Kámasútry
No jo, holt jste, Jirko, ve svém současném věku sčetlejší než já v mém současném věku. Nebo čteme rozdílné žánry. Ale dobře mi tak, nemám uvádět nevhodné příklady.
Ale třeba na druhé straně, když si, kupříkladu, sova přečte, že ranní ptáče dál doskáče, musí z toho být přece jelen. Teda ona laň, jelen z toho je její manžel.
Tak, Stařenko, primo: sovy nečtou a sováci též. Sekundo: Já četl tu indickou knihu ve věku 12 let a narychlo, neboť třináctiletý soused mého kamaráda ji na chvíli šlohl rodičům, kteří si chtěli rozšířit obzory. Bylo to v roce 1968, to byla doba uvolňování. Mělo to ale dva háčky – ten první, že nám bylo jen dvanáct let a druhý, že to byl slovenský překlad, který navíc používal některé původní výrazy, takže poučení veškeré žádné, vůbec jsme tomu nerozuměli. A když to pak konečně vyšlo po revoluci, už jsem byl v praxi a netoužil po teorii.
Takže teď máte čas tu teorii dohnat.
Přátelé, dočetla jsem se alarmující zvěst – je to na čtvrtečním Viditelném Mackovi, přečtěte si to pořádně, ať netrousím paniku: Co s tolika lidmi, kteří nejsou vlastně k ničemu? Řešení jsou drogy a počitačové hry, jsou zalezlí, hrajou si s počitačem a daj pokoj. Myslíte si taky, že Slovodne do toho zapadá?
No, paní Diblíková, tak jsem si toho zviditelňujícího se macka vyhledal a myslím, že to se SlovemDne není až tak špatné. My tady nepaříme nějaké nesmyslné hry, leč povznášíme úroveň nejen jazyka českého, ale života vůbec, dyk je to tady jeden squost za druhým případně za třetím a čtvrtým
No no, jako bychom měli jazykové lahůdkářství.
No a né snad?
Dal bych si prosím 10 deka toho točeného…
Když točený, tak do skla.
Žeby utopenci?
Máte v sortimentu bor.. pardon nelad. Točený jsou zavináče, nejvejš.
Koukám, že jsem to s těma skvostama asi přehnal
Koukáte asi správně. Taky žádnej nevidím. Ale dyby aspoň polodrahokam! I nebroušenej.
A Jirko, já jsem nevěděla, že sovy nečtou. Tak z čeho jsou moudrý?
A ani od těch hrabošů nám nepomáhají, ačkoliv jim chutnají. … Nač jsme teda vlastně zvonili těma klíčema při plyšáku.
Milá Stařenko, můj příspěvek se týkal jen těch čtyř bezprostředně před ním. Sovy nemusej číst, jsou moudrý od přírody, na rozdíl od mnoha lidských jedinců, kteří ač čtou, zaneřádí si hlavy spoustou blbostí. A hraboše byste taky asi vyřadila z jídelníčku, když jsou tráveni herbicidy, pesticidy a dalšími sajrajty. Myslí, že takovým biohrabošem žádná slušná sova nepohrdne. No podle toho,. jak to u nás vypadá, tak každej zvonil klíčema pro něco jinýho
Ta poslední věta fakt sedí. A valná většina jsme se domnívali, že budeme prostě i nadále socialisticky pracovat, ale za kapitalistický platy.
A k těm sovám: Já myslím, že ony netrvají na biohraboších, ale očekávají od nás (a to jistě do značné míry právem), že když je teda žádáme o pomoc, tak jim ty hraboše budeme teda nosit, nebo aspoň kruci nahánět.
Já se omlouvám, píšu samé hovadiny, doufám, že je to převážně tím, že mne postihla velmi zvýšená teplota, smrkám, kašlu, hlavička mne bolí, ale teď momentálně neumřu, to rozhodně nesmím – dopoledne se mi vdala má úplně nevlastní vnučka, kdybych jí v tomhle stavu poblahopřála, určitě by se domnívala, že si z ní dělám srandu, protože mě zas až tak moc nezná a ona je hodná. Jéžiši, musím okamžitě přestat psát a nějak jí pogratulovat, aby ji to neurazilo. Jak je opak od „nesmyslně“, aby to nebylo „smyslně“?
Zkusím napřed do lékárny. A moc tam nemluvit! Řeknu dobrý den, prosím Aspirin, né Acylpyrin, a něco proti kašli, Panadol extra, děkuji, to je všecko, nashledanou.
A ven a dom!
A sem napíšu, až mi klesne teplota.
A ještě jednou se omlouvám.
A v té lékárně si ještě koupím vincentku.
Covid nechcu, už jsem měla dva.
Stařenko zchvácená, až Vám poklesne teplota, zkuste SMYSLUPLNĚ
Koukám, stařenko, že jste covidová labužnice, tenhle jó, ten né, ten už jsem měla, něco modernějšího by tam nebylo? Nechci se rouhat, protože ho zase přibývá (což se dalo čekat). Poradila bych vám, abyste se držela v teple, ale to byste se se mnou asi rozkamarádila, tady je hic jak v líhni už teď. Nevíte někdo, jak se dá zavařit teplo na zimu?
Zavařit teplo na CELOU zimu rozhodně nelze, to vím bezpečně. Ani na to určitě nemáte dost zavařovaček. Možná by mohli poradit ti broučci, co je napsal pan Karafiát. Ale pamatuju si, že nezavařovali. A ti už určitě nežijou.
Přeji všem dobré noci, nesu si na lože bylinko-lipovo-zázvorový čaj s medem, tak jsem si vzpomněla, jak jsem si jednou vařila k narozeninám nové brambory v dobách, kdy jsem ještě byla dokonale slepá, a přihodila jsem k nim citron, o němž jsem se domnívala, že je krásnou bezvadně oškrabanou bramborou a on nebyl.
Říká se u vás brambor nebo brambora?
Jirko, děkuju, smysluplně je fajn, ale to mi ještě moc nejde.
U nás se říká brambor i brambora. A taky se říká zemský jabko. Myslí se tím kobzole.
Já bych přidal ještě erteple.
Erteple u nás nemáme. Ani zemáky nebo zemčáky, natož krumple! My jsme slušnej region.
Nezkusí někdo aspoň poloskvost? Je tu smutno.
Co se dělá proti takovejm těm malinkejm mravencům? Mám jich tu millióny, jsou okřídlení, koušou, lezou i do uší a jsou to velmi stateční bojovníci. Přepadají mne hromadně, strašně rychle a neohroženě utíkají do boje a přes vlastní hřbitovy i přes spáleniště, přes krvavé řeky jdou mstící pluky neochvějně dál. Lože ubohé těžce nemocné stařeny je vůbec nedojímá a plavou mi (na čubičku) v čaji , než se stihnu napít. Řídím se všemi radami, které mi kdo poskytne, a není to k ničemu, akorát tu mám čím dál větší binec, jakkoliv jsem se nedávno domnívala, že týž už větší být nemůže. A navíc mám všecko posypané skořicí, to prý je neselhávající prostředek. Možná je zrada v tom, že ti mravenci to nevědí. Já už jim plačky hlasitě nadávám , ale češtinu evidentně neovládají.
Děkuji.
Ta moje první věta neplatí – já jsem se špatně zařadila.
A ti mravenci mi lítají i do nosu.
Milá Stařenko, stran mravenců jakékoliv velikosti jsem naprosto bezraden, leč jeden příklad z literatury: Když byl cestovatel F.A.Elstner s manželkou 1938 v Argentině, provázel je tam jakýsi přistěhovalec českého původu, myslím, že mu říkali Francisco. A ten splácel dluhy za nějakého podvodníka, který nabízel farmřům neselhávající prostředek na sarančata. Když vybral tučné zálohy, poslal každému kladívko s návodem, jak uchopit saranče za zadní nohy a kladívkem ho bacit do hlavy. Zkuste, jestli to nezabere i na mravence. Myslím, že by mohlo. A nebo je znehybnit lakem na vlasy či Akutolem.
Jirko, díky. Do současných okamžiků (několik aplikací v noci, devatenáctou hodinou počínaje (já počínajíc) jsem na ty malinký potvory vypotřebovala celý velký lak na vlasy Taft (tzv. nabývací) a střídala jsem to s vraždami jednotlivců a malých skupin. Vraždy jednotlivců a malých skupin se snažím realizovat vždycky na první dobrou, aby se netrápili. Ten lak na vlasy – to je pomalý bolestný umírání. Nic s tím nenadělám, byla jsem tak vychovaná a šlus – mravenečky mám od malička zabudovaný do mozkovny jako pracovitý, inteligentní a vůbec tvorečky dva sta dva plus plus. A chrabrý válečníky, kteří odhodlaně brání každou svoji vlast a dobývají cizí, odnášejíce si odtamtud vajíčka, aby je ihned po jejich narození učili, jak žít lépe a radostněji. Můj otec byl zvěrolékař, můj muž byl zvěrolékař, můj syn byl zvěrolékař.
Zdá se, že mi ta teplota moc neklesla, opět jsem se rozhovořila poněkud příliš rozmáchle, nicméně bez skvostu. Tak se holt zas omlouvám.
U mravenců se asi o „narození“ nejedná. Líhnou se?
Že se dostanou koupit různé insekticidy, to vím taky. Vyzkoušela jsem, špatně bylo akorát mně. Hodně špatně. Mravenci je fetujou a máte vidět potom ty fofry; nožičky se jim jen kmitají a oni se navzájem informujou.
A to s těma sarančatama znám, ale s molama. Tedy s moly. Chytit za křidýlka a posypat. „No to teda je jednodušší zaplácnout je rukou, ne?“. „Anebo tak“.
Lítací mravenci jsou snad pohroma jednorázová (doufám, že už Vás, Stařenko, přeletěli, kéž!) , pořád vidím ty mravenčí nevěsty se závoji od Sekory, Pokud ne, je to další přírodní katastrofa, kterou jsme nepotřebovali, jako tornáda. Ale ty brambory mi docela zamotaly hlavu, podle čeho se to skloňuje, když to je maskulinum? V restauraci to obvykle nějak opíšou, (a la brkaše), ale leccos se jinak než „s bramborem“ nevyskytuje, i když jen s jedním by to bylo málo. Doma to míváme „s bramborama“, ale holt my Pražáci… Že by „s brambory“? Nějak mi to neleze z pusy. Nebo je to maskulinum jen v jedn. čísle, v plurálu fem.?
S bramborma.
Tak už tomu mladému muži v samoobsluze u nás na rohu (co na ni budu furt vzpomínat jako na – tenkrát ještě nesamoobslužný – bezva obchůdek s bezva paníma prodavačkama … no prostě už tomu bezradnému chudáčkovi neprozradím, jaký je rozdíl mezi jím nabízenými rýžemi bez bližšího popisu, různého balení, avšak cenou se od sebe nelišících.
No, vypadá to, že mi ta teplota neklesá, aspirin neaspirin. Jenom jsem chtěla stručně sdělit, že je obchůdek zavřen, opatřen mřížemi a viditelně zcela vyklizen. Vysvětlení nikde – je to prostě jako s tou rejží.
Aspoň jeden skvostík by nebyl? I malej, nedokonalej? Nebyl by?
No, milá Stařenko, když už není ta rejže, tak bych Vám doporučil to, co jsem onehdy slyšel v nějaké reklamě: Ochutnejte maso našich dodavatelů. A nebojte se kanibalismu, ony z toho nakonec vylezly buřty. A paní Diblíková, řízek s brambory je samozřejmě správně, jako s hrady. A chodem mimo, Josef Masopust kdysi hrál v Belgii a po návratu se vyjádřil k odlišnému stravování – snědl tam celé kuře a k tomu 1 slovy jeden brambor!
Já bych tak klidnej nebyl. Kdo ví, co v těch buřtech bylo.
No přece ti dodavatelé. „Ochutnejte maso našich dodavatelů“ nám ti lidé říkají, ba přímo na nás naléhají; domnívám se tedy, že nás přesvědčují o tom, že nám jejich dodavatelé zachutnají. Jako bych třeba já – když teď chovám ty mravence – vynesla (jak se teď často píše a říká ) na internet nabídku mravenců. Třeba: Je vaším domácím miláčkem mravenečník? Na mých mravencích si velmi pochutná. A v blížícím se horkém létě i vy oceníte svěží chuť salátů, bohatě ochucených mými mravenci a ještě ušetříte ocet, neboť mravenci jsou bezesporu lidskému zdraví daleko prospěšnější.
Little Red Rooster – Howlin‘ Wolf
[:Mám v paneláku kvartýr
Lezou tam brabenci:]
Šváby sme měli v lednu
A škvory v červenci
[:Mý ženě se to nezdá
Furt mi to vyčítá:]
Do noci v kuchyni šmejdí
Myslí si že je vychytá
[:Mám ženu chudou duchem
Má smůlu na brouky:]
Který si dávaj spicha
V pytlíku vod mouky
[:A chodí s husí kůží
A s hrůzou ve tváři:]
Že u zářivky lítaj
Můry a komáři
[:Mám holku v první třídě
Přinesla v hlavě veš:]
Já chytil v Reálu blechu
Hmyz najdeš kam se hneš
(A ženská furt kňourá)
[Že prej to se mnou chytla
Že prej mi nalítla
Mám radši sedět doma
A čumět na Dietla
[:Teď do počtu nám chyběj
Už jenom štěnice:]
Jak jen mě vola mohlo
Napadnout ženit se
A kdo je autorem českého textu?
Neříkejte mi, že pan Jaroslav Pavelka!!!!
Jo – a na ty mravence jsem použila BROS. Je to fakt účinné, ubylo jich, zametám je a hrnu je na lopatku. A opakuji: je to fakt účinné – špatně mi bylo pekelně; to se asi musí nejen ze všech sil větrat, ale taky se na několik hodin odstěhovat, což nevím na kolik, to tam není nikde napsaný. Ostatně stejně nemám kam.
Možná, že by byl dobrý ochočený mravkolev, jak je to asi velký zvíře? Mravenečník je přece jen trochu moc, to máte ten dlouhý čumák, ještě delší a široký ocas, mezitím teprve vlastní zvíře ne zrovna kapesní. Sekora má mravkolva Ťutínka, to zní mile, do toho bych šla, pokud nemá nějaké „zvláštní potřeby“, jako že není cimrrajn nebo tak něco.
Mravkolev tady u nás není nikde k dostání, ve Zverimexu (nebo jak se to jmenuje) ani nevěděli, co to je, lépe řečeno, mysleli si, že je to ruské příjmení. Já se domnívám, že mravkolev je malej, ale že doma se to chovat nedá, protože mravkolvi si dělají takové pasti v hromádce písku, jsou schovaní na dně jamky…. Jéžiši, dost, asi se mi ta zvýšená teplota zkombinovala s tím Brosem.
Ještě mě napadlo,Stařenko, jestli náhodou nemáte kozu. To by mohlo vysvětlit zvýšený výskyt mravenců ve Vašem okolí. Aspoň podle sprostonárodní písně z moravskoslovenského pomezí:
Jebal kozu mravenec u hája, pripravil ju o věnec u hája
A když bylo v červenci, měla koza mravenci.
Pělo se to na melodii Pasol Jano tri voly. Pokud to má ještě nějaká další slova, tak já je neznám. Zkuste se obrátit na pana Pavelku, jenž krom vtipných textů je i studnice moudrostí všeho druhu
Lichotník Jirka přehání a já se rdím. Znám jenom Prcal kozu mravenec, skákal na ní z meze, počkej kozo rohatá, však on ti tam vleze. Říkanka je to na hranici slabomyslnosti, v níž se mravenec dostal ke koze jako slepej k houslím, patrně jen jako výsledek nekonečné řady pokleslých variací na dané téma. Na rozdíl od skvostu z Jirkova portfolia. Zde hraje mravenec dvojí roli: jednak slouží jako rým k věnci (symbolický věnec je vtipnou pointou první části děje), ale navíc rafinovaně tvoří další rým červenci/mravenci s nekorektním tvarem akuzativu substantiva mravenec. Klobouk dolů.
Nemám kozu, její chov by mi asi příslušní úřední činitelé nepovolili. A mně by stejně asi vadily ty bobky.
Ale ten BROS fakt zabírá, jenom neumím uhodnout, jestli skolí dřív mě než ty mravence nebo opáčně.
Pasol Jano tri voly umím, ale pouze v původním znění, tj. bez kozy.
Na pana Pavelku si netroufám se obrátit, ten toho má – vzhledem k dobrotě svého srdce a vzácné toleranci své paní – dost i bez mých mravenců. Proti mouchám si pěstuju za okny rajčata a pavouci mi tudy pouze hromadně procházejí a pokračují dále na chodbu, neboť vědí, že mám výhodně silně netěsnící dveře. Kdo z vás to má?
Pche, máme i netěsnící okna, takže větráme pohodlně průběžně běžně a něžně.
Pche, netěsnící okna mám taky, a to tak, že všechna. Všechna tři. A vůbec, manžel jedné z obou majitelek domu je nadšený kutil, a sám s jedním Ukrajincem (před lety, kdy v tomhle kutlochu prováděl úpravy „aby se vám tu, Zuzko, líbilo, uvidíte, to se budete divit“), přivedl bývalý normální domovnický byt do takového stavu, že se diví kdekdo. Takže, Věro, pche, mě netrumfnete.
A vida, pak že skvosty nejsou. Prosím všechny pozůstalé slovodníky, jež jsou majiteli klobouku, aby smekli i za mne (tentokrát jmenovitě na počest Jirky a pana Pavelky), a to i v případě, že normálně chodí prostovlasí či prostolebí. Vím, že Věra nejméně jeden klobouk má, kupovala si jej na pohřeb (nikoliv svůj) – napsala nám o tom, taky už to je nějakej ten rok.
A když už jsme u toho: jak přišel slepej k houslím? Já jsem byla slepá a nic. Ba naopak, dvoje mi ukradli při stěhování. Byly po otci (zděděné, nikoliv podobou) – jedny z r. 1910, druhé z r. 1917.
To už je takový životaběh. Slepé přiházejí o ně, slepí k nim.
Nelze mi nesouhlasit s panem Pavelkou (který měl jistě původně v úmyslu napsat „přicházejí“ a nikoliv „přiházejí“.
Já jsem spíš doufala, že někdo ví, kudy ten konkrétní slepej šel (a šel a šel), až dorazil k těm houslím a jak poznal, že už tam je.
No, vidím, že si dám raději další aspirin a skočím si koupit něco k jídlu, a to nejlépe do samoobsluhy, protože si naléhavě doporučuji nemluvit, u pokladny nanejvýš poděkovat a pryč!
Mravenci asi teď chrápou, nevidím jich tuto. Zavřu opatrně okno tak, aby šlo pak otevřít, nastříkám sem GROS a pomocí hole vyrazím na nákup. Přeji vám dobré chuti, jestli právě obědváte.
Souvislost hole, zavřeného okna a jeho vyražení cestou na nákup je evidentní, přesto mi to jako povyražení, byť chápu, že už jste z té choroby otrávená a stačí vám málo, nepřipadá. Vždyť jste ho nemusela zavírat, takhle je to zbytečná štrapáce pro dámu v létech a rekonvalescenci už, doufám, nastalé. Nezlomný duch a bojovnost, byť poněkud quixotická, tomu nasvědčují.. To slovo od Q jsem objevila nedávno a pořád jsem doufala, že se mi podaří ho uplatnit, než ho zapomenu, takže tak.
Kdysi Jiří Suchý říkal, že v nezřízené touze po originalitě chtěl zkřížit koniklec a pampelišku. Myslel, že dostane konilišku, ale vyšel mu pampeklec. To bylo na rozdíl od quixotického vtipné.
No jo, no. Vždycky to holt nevyjde, což se občas přiházívá i jedincům, kteří původně vůbec křížit nechtěli a pak prásk – jak na potvoru, za nějaký ten týden – tu máš čerte kropáč, ukázalo se, že zkřížili.
Mezi má sobecká tajná přání patří i velmi dlouhý život Jiřího Suchého, který – stále zachován při zdravém rozumu – mne vždycky těšíval a furt těší; my jsme si (on a já) věkově zhruba rovni, tak abych se z něho mohla těšit i nadále. Dalo by se to taky vyjádřit tak, že bych teda měla umřít dřív než on, ale to už mi tak líbivě nezní. V neděli mi bylo šestaosmdesát. Vzbudilo se ve mně podezření (po slovensky „vzkŕslo vo mně podozrenie“), že jsem to udělala naschvál. Jak to má můj rozum se zdravou zachovalostí ovšem posoudit nedokážu.
P.S. Domnívám se, že kropáč je kropicí konev. Proč tímto úslovím ukazujeme čertovi, kde ji má?
Milá Stařenko, dodatečně všechno nejlepší. Kropicí konev je nádoba a kropáč je ten proděravělý nástavec, který způsobuje, že voda tryská v jednotlivých praméncích a neteče an sich jako z trubky nebo hadice. A pak to je taky takový bazmek, který užívají faráři, když zkrápí něco svěcenou vodou – ten asi bude využit jako vyhrůžka čertům.
Na mravence BROS, na čerty kropáč, na mouchy rajčata za okny, na upíry česnek – máme tu zavedenu expertní poradnu proti zlobě světa a jest žádoucí v ní pokračovat. Já bych, při vší skromnosti, mohl nabídnout osvědčené recepty proti žízni, byv od mládí náležitě vzděláván otcem. Říkával: „Žízeň je horší než válka. Proto k ní nikdy nesmíme nechat dojít.“
Jirko, ď. Ten bazmek je fakt úplně pravděpodobný; pokřtěná svým strýcem – knězem československé církve husitské, navštěvovala jsem hodiny náboženství všech církví, jež mi byly v Brně dostupné, měla jsem bohatou sbírku svatých obrázků cirkve katolické a v neděli ráno jsem stihla několik různých kostelů a pamatuju si, jak ten katolický kněz mával takovým oným bazmekem na zkrápění. Tím se čertovi dá vyhrožovat určitě. A kromě toho u kostelního vchodu / východu byly ještě kropenky se svěcenou vodou, kam si věřící při vstupu do kostela namočili prsty a poťapkali si těmi prsty na čelo.
Srovnáváním náboženských výuk různých církví se ze mne stal ještě před dosažením šestnáctého roku věku neznaboh při zachování veškerého respektu vůči věřícím. Mezi poslední kapky patrně patřila slova paní katolické katechetky o tom, že zvířata samozřejmě duši nemají; v naší rodině žil pes.
Ciborium? Hošo, hoří ti kabelička! si pamatuju z mládí.
Kabelička bude asi kadidelnice, leč jak se říká těm malým zvonečkům, jimiž se zvoní při mši? Stařenka má díky svému vzdělání náskok, ta by to mohla vědět, pokud nezapomněla
To je blbý, jediný katolík, kterého znám blíž, jsem já, a už si nic nepamatuju.
A v Národní galerii byl Kotalík, ale to je asi něco jinýho.
Kotalík v Národní galerii byl fakt něco jinýho – on byl dost velký zvíře, nicméně zvonečky neměl ani neužíval a do kostela nechodil (aspoň vo tom nic nevím), v těch dobách se to nedoporučovalo, ba co dím. Ale jeho příznivá vyjádření mnohým malířům pomohla k žádoucí pověsti.
Jak se ty zvonečky (nebo rolničky nebo co) jmenují nevím, to patří k nesčetným (nezaměňovat s nečetným) mezerám v mém vzdělání. V mém vzdělávání se. Jenom si pamatuju, že tím ten kněz mával a zkrápěl; už nevím proč, marně se pokouším něco o tom najít, nalézajíc pouze informace k dané věci neužitečné.
Byl (asi je) takovej kropáček se svěcenou vodou, kterou se skrápěli věřící – jako když se kropilo prádlo na mandl, a na řetízku taková děravá mističkokoule s doutnajícím kadidlem, kterou velebný pán houpal, aby to hezky kouřilo, obé asi mělo odhánět čerty, ďábly a hříšná pomyšlení (ale zbav nás od zlého – amen). Vykuřování bylinkami bylo jedno z mála účinných léčebných opatření v minulosti – jednak se tím přebil smrad a druhak pak asi už bylo přecejen nutné vyvětrat. Pokropení asi mělo vnést oživení do sálu a probrat podřimující farníky.
Proč nikdo nic? Já např. proto, že mi nic chytrýho nenapadá. Natož skvost!
Stařenko milá, jsem na tom úplně stejně, jsa zmožen vedrem a těšením se na dovolenou, jedu jen na autopilota. Snad by něco vymyslel pan Pavelka napojen pivem U mrtvoly. Já si dát teď pivo, tak spím.
A ze sluchátka se ozvalo: „Něco vymyslet? Ale prosím, jak si přejete! Ale na vaši zodpovědnost; kdyby to bylo blbý, můžete si za to vy.“
Ponožky
(andersenovská etuda)
Ponožky visely na šňůře a sušily se. Devět párů ponožek, a to čtyři páry černé, dva šedivé a po jednom páru hnědém, bílém a béžovém. Pak tam visely ještě košile, trička, slipy, podprsenky a mikyna. A taky jedny džíny; byly nejdelší ze všech a tvářily se dosti nafoukaně.
Byl podzim, vlhko, mlhavo, prádlo špatně schlo.
Kolem se houfovaly vlaštovky, sedaly na dráty a chystaly se k odletu.
Tričko Adidas zaplandalo v mírném dechu vánku, který sem omylem nahlédl a zívlo: „Tohle je nějaké sušení? Nuda. Jak dlouho to ještě bude trvat? Za chvíli tu zplesnivíme.“
„Nechte nás spát!“, zabručely puntíkaté slipy. „My slipy tu visíme rády, žejo. Když si vzpomenu, co nás čeká až uschneme, dělá se mi nanic.“
„To je vaše věc, co vás čeká,“ ozvala se jedna z podprsenek. „Já si nestěžuju. Co čeká mě, to mě baví. Všichni chlapi na mě koukají… hezkej pocit.“
„Helejte, taky se tak rádi žehlíte?“ vyhrkla nadšeně zničeho nic pruhovaná košile. „Já jsem z toho vždycky celá hotová, já už se tak těším! Připadám si jako na masáži, to je límeček na rubu, límeček na líci, kolem límce, potom rukávy, manžety, ty taky na rubu a na líci, a to pak mě už svědí celé tělo, až…“
„Proboha vás prosím, nechte toho! Prosím vás snažně a se vší vážostí, nechte toho!“ Mikyna byla opravdu rozčílená. „Tady nikdo není zvědavý na vaše úchylné výlevy. Fuj! Běžte si viset někam do sušárny ve sklepě a tady na zahradě nás neobtěžujte! A říkám to se vší vážností! To je skandál! Já nechápu, proč jsou nemravné, a řeknu to rovnou, ano, pornografické projevy na veřejnosti tolerovány nezodpovědnými, a řeknu to rovnou, ano, zločinnými politicko-hospodářsko-mafiánsko-oligarchickými mafiemi, které, nikým nezvoleny, parazitují jako červi na zdravém těle našeho textilního průmyslu! A to bych mohla uvést mnoho dalších příkladů!“
„Ale vy tomu nerozumíte, když vám takhle jezdí žehlička kolem knoflíčků…“
„Polibte mi už všichni prdel!“ zařvaly džíny. „Píčoviny, na to vás užije, hádáte se vo hovně a že tady na záhonku pochcípaly všechny sazenice trávy, to vás kurva nezajímá. Asi housenky. Housenky sou svině, vole. Nikdo se vo to nestará a vy řešíte pornografický mafie!“
„Koukněte na ty vlaštovky!“ řekly jedny ze šedivých ponožek. „Jak se houfují, jak jsou nervózní, natěšené, už – už odletět! Vždyť my vlastně taky na naší šňůře sedíme jako vlaštovky; my ponožky sice visíme, ale to vlastně znamená, že jakoby sedíme, jenže sedíme naopak. Jako netopejři, hlavou dolů.“
„A víte vy co? Odletíme s nimi!“ napadlo náhle jedny z černých ponožek. „Budeme tady poslouchat nějaký košile a mikyny a džíny? Máme my to zapotřebí?“
„Co nám to tu povídáte, koukněte se na sebe, máte na patě díru, kam chcete letět, prosím vás! S dírou! Na patě! Dělat mezinárodní ostudu!“
Bílé ponožky jsou, jak známo, nedůtkliví estéti a vesměs nesnášenlivé páry; pokud se ale jeden kus z páru ztratí, ztratí i zbylá ponožka svou panovačnou, aristokratickou nadřazenost a ještě ráda se zařadí mezi pruhovaný nebo modernisticky designovaný plebs. To jen tak na okraj. Ale debata pokračovala:
„Ale kam chcete letět?“, divily se béžové ponožky. „No přece odletíme s vlaštovkama, do teplých krajin musíme odletět, tam uschneme líp!“ těšily se černé ponožky jako děti a díra na patě jim jenom svítila radostí.
Když přišla druhý den maminka sbírat prádlo, bylo ještě vlhké. „Vůbec to neschne! Já to snad neusuším! Ale kde jsou ponožky? On nám snad někdo ukradl všechny ponožky! To už se kradou i ponožky?“, kroutila nevěřícně hlavou. „No tak to jsem ještě nezažila!“
Pane Jaroslave Pavelko,
já si myslím, že bychom měli úplně jednomyslně odhlasovat, že vám každý z nás udělí v duchu řád, neboť si jej plným právem zasloužíte, akorát nevím řád čeho. A ještě navíc jste tak skromný!! Prý „kdyby to bylo blbý“! Vždyť to je blbý! Parádně! A ta maminka, jak kroutila nevěřícně hlavou! V něco tak blbýho jsem nedoufala ani v nejsmělejších snech.
Ale jak je to dál? To přece nemohlo takhle pesimisticky skončit. Snad aspoň jeden pár ponožek dosáhl kýženého cíle a uschl. Ty černý třeba, těch jsou čtyři páry. Ovšem, tam je zase zádrhel s tou dírou na patě. Ale to jsem se zase podivila, že ta maminka věšela ponožku s dírou, to je taky dnes už vzácnost – maminka, která štupuje ponožky.
Milá Stařenko, kdysi natočili film Král Králů. Myslím, že pan Pavelka by měl dostat Řád Řádů, protože jeho příspěvky jsou moudré, šťavnaté a bez nich by SlovoDne bylo jako pivo bez pěny. Jinak stran díry v ponožce – z čeho vyvozujete, že maminka štupuje? ˇPřece taky mohla tu díru přehlédnout a nebo si říct, že je tak malá, že to může manžel ještě donosit a ponožka se vyhodí ž před příštím praním.
Nejmenovaný kolega ze Stavoprojektu navlékal výhradně černé ponožky – díra nedíra – a pokud velikost díry přesáhla úroveň boty, z vrozeného estetického citu si zející pokožku zabarvoval tuší. Činil tak, dokud ponožka sama z nohy nespadla. Poté ji nahradil jinou. Pravidelně mu tak zásoba ponožek v šatníku cyklovala mezi sudým a lichým počtem a šetřil tak, jak si spočítal, skořo třetinu výdajů za ponožky.
A našla jsem to! Furt mi to nedalo pokoj. Pořád jsem příležitostně ukecávala všelijakejma švindlama wiki, nabízelo se mi leccos, obzory jsem si rozšířila, vo tym žádná, až teď se mi jevila odpověď jako uspokojivá. Chtěla jsem se původně rozepsat o ponožkách (se zvláštním zřetelem na ponožky jednotlivé), ale nechám to na jindy. Ten nedopřesněný kropáč mě štval, tak mi konečně spadl kámen.
Hle:
„Kropáč (Aspergillum) je liturgický nástroj, který se používá při výkropu. Obvykle je vyroben z kovu, má rukojeť a dutou děrovanou hlavici vyplněnou houbou, která se namáčí do svěcené vody v kropence. Máváním kropáče se pak rozprašuje svěcená voda do vykrápěného prostoru či na svěcený předmět. V některých krajích má kropáč podobu svazku větviček svázaných dohromady.“
Aspergillus (česky někdy kropidlák) je rod vřeckovýtrusných hub z řádu plesnivkotvaré (Eurotiales).
(Wikipedie)
A pro udělení Řádu Řádů panu Pavelkovi horuji. Jak se v praxi realizuje provedení horování? Kolik takovej řád může stát? (- řekl by básník). Že byzme se složili třeba. Myslím jako finančně. Každý z nás jednorázově zahoruje, pošle na účet příslušnou částku a za výslednou sumu si pan Pavelka může koupit ten řád sám – aspoň si může vybrat, jaký se bude paní ivance líbit ve vitrině. Nebo i jinde.
A bez příspěvků pana Pavelky by bylo SlovoDne nejen jako pivo bez pěny, ale dokonce jako úplně bez piva.
„Paní ivance“ mám špatně. Patří tam paní Ivance.
A neměla jsem na mysli paní Ivanku dlící ve vitrině a se zalíbením se koukající na ten Řád, nýbrž paní Ivanku vně vitriny a jen ten Řád uvnitř; ten tam však samozřejmě nemusí být sám.
Aspergillus flavus způsobuje plesnivění obilí jakož i burských oříšků, (které nejsou oříšky) a působí aspergilosu. Pivo bez piva – to je jako tatarák bez masa -tím se ukájejí vegetariáni, že dávají svým blafům jména normálních pokrmů. Horování je činnost reciproká k nížinování a jde jen o stav mysli, potažmo duše. A stačí na pana Pavelku intensivně myslet a je to. Paní Ivanka nemusí koukat do žádný vitriny, ta může okem spočinout zálibně na samotném nositeli Řádu Řádů a nemusí ho ve vitrině oprašovat. Jinak ad libitum.
A nakonec to byzme – vy, Stařenko, pocházíte z Byzhradce?
Aspergillum luteum – pokud mě děravá paměť neklame – taky druh plísně, takové žluté, a doc. Vereš o ní tvrdil, že je silně karcinogenní a přímo vražedná. Tak bacha v kostele! Ad ty fusekle – myslíte, že jsou tažné (ne jako lano, ale ptáci)? A těm lichým že se nechtělo a teď čekají, až se jim ta sudá vrátí? Vyhazujete ty liché nebo máte jako já takovej pathetickej pytlík posledních nadějí?
Flavus i luteus jedno jsou – žlutý
Jsme zajedno.
Tak napřed Jirkovi z 5.8.2022 (3:12): nepocházím. To mi jen občas vytane na mysli část nějakého textu, předloženého mi k překladu. Např. byzme, bysme, šéma (to je schéma – „… a přikládám pro lepší pochopení rovněž znázornění v podobě šemátka“), nebo dotaz „Ty, teď nevím, píše se ‚abyjsme‘ dohromady nebo zvlášť?“ Nedělám si z pisatelů srandu, často jde o lidi praxe, odborníky a šikuly na slovo vzaté, normálně mluvící, jimž je čeština rodným jazykem, ale v závěrečných zprávách „přistupují k realizaci vlastního provedení“ a „… v obouch dvouch týchto prostorách se provádí dopravování obouma dvouma jeřábama pomocí jeřábníka (v koši) se dvoumi speciálními dvoububnovými kočkami, … přičemž je jeřábová dráha řádně opatřena koncákama.“ Tak holt občas propadnu nutkání. Ostatně, překlady různých návodů, vyvedené v krásné češtině, známe všichni i z příbalových letáků: „Nikdy nepoužívejte těchto tablet, utrpíte-li těhotenství!“
A ještě Jirko: 3:20 je taky poněkud neobvyklá hodina dlení u počítače. Myslela jsem, že obráceným denním režimem trpím jenom já.
Věro, ponožkách napíšu jindy, to už by zas bylo moc dlouhý. Jenom drobná vzpomínka: Vybalovala jsem manželovi po jednom návratu z ciziny kufry, takže jiné než nepárové ponožky jsem ani nehledala. Ale tenkrát si přivezl i dvě nepárové boty – jednu hnědou a jednu béžovou nubukovou. „Prosímtě, co se stalo s těma druhýma botama?“ „Já ti nevím. Asi jsem je někomu dal.“
Má tam být: Věro, o ponožkách ….
Jo a ještě Jirko: Pivo bez piva se mi tedy taky vyvedlo. Ale já jsem psala (už předem), že mi nic chytrýho nenapadá.
Stařenko drahá, mě kolem 2:30 probudili a musel jsem k počítači, tak jsem si čekání zpříjemnil SlovemDne, jinak bych v tuhle dobu radši chrněl. A musím Vám odporovat – není pravda, že Vás nic chytrýho nenapadá, jen se začtěte do svých příspěvků. Mimochodem, zkoušela jste někdy psát zadem?
Stařenka to nepochybně umí oběma směry.
Zadem jsem to nezkoušela – vůbec nevím, jak na to. A vůbec, teď by mi nebylo lze ani prostředkem, jsemť z tolika nezasloužené chvály přemožena dojetím. Pan Pavelka se sice v podobném rozpoložení rdí (což mně se nedaří, neudělalo se mi dobře, tak jsem spíš do zelena), tak o ponožkách napíšu jindy a slovodníci tak zůstanou mého příspěvku prozatím ušetřeni.